Plus pět

Milý Jiří!
Čas se nachýlil a já se smířila s tím, že nedodržím slovo. Až do včera, kdy zasáhl sám litomyšlský boží prst. Nebo tam umí sestřičky programovat květiny. Příště se jich musím zeptat. Snad některá, chtělo by se mi napsat „z dob minulých“, do Jarošova ještě někdy přijede.
Hedviku jsme si domů donesli pátý den po narození. Radost povšechnou umocnila i v květináči právě rozkvetlá růžička. Hádáš správně, dárek na rozloučenou od interních sestřiček. Muž se dušoval, že ráno tam ještě nebyla.
Den se se dnem sešel, člověk se skoro ani neotočil, nebo lépe řečeno, člověk se skoro ani jednou pořádně nevyspal a první rok je pryč. Kvůli výletu oslavu odkládáme. Málem jsem si poupátka při všem tom poletování, balení a vybalování nevšimla. A najednou prásk, ráno přijdu do kuchyně a z květináče se v ranním slunci rdí rozkvetlé poupě. Hrome, jeden, dva, tři, čtyři, pět, počítám. Zase pátý den po Hediných narozeninách! Chápeš to????
Možná Tě to tak nedojme. Já už jsem si zvykla, že mě teď dojímá skoro všechno. A taky že pokles závažných informací způsobuje nadměrnou vzrušivost z informací podstatných méně. Ostatně, o tom by mohl vyprávět můj muž, nebo kamarádky s odrostlými dětmi. Ale stejně mi to nedalo, abych Ti to sem nenapsala.
Připomíná mi to totiž pouto k místu, které mám ze srdce ráda. Tu jeho magii. Výjimečnost. Má ji díky vám všem, kteří jste mi to místo kdysi vytvářeli. Takže se těším zase někdy na vi a že zdravím ! Je moc fajn vidět, že některé věci zůstávají i po letech stejné!
(Jako třeba, když se jede o víkendu přes Nové Hrady, zaručeně se narazí na svatební kolonu, v lepším případě v protisměru …)
Jsem Ti je chtěla vyfotit. Obě. Spolu.

Publikoval Jakuta

Četla jsem, že žena dva roky po nástupu na rodičovskou, prožívá nejhlubší pád svého sebevědomí. Určitě to byl moudrý článek. O tom, co sebevědomí udělá během dalších přibývajících roků bez sociální masáže v zaměstnání, nepsali. Každopádně jsem se nestala nejlepší matkou na světě (ano, to jsem v plánu měla), zjistila jsem, že vařit-prát-oblékat-žít ekologicky nejde (to jsem aspoň zkoušela), nenaučila jsem se nový jazyk (to možná ještě zkusím), ani nazaložila firmu, nedodělala doktorát ani nezískala nový titul, nepohnula lokální ani světovou politikou, nezačala chovat včely... Zkrátka, že není nic, čím bych se tu blyštěla a jiskřil Jediné, co trénuji donekonečna je trpělivost, plánovací + slaďovací schopnosti a odvahu. Běhání a psaní blogu jsou dva úniky, které si držím chráněné jako výsostné vody jejího veličenstva. To je to, co mě spojuje s dobou bez dětí a co mi umožňuje vracet se pouze a jenom k sobě. Obé je zdrojem endorfinů. Kladný vliv běhu pociťuje zejména rodina - když se vrátí úplně jiná žena/máma. A když blogem potěším někoho z vás, bude to bezmezně těšit i mě. Jiné ambice nemám. Světlu vstříc!!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: