Proč se netěším na narozeniny

Stejně jako Vánoce nejsou o dárkách, nejsou o nich ani narozeniny. Správné je být šťastný, že jsme se dalšího výročí dožili a že je s námi slaví někdo blízký. Jenže se k oběma příležitostem v roce dárky dávají. Je to od dětství zakořeněná tradice. Pamatujete, jak Lisa z Bullerbynu napřed dostane horké kakao do postele a pak přijde na řadu dárek snů? A mezitím to napětí z očekávání, pak ohromující radost? Jako dítě si člověk narozky pekelně užívá. Užívá si tu všeobjímající pozornost. A pak se to někam vytratí. Proč se teda posledních pár let prostě netěším?
Protože každoročně omílaná fráze „já nic nechci, hlavně, že jsme zdraví“ se stane automatickou a člověk začne dostávat blbiny, které neurazí, nebo něco praktického, nebo to, co nakonec přece jen vymyslí, že by chtěl, protože o drobnost ve formě knihy si přece jen říct může?
Protože se u nás v rodině velké oslavy narozek nikdy nenosily (slavnostní oběd stačí) a člověk to nějak pak nemá v krvi, udělat tu mega zahradní párty, nebo zamluvit hospodu. Odkládání vycepované skromnosti není tak snadné, ehm.
Protože jsem dávno pochopila, že to, co bych si fakt přála, je nesplnitelné a není to tím, že to je děsně drahé. Jakože celosvětový mír, fuck off IS, fuck off nejmocnější kokoti světa, kteří si s námi hrajete jako s figurkami. Zdraví pro celou širokou rodinu včetně sebe, pro přátele. Vyzmizíkování té spousty bordelu, co se vyrábí hlava nehlava a zamořuje planetu. Kdybych chtěla být skromnější, tak bych si přála, aby okolo mě byli jenom samí uvolnění a veselí lidé, se kterými je člověku dobře. Aby na politické kandidátce byli všichni plní vůle vést dobře naší zemi a bylo úplně jedno, koho ta naše skvělá česká populace zase vybere.
Protože jsem ten nejlepší dárek už dostala a nic ho nepřekoná? Protože teď už si budu pokaždé uvědomovat svoji smrtelnost a bát se, aby ta s kosou neudeřila dřív, než se ten malý uzlík, který tady teď spí, dokáže postarat sám o sebe?
Protože jsem nevděčná káča, která si neváží toho, co má.
Protože zamýšlet by se člověk nad sebou měl i bez narozenin.
(PS: A co že teda chci?
Dovolenou na Havaji a barefooty!!)

Publikoval Jakuta

Četla jsem, že žena dva roky po nástupu na rodičovskou, prožívá nejhlubší pád svého sebevědomí. Určitě to byl moudrý článek. O tom, co sebevědomí udělá během dalších přibývajících roků bez sociální masáže v zaměstnání, nepsali. Každopádně jsem se nestala nejlepší matkou na světě (ano, to jsem v plánu měla), zjistila jsem, že vařit-prát-oblékat-žít ekologicky nejde (to jsem aspoň zkoušela), nenaučila jsem se nový jazyk (to možná ještě zkusím), ani nazaložila firmu, nedodělala doktorát ani nezískala nový titul, nepohnula lokální ani světovou politikou, nezačala chovat včely... Zkrátka, že není nic, čím bych se tu blyštěla a jiskřil Jediné, co trénuji donekonečna je trpělivost, plánovací + slaďovací schopnosti a odvahu. Běhání a psaní blogu jsou dva úniky, které si držím chráněné jako výsostné vody jejího veličenstva. To je to, co mě spojuje s dobou bez dětí a co mi umožňuje vracet se pouze a jenom k sobě. Obé je zdrojem endorfinů. Kladný vliv běhu pociťuje zejména rodina - když se vrátí úplně jiná žena/máma. A když blogem potěším někoho z vás, bude to bezmezně těšit i mě. Jiné ambice nemám. Světlu vstříc!!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: