1:08:45

Běh jako lék na ledasco, i na finanční nouzi. Tentokrát mě dostali. Běh pro Paměť národa se konal v pražské oboře Hvězda, nešlo odolat.
Nic nepodpoří chuť se proběhnout víc, než když se člověk z graffiti na vstupní bráně dozví, že se účastní „odporného fašistického mejdanu“. Hlavně se nenechat zmást, u letohrádku se nás od samého začátku snažili zahalit do pláštíku dobré nálady. Hudba, vůně smažených brambor a klobásek, usměvaví dobrovolníci u registrace i v šatně, hemžení rozcvičujících se sporťáků. Osvěžující jarní deštík.
Pak samotný běh. Moje fobie z houfu lidí se dala ustát, čtyřsetčlenné stádo se roztáhlo do akceptovatelné šňůry, která se vešla na lesní cestičky. Po pár stech metrech mi přestalo připadat, že běžím v pohyblivé parfumerii a konečně jsem ucítila vůni stromů a vlhké hlíny. V době, kdy je všude cítit řepka jako propocené triko, je to vítaná změna. Dobrý poznatek je to, že se vnímání ostatních dá prostě vypnout a vegetit si ve své bublině.
Za studií jsem na Hvězdu chodívala běhat. Tehdy bych nevěřila, že ji za pár roků oběhnu dvakrát, když tehdy jsem ji domátožila sotva jednou. Moc prima je to, že se moc nezměnila. I rozbité lavičky zarostlé v trávě na západním konci jsou pořád stejné.
Trasu sem tam zpestřil informační panel s útržky rozhovorů s pamětníky, kvůli kterým se celá akce konala. Některé byly dost ohavné, např.: „Sebrali jsme tam pětadvacet jazyků.“ Jiné zase motivační, třeba na vrcholu největšího stoupáku: „Život mi zachránilo to, že jsem nemohla chodit.“ Mnohem povzbudivější bylo fandění publika, obzvlášť děti jsou fakt super. Před mrňatama jsem se hecla a přeskákala překážky jako nic. Na cílové rovince se fandění ještě znásobilo a nohy zrychlovaly vůbec nevím, jak. Osobní rekord, euforie, rozpálené tváře, zasloužené pivko, krása.
Celkový výnos ze startovného, knih, CD a triček „hodil“ 261tisíc. Jediná výtka z mé strany směřuje k tričkům, která byť s originálním historickým motivem na hrudi, tak přece jen z Bangladéše. Myslím, že účastníci v dalších letech určitě rádi připlatí za výrobky, které budou ze země s vyšší úrovní pracovně-sociální etiky. Na akci apelující na humanitu by se to slušelo, ne?

Publikoval Jakuta

Četla jsem, že žena dva roky po nástupu na rodičovskou, prožívá nejhlubší pád svého sebevědomí. Určitě to byl moudrý článek. O tom, co sebevědomí udělá během dalších přibývajících roků bez sociální masáže v zaměstnání, nepsali. Každopádně jsem se nestala nejlepší matkou na světě (ano, to jsem v plánu měla), zjistila jsem, že vařit-prát-oblékat-žít ekologicky nejde (to jsem aspoň zkoušela), nenaučila jsem se nový jazyk (to možná ještě zkusím), ani nazaložila firmu, nedodělala doktorát ani nezískala nový titul, nepohnula lokální ani světovou politikou, nezačala chovat včely... Zkrátka, že není nic, čím bych se tu blyštěla a jiskřil Jediné, co trénuji donekonečna je trpělivost, plánovací + slaďovací schopnosti a odvahu. Běhání a psaní blogu jsou dva úniky, které si držím chráněné jako výsostné vody jejího veličenstva. To je to, co mě spojuje s dobou bez dětí a co mi umožňuje vracet se pouze a jenom k sobě. Obé je zdrojem endorfinů. Kladný vliv běhu pociťuje zejména rodina - když se vrátí úplně jiná žena/máma. A když blogem potěším někoho z vás, bude to bezmezně těšit i mě. Jiné ambice nemám. Světlu vstříc!!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: