Jak vařím lidem

Končí říjen a na blogu totálně mrtvo. Ne, že by to tady někdy pořádně žilo. A ne, že by se nic nedělo, ale jednou prošvihlá „uzávěrka“ – už žádná uzávěrka. Podzimní letargie, která není depresí. Letargie zombíka „do práce – z práce“, která je rozptylována manželovými aktivitami – tuhle se jede do Lvova na literární festival, támhle se běží maraton, ejhle tady se křtí kniha. Já to prokládám přízemnějšími aktivitami – tuhle nechat spravit poškrábaný dveře od káry, támhle návštěvy odětených kamarádek, které je třeba vykonat, tady kongres specialistů v mém oboru, který mi tak leda probudí všechny hluboko potlačené děsy z práce. Všechno má svůj krásný a jímavý příběh a nic z toho se mi nechce vyprávět. Jen jeden, o Propofolu. Ten se mi líbil moc:
Budí se pomalu a ve tváři má nečitelný výraz, není to úplné prázdno. Ještě je mimo, ale jinak, než jsem zvyklá. Opona lehce odtažená, jako by tu už trochu byl a přitom to nebyl on. Poplácám ho po tváři a on se blaženě usměje. Kontroluju zorničky, koutek rtů taky nevisí. Najednou hlesne: „Liško!“ Zní to rozverně, taky nesměle. Uleví se mi, CT žhavit nebudeme. A taky se musím v duchu smát – „liško“ mi občas říká můj muž. Na překladu už mi celkem laškovně svěřuje, že je Lišák-Myšák a že si chce hrát. Říkám mu, že tam od toho nejsem, jemu to nevadí a špulí na mě rty. Předávám ho sestřičce, se slovy, že ji ještě chvíli bude familiárně oslovovat po zvířecku. Velmi efektně podtrhne mou repliku, když ho pozdravím a on mi z již ujíždějící postele mává a zpěvavě odpovídá: „Na shledanou, liško!“
Případné dotazy – nechte vzkaz:

Publikoval Jakuta

Četla jsem, že žena dva roky po nástupu na rodičovskou, prožívá nejhlubší pád svého sebevědomí. Určitě to byl moudrý článek. O tom, co sebevědomí udělá během dalších přibývajících roků bez sociální masáže v zaměstnání, nepsali. Každopádně jsem se nestala nejlepší matkou na světě (ano, to jsem v plánu měla), zjistila jsem, že vařit-prát-oblékat-žít ekologicky nejde (to jsem aspoň zkoušela), nenaučila jsem se nový jazyk (to možná ještě zkusím), ani nazaložila firmu, nedodělala doktorát ani nezískala nový titul, nepohnula lokální ani světovou politikou, nezačala chovat včely... Zkrátka, že není nic, čím bych se tu blyštěla a jiskřil Jediné, co trénuji donekonečna je trpělivost, plánovací + slaďovací schopnosti a odvahu. Běhání a psaní blogu jsou dva úniky, které si držím chráněné jako výsostné vody jejího veličenstva. To je to, co mě spojuje s dobou bez dětí a co mi umožňuje vracet se pouze a jenom k sobě. Obé je zdrojem endorfinů. Kladný vliv běhu pociťuje zejména rodina - když se vrátí úplně jiná žena/máma. A když blogem potěším někoho z vás, bude to bezmezně těšit i mě. Jiné ambice nemám. Světlu vstříc!!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: