Průvodcem PhDr. Ivan Hrbek, CSc.
Korán, nakl. Academia, 7. vydání, v tomto překladu 3., r. 2000
Letmý pohled do „krutoknihy“ zbrzdila úžasná předmluva dr. Ivana Hrbka. Byť se tenhle blog bude podobat referátu z literatury a dějepisu, nelze se nepodělit o informace, které tento přední český a světově uznávaný arabista a islamista uvedl v úvodní studii k nejpřesnějšímu překladu Koránu do češtiny. V lepším případě sáhněte po originálu, je to nanejvýš zajímavé čtení.
IV. Učení Koránu
Nepopiratelná je inspirace islámu předchozími monoteistickými systémy, a to především některými sektářskými a apokryfními proudy, spíše než představiteli oficiálních církví. Nicméně postupný rozvoj rysů charakteristických pouze pro islám z něj nakonec vytvořil zcela samostatné náboženství. Jednalo se o vlivy jak čistě ideové, tak i politické a sociální.
Přísný monoteismus je základem islámu. Bůh je podle Muhammada dobrotivý a je to tvůrce, z čehož plyne i moc znovuvzkříšení, což je v arabském světě v dané době novinou. Po neúspěšných bojích s Mekkou se stává z Boha i soudce, který některé oblažuje milostí a některé odsuzuje k věčnému bloudění. Tomu odpovídá i funkce Mohammeda v průběhu času, kdy je nejprve poslem, zvěstovatelem, který nemá vliv na dopad svého učení. Posléze je prorokem, působícím již v prostředí seznámeném s islámem, kde nese zodpovědnost za život druhých ve víře, stává se hlavou náboženské obce, plní funkci soudce apod. Korán mekkánského období je zaměřený teologicky, Korán medínského období je již sociálně-politicko-etický kodex.
Islám uznává tři kategorie nadpřirozených bytostí: anděly, satany a džiny. Džinové pochází ze starého arabského náboženství, andělé a satani jsou původem z židovství a křesťanství. Všichni jsou absolutně podřízeni Bohu a nelze se jejich prostřednictvím na Boha obracet.
Po smrti se muslim dostává před poslední soud, souzen je podle víry a nevěrectví a podle dobrých a špatných skutků. Výstupem je buď cesta do ráje, nebo do pekla, instituce očistce chybí. Samotná víra, ani samotné dobré skutky k nasměrování do ráje nestačí.
Citace z výše uvedené publikace, str. 98:
„Od samého začátku proniká Koránem vědomí nutnosti sloužit Bohu, vyjádřit mu tak poděkování za všechna dobrodiní a současně se tak zachránit před trestem na onom světě. Člověk se rovněž musí plně spoléhat na Boha, být trpělivý vůči pozemským protivenstvím a neochabovat ve víře. Pevná víra (ímán) je nezbytným atributem muslima, avšak sama nestačí k tomu, aby přivedla lidi ke spáse, musí se k ní připojit i skutky. Ty lze rozdělit na dvě skupiny: jednak skutky lásky k bližnímu, jednak pak úkony kultovní, jejichž obecným cílem je vyjádřit oddanost člověka Bohu. Ovšem vést přísné dělítko mezi těmito dvěma skupinami je nemožné, neboť v Muhammadově povědomí obě splývaly v jedinou službu Bohu.“
Kultovními povinnostmi jsou 1/ modlitba, 2/ almužna, 3/ půst, 4/ pouť do Mekky
1/ Modlitba (salát) je nejstarší kultovní povinností – nejprve byla stanovena 2x, později 3x denně. Až po smrti Muhammada byla ukotvena povinnost 5 modliteb denně.
2/ Almužna (zakát) – slovo původně znamenající „očišťovat se, být zbožný“, jehož významem bylo i ve zřeknutí se části majetku ve prospěch potřebným. Tato ctnost byla hluboce zakotvena i ve staroarabské kmenové společnosti a v období působení Muhammada byla v Mekce v hlubokém úpadku. Korán nabádá ve jménu víry k podpoře chudých, sirotků atp. V medínském období se ze zakátu stává povinná náboženská daň, která má pokrýt jednak potřeby sociální, jednak slouží i k válečným přípravám a jiným politickým účelům.
3/ Půst (saum) byl přejatý z židovské praxe v pozměněné formě – putovní měsíční postní svátek, ramadán, praktikován od východu do západu slunce. Povoleno je zjemnění pravidel pro nemocné nebo cestující, ale s povinností pozdější náhrady nebo vyrovnání almužnou. Půst rovněž může sloužit jako náhrada za pouť, nebo jako pokání při porušení jiných předpisů.
4/ Pouť do Mekky navazuje na staroarabský zvyk, původní náboženskou pouť ke Ka´bě. Ve své době posloužila i jako politický symbol – získání Mekky pod svou nadvládu. Vrcholem poutních obřadů je obětování zvířete. Ta jsou posléze rozdána mezi potřebné.
Mezi kultovní předpisy lze počítat i pokyny ohledně jídla a pití, které jsou výsledkem interakce s židovskou kulturou, nicméně jsou méně přísné. Zakázáno je požívání zdechlin, krve, vepřového masa a nerituálně zabitých zvířat. Zákaz alkoholu /resp. prvotně vína/ se odvíjí od Muhammadových nepříjemných zkušeností s opilými věřícími.
Muhammad pečlivě rozpracovává etickou část svého učení a nahlédnutím může být citace ze str. 103:
„…rozvíjí Muhammad své etické učení do větší šíře. Nejpodrobněji je vyloženo v 17:23-41, kde tvoří jakési desatero, které se sice liší řadou detailů, vyplývajících z jiného sociálního prostředí, od starozákonního, avšak celkovým duchem je s ním totožné. Hlavními zásadami tohoto desatera jsou: nepřidružovat nikoho k Bohu, ctít rodiče, být laskavým k rodině a příbuzným, nezabíjet děti (dcery) z obavy před zchudnutím, nedopouštět se cizoložství, nezabíjet neoprávněně, dávat správné míry a váhy, nedotýkat se jmění sirotků, dodržovat smlouvy, nenásledovat něco, o čem nemáš vědění, nechodit pyšně a domýšlivě po zemi. Je samozřejmé, že k těmto základním morálním příkazům přistoupily během doby ještě další: čestnost, upřímnost ve slovech a činech, odsuzování pokrytectví a lakoty. Korán doporučuje vyhýbat se špatné společnosti, mlčet o nedostatcích druhých spíše než o nich veřejně hovořit, zdržovat se posměšků, hrubých řečí a urážek, nepřísahat zbytečně, být zdvořilý a ohleduplný ve vzájemných stycích, nevstupovat do domu jiného bez dovolení a ohlášení apod. Mnohé z těchto příkazů a doporučení patří spíše do příručky o dobrém chování, avšak svědčí o Muhammadově usilovné snaze po co největší harmonii v lidských vztazích a po zjemnění hrubých mravů tehdejší epochy a prostředí.“
V Koránu nejsou uvedeny tresty za porušení příkazů, zhodnocení je ponecháno k poslednímu soudu. Nicméně zjevně Muhammad nepotírá krevní mstu za zabití, zřejmě proto, že se neodvážil zasahovat do silně zakořeněných kmenových práv. Stanovil však, že krevní msta může být provedena jen na skutečném pachateli zločinu, popř. že je možno (a doporučeno) situaci vyřešit výkupným.
Sporným tématem je trest za cizoložství, které je pokládáno za jeden z nejtěžších hříchů. V Koránu je trestem bičování 100 ranami obou provinilců a zákaz vstoupení do dalšího manželství s věřícím či ctnostným. K ochraně žen před křivým svědectvím slouží podmínka, že cizoložství musí být prokázáno čtyřmi svědky. V Koránu není zmíněno ukamenování, které se v islámu traduje nepodloženě svatým textem.
Žena je ve společenské hierarchii o stupeň níž než muž, mužům je v Koránu nakázáno jednat se ženami laskavě a spravedlivě. Povoleno je manželství se 4 ženami, ovšem pokud muž není schopen nestranného jednání, má mít ženu pouze jednu. Počet konkubín je neomezený. Pokyn zahalování obličeje na veřejnosti není v Koránu zmíněn.
Zakázány jsou příbuzenské svazky, rozvod je poměrně jednoduchý, ale je nutno dodržet určitá pravidla, např. ochrannou lhůtu před vyhnáním z domu, pokud by žena mohla být těhotná. Žena musí být po svatbě majetkově zajištěná pro případ rozvodu či úmrtí manžela. V dědictví není upřednostňován ani prvorozený syn, ani potomci mužského pohlaví. Lichva je přísně zakázána. Korán akceptuje otroctví i sociální nerovnost, nicméně předkládá opatření, kterými lze tyto aspekty společenského života zmírnit.
od sebe k sobě 