Končí říjen a na blogu totálně mrtvo. Ne, že by to tady někdy pořádně žilo. A ne, že by se nic nedělo, ale jednou prošvihlá „uzávěrka“ – už žádná uzávěrka. Podzimní letargie, která není depresí. Letargie zombíka „do práce – z práce“, která je rozptylována manželovými aktivitami – tuhle se jede do Lvova na literární festival, támhle se běží maraton, ejhle tady se křtí kniha. Já to prokládám přízemnějšími aktivitami – tuhle nechat spravit poškrábaný dveře od káry, támhle návštěvy odětených kamarádek, které je třeba vykonat, tady kongres specialistů v mém oboru, který mi tak leda probudí všechny hluboko potlačené děsy z práce. Všechno má svůj krásný a jímavý příběh a nic z toho se mi nechce vyprávět. Jen jeden, o Propofolu. Ten se mi líbil moc:
Budí se pomalu a ve tváři má nečitelný výraz, není to úplné prázdno. Ještě je mimo, ale jinak, než jsem zvyklá. Opona lehce odtažená, jako by tu už trochu byl a přitom to nebyl on. Poplácám ho po tváři a on se blaženě usměje. Kontroluju zorničky, koutek rtů taky nevisí. Najednou hlesne: „Liško!“ Zní to rozverně, taky nesměle. Uleví se mi, CT žhavit nebudeme. A taky se musím v duchu smát – „liško“ mi občas říká můj muž. Na překladu už mi celkem laškovně svěřuje, že je Lišák-Myšák a že si chce hrát. Říkám mu, že tam od toho nejsem, jemu to nevadí a špulí na mě rty. Předávám ho sestřičce, se slovy, že ji ještě chvíli bude familiárně oslovovat po zvířecku. Velmi efektně podtrhne mou repliku, když ho pozdravím a on mi z již ujíždějící postele mává a zpěvavě odpovídá: „Na shledanou, liško!“
Případné dotazy – nechte vzkaz:
od sebe k sobě 