 |
V pravidelné rubrice Rozhovory se představuje další člen Autorského klubu – 17 letá blogerka vystupující pod přezdívkou Pufflie.
Seznamte se s originální blogerkou, která samu sebe popisuje jako puberťačku s donutovým mozkem 🙂
|
Na Blog.cz aktuálně probíhá velká literární soutěž, ve které mají blogeři psát povídky o imaginárním setkání se svou oblíbenou literární postavou. Kdyby ses zúčastnila, koho bys vybrala ty – kdo je tvá oblíbená literární postava?
Asi by to byl Puk, postava, kterou na svět přivedl William Shakespeare ve své komedii Sen noci svatojánské. Zbožňuji ho. Lesní rarášek, co může takřka vše. No řekněte sami… Cožpak by se vám nelíbilo umět za pár sekund oběhnout celou zemi? Nebo se stát na nějakou dobu neviditelným, proměnit se v jakékoliv zvíře či bytost? Udělat z někoho přímo osla a pak se jeho sledováním bavit? Inu, je to možná trošku „hajzlík“, ale podle mě je prostě rozkošný 🙂
Máš nějaký oblíbený citát nebo motto, kterým se řídíš?
„Čím více lásky dáváš, tím více jí máš.“ Slova, která vzešla z úst opět pana W.S., dle mého názoru mluví pravdu. Myslím si, že člověk, který nemiluje, ani nemůže být milován. Proto se tedy tímto mottem řídím, a to jak ve vztahu k rodičům, sourozencům, drahé polovičce i přátelům.
Hodně se také snažím řídit citáty jako „Naděje umírá poslední“ „Všechno jde, když se chce“ či třeba „Nic není nemožné„.
Ve škole se řídím mottem „Vzorec na život z taháku nevyčteš„. Ne že bych nikdy nepoužila žádný tahák. Ale většinou se snažím spoléhat na vlastní rozum a raději si nechat dát horší známku, nežli podvádět. (Němčina je silná výjimka! :D)
Kdyby byl tvůj život film, který režisér by ho nejlíp natočil, a proč?
Kdyby byl můj život film, zrežírovala bych si jej sama. Pročpak bych ho měla nechat režírovat někoho jiného? :))
Kdybys měla možnost jednou zvolit nové téma týdne na Blog.cz, které by to bylo?
Těžká to otázka. Již jsem měl tolik nápadů a tolikrát jsem doufala v nějaké téma týdne. Občas se to splnilo, občas ne. Musím se přiznat, že mě teď žádné dobré či zajímavé téma nenapadá…
Znáš se naživo s někým, kdo má blog na Blog.cz? Byla jsi (nebo plánuješ účast) na nějakém srazu blogerů? Je podle tebe hodně velký rozdíl mezi internetovou image a osobností člověka v reálu?
Na živo pár lidí znám, avšak znala jsem je dřív, než začali blog psát. Jedná se např. o moji spolužačku, o pár lidí ze základky či o mého přítele. Právě toho jsem ukecala, aby si blog založil 😀 Jediná blogerka, se kterou jsem se seznámila přes blog a pak ji viděla, byla Lea Jennifer, o které jsem zjistila, že jede na tu samou divadelní přehlídku jako já, tak jsem si pořádně prohlédla její fotky a pak ji tam našla. Na žádném blogerském srazu jsem ale nebyla. Mojí mamce se takovéhle věci nějak nezamlouvají. Každopádně až budu v nějakém větším městě na vysoké, tak se určitě zúčastním. 🙂
Co se týče té internetové image, tak si myslím, že alespoň trošku rozdílná od reálné osobnosti. Ale že by to byl nějaký extrémní rozdíl si nemyslím.
V minulosti jsi měla blog na adrese omrzliny.blog.cz. Co to bylo vlastně za blog (v čem byl zvláštní?) a proč jsi ho ukončila a zakotvila na pufflie.blog.cz?
Tento blog jsem vedla s internetovou kamarádkou. Blog byl myšlený jako dům. V záhlaví byl tedy nákres, kde byly vyznačené jednotlivé místnosti, na které šlo kliknout. V knihovně byly naše povídky, texty, básně a tak dále. V pokoji zase naše deníky, vzkazy, novinky… Ve fotostudiu byly různé fotoprojekty. V soutěžní místnosti soutěže, v galerii obrázky, na půdě nezařazené věci a tak dále. Také jsme měli ulici a v ní sousedy, neboli spřátelené blogy. Myslím si, že právě tento originální systém byl důvodem, proč si blog mnoho lidí oblíbilo. No a pak také aktivita. Největší úspěch měl asi projekt „foto na každý den“. Každý den tedy přibyly tak 2-4 články, a přesto byly autorské, kvalitní.
Jenže pak se má kamarádka rozhodla odejít, jelikož neměla na blog tolik čas a celkově přestala mít chuť blogovat. No a já tam nechtěla zůstat sama. Na blogu měla ona velkou zásluhu a byl to prostě „náš blog“. A tak jsem ho i nechala, aby zůstal. A já začala hezky na novo na svém osobním blogu 🙂
V květnu letošního roku jsi byla přijata do Autorského klubu, který k dnešnímu dni čítá 222 členů (pro srovnání – na Blog.cz je aktuálně téměř 1,2 milionu blogů). Změnilo to nějak tvůj vztah k blogu, případně jeho návštěvnost?
Určitě se víc snažím a články si více kontroluji. Myslím, že návštěvnost se opravdu lehce zvýšila 🙂 A vztah k blogu? Ten jsem měla vždycky dosti velký a myslím si, že přijetím se ani nezvýšil, ani nesnížil.
V souvislosti se zmiňovaným přijetím tvého blogu do AK jsem tehdy napsal, že ti přeju, aby z tebe jednou byla slavná herečka. Chtěla bys to a jaký je vlastně tvůj sen?
Určitě by se mi to líbilo. Být aspoň trošku slavná. Aby mě někdo potkal na ulici a řekl si „Jo, to je ona!“ … Ok, to už se mi párkrát stalo po různých zážitcích s moderováním, ale přece jen to bylo v našem městečku. Chtěla bych být známá po celých Čechách, ale zase ne tak moc, aby mi lidé nedopřáli soukromí. Nechci být slavnou celebritou, která bere miliony za to, že za ní běhají paparazzi. Spíše než sláva se mi totiž líbí uznání. „Jo, to je ta, co tak pěkně ztvárnila tu postavu“ 🙂 To je mým snem – hrát v nějakém, třeba pražském, divadle a slyšet chválu. 🙂
Přivedla jsi někoho z tvého okolí k založení blogu? Doporučila bys založit si blog každému, nebo je podle tebe blogování určeno jen někomu?
Přivedla jsem sem přítele a myslím, že se mu blogování líbí. Pak jsem sem přivedla sestru a dvě spolužačky, ale ani jednu to nebavilo, a všechny tři skončily tak po měsíci.
Myslím, že si založit blog může kdokoliv a po nějaké době (myslím, že stačí tak dva měsíce) zjistí, zda je či není pro něj blogování určené.
Proč je podle tebe na Blog.cz taková převaha dívek a žen? Proč si muži nikdy v takové míře neoblíbili blogování jako ženy?
Řekla bych, že dívky jsou takové otevřenější. Navíc kluci na počítači vždycky radši „pařili“ hry, než se „patlali“ s psaním článků. Taky to může být různými předsudky…
Internetem nedávno otřásly zprávy u dívkách, které spáchaly sebevraždu vlivem kyberšikany na sociální síti ask.fm. Setkala jsi se někdy s projevy kyberšikany a jaký máš na to názor?
O těchto zprávách jsem slyšela a upřímně to moc nechápu. Když někdo šikanuje reálně, tak se asi hodně těžké tomu uniknout, pokud je osoba spíše uzavřenější. Ale pokud se jedná o kyberšikanu, tak proč si teda ten Ask.fm nezrušit či šikanátory nezablokovat? Když mi to bude vadit, tak přeci odpovídat nebudu. Když se mi objeví na blogu ošklivé komentáře, tak přeci taky můžu komentování zakázat či si blog zrušit. Když to někdo toleruje, tak je to stejné, jako by se nechal šikanovat dobrovolně. Sama jsem kyberšikanu nezažila. Možná byly nějaké menší „srandičky“ na můj účet prostřednictvím Facebooku od pubertálních spolužaček ze základky, ale nikdy to nepřekročilo nějakou mez…
Myslím si, že sebevražda kvůli šikaně je blbost. Vždycky se to dá přeci řešit – někomu se svěřit. A u kyberšikany na ask.fm je to podle mě obzvlášť jednoduché. Ignorace, blokace, zrušení účtu. Jak jednoduché…
A co si myslíš třeba o specifickém druhu blogů, kterým se říká pro ana?
Jejich autorky jsou praštěný. Nejen, že ubližují sobě, ale ještě můžou s sebou stáhnout někoho dalšího. To, že se tyto dívky navzájem podporují, je strašný, protože si myslím, že slečen, které trpí touto nemocí, by bylo bez těchto blogů jistě méně. Myslím si ale, že v Česku jich ještě není tak moc.
Jak podle tebe vypadá ideální blog? A nakolik se tvé představě ideálního blogu blíží tvůj vlastní blog?
Já si asi pod pojmem „ideální blog“ nic konkrétního nepředstavuji. Myslím, že každý autor blogy by měl dbát na to, aby se pro něj jeho blog stal právě ideálním. Připouštím, že můj blog má mnoho svých chyb, ale já jsem s ním spokojená a pro mě ideální je. Pro někoho jiného ne. Pro takového člověka by měl být ideální právě ten jeho.
Co všechno na tvém blogu najdeme a jak bys na něj pozvala čtenáře tohoto rozhovoru?
Blog se týká celkově své autorky, tedy mě a mých koníčků, věcí, co mám ráda. Kromě osobního, školního a divadelno deníčku jsou tam tedy různé fotografie, moje výtvory či různé projekty. Čtenáře bych pozvala asi takto – pokud se vám líbil tento rozhovor, zavítejte tam. Je možné, že si tam přijdete na své a něco se vám zalíbí. No a při nejmenším uděláte radost jedné sedmnáctileté, divadlem posedlé gymplačce. 🙂
—
Více se o zpovídané blogerce dozvíte na jejím blogu pufflie.blog.cz
od sebe k sobě 