H. se před pár týdny vdala za A. Tento zážitek zdaleka převálcoval všechny další červencové události (např. badminton na boso, vykopávání dveří vedoucích na operační sál, opuštěnou tašku s nedefinovatelným předmětem na letišti, narození malého litoměřického kamaráda…), proto přinášíme vhled do této záležitosti. H. jsme zastihli na poslední chvíli před uzávěrkou, kdy si našla ve svém nabitém programu čas na pár otázek …
J: Není tajemstvím, že ses před pár týdny vdala. Co to pro tebe znamená?
HS: Na to není úplně jednoduchá odpověď. Na samotný akt svatby se dá pohledět z mnoha hledisek a pro mě jsou nejpodstatnější tři. Za prvé, je to rituál, který má svá pravidla a jejich naplnění je zkouškou pro pár, ať už jde o přípravu celé svatby, nebo finální „ano“ před oddávajícím. Za další je to rituál, který v hlavě, ať už vědomě či podvědomě, přepne z modu „hlavně syn/dcera“ na modus „hlavně manžel/manželka“. Spouští novou etapu vztahu. V neposlední řadě je to pak krásná příležitost, kdy se lze setkat s širší rodinou i s přáteli, které máte rádi, ale které nestíháte vidět tak často, jak byste si přáli. Na krátký moment je to propojení životních příběhů vás a vašich blízkých. A protože jsme si všechno zařizovali více méně sami, myslím, že i pro naše rodiče to byla vlastně taková předváděčka, jací vlastně jsme a jak žijeme.
J: Proč církevní obřad?
HS: To byla shoda dvou přání. Hledali jsme někoho, kdo by byl pro nás víc než jen ten, kdo nás oddá. Když jsme si to uvědomili, začali jsme hýčkat přátelství s PJV. Je velká čest, že souhlasil a připravil pro nás krásný obřad, čímž bylo splněno i druhé přání – aby byl obřad víc než jen pár formálních vět a naše ano.
J: Co jste si užili na přípravách nejvíc?
HS: Za sebe to vím naprosto přesně, malování skleniček na svíčky. Nakonec se do toho zapojilo spoustu lidí, včetně mých rodičů. Nejen, že bych to sama všechno nenamalovala, ale ve výsledku to byla fajn společenská aktivita s hudbou, vínem, klábosením. Mimochodem, lampiček nám spoustu zbylo. Myslela jsem, že si je lidi rozeberou, ale asi jsem to u tomboly zahlásila moc potichu.
Za A. bych asi jmenovala tvorbu oznámení a sestavování svatebních novin. Nicméně, on by asi odpověděl víc filosoficky, třeba že se mu nejvíc líbilo, jak člověk s přípravami získává nové zkušenosti a dovednosti.
J: Člověk by čekal, že si budeš pochvalovat vybírání šatů, účesu…
HS: Jo, tak to nebyla zrovna nejzábavnější část příprav, ale naštěstí i na tohle jsem měla kamarádku, díky které se to dalo přežít. Co se týče šlechtění, převálcovala mě úplně jiná aktivita – nehty. Však z toho taky moje kamarádky pořádně nemohly 🙂
J: Pojďme k samotnému svatebnímu dni. Co byl největší zážitek?
HS: To, jak velkou podporu a pomoc jsme ze všech zúčastněných cítili. Doslova každý přispěl k dobré náladě, kterou jsme celý den s A. měli. Lidé sami vycítili, s čím potřebujeme pomoci, nebo okamžitě reagovali, když jsme je o něco poprosili. Vyrobení svatebních kytic, zajištění koláčků z daleké Vysočiny, nebo v samotný den přenesení věcí z kostela do vinárny, pomoc s krájením dortu, rozsvícení spousty lampiček, spontánně vzniklé akce jako zpěv s kytarou, atd. atd. Prostě to byl den, kdy jsme byli obklopeni neuvěřitelně silnou pozitivní energií. A nejen v ten den. Ještě v neděli jsme byli úplně naměkko při čtení velmi vtipných přáníček a rozbalování dárků šitých na míru. A pak ještě za týden při prohlížení nádherných fotografií. A vlastně to trvá ještě trochu pořád.
J: Když mluvíš o energii, konalo se něco neuvěřitelného, magického?
HS: Konalo, ale až pár týdnů po svatbě. A. pod vlivem téhle krásné atmosféry vymyslel báječný narozeninový dárek pro svou matku. Z diapozitivů svatby rodičů nechal udělat normální fotografie a nechal převést magnetofonový záznam obřadu do digitální podoby. Když pak záznam na oslavě poslouchali, zjistilo se, že jim na obřadu hráli stejnou ukrajinskou lidovou písničku, kterou jsme si na obřad vybrali i my – kterou nám hrál A. otec. Úplně jsme si ji zamilovali z Paradžanova filmového zpracování Kocubinského novely Stíny zapomenutých předků. Tady je pro zájemce ukázka:
J: Jak si zvykáš na nové příjmení?
HS: Těžko, ale vzhledem k tomu, že se musím v práci denně milionkrát podepsat a milionkrát představit do telefonu, tak to už docela jde. Škoda jen, že tohle příjmení nesvádí tolik k různým přezdívkám, jako to moje předchozí. S tím jsem nasbírala asi šest zkomolenin a všechny mám děsně ráda.
J: Rada na závěr?
HS: Nenafukujte balonky heliem den předem… No, to jako vážně. A ještě úplně vážněji předávám radu, kterou mi kdysi dal kolega z Litomyšle: Až se jednou budeš vdávat, nechoď hned po víkendu do práce. Je to taková romanťárna, že je moc fajn si to ještě o pár dnů prodloužit 🙂
od sebe k sobě 