Vox populi

Vaše vlasy jsou nudné.

Potřebovaly by kapku oživit.

Zdůraznit přirozenou vlnu.

Opakované pobízení a já poprvé ve svém životě kývla na melír.

Sedím v křesle a příjemné teplo mě chumlá do sladké odpolední ospalosti. Šampón voněl levandulí a teď mi paní motá pramínky vlasů do papíru. Sluneční paprsky se jí zrcadlí pod prsty do mých kadeří, za okny se v lehkém vánku pohupuje čerstvě probuzená magnolie a pod proutěnou sedačkou si hoví pes. Pohodička a k ní polibek z rádia Kiss, vtipná reklama na koncert kapely Lucie. Ta letos slaví kulatiny, aneb: “ Máte zájem o sex se třicítkou?“ Chronicky známá černoandělská písnička s textem „Sex je náš…“ podbarvuje reklamní spot a já se tomu docela nahlas zasměju, takové rozuzlení jsem nečekala. Podivím se, že Lucie už je na scéně třicet roků. „Jó, taky jsem je měla ráda, ale ten Koller, ten si to teď dost pokazil…“ říká kadeřnice mezi peroxidem, pramínky a papírky. Podivím se, čím že si to ten Koller pokazil. „No přece předávání Andělů! Jak tam hlásili s Dusilovou proti prezidentovi!“. Aha, zrovna tenhle kousek se ke mně přes fb -smršť dostal, takže vím o čem je řeč. Ovšem paní už dál nerozumím. „Tak já vím, že Zeman měl pár excesů, hlavně ze začátku, že jo“, (zřejmě myslí jen ty alkoholické, protože před prezidentováním jako by nebyl), „ale jinak je to vzdělaný, v zahraničí uznávaný pán.“ „Myslíte v Rusku?“. Otázku přeslechne a jede dál na téma spasitel, který nás chrání před důmyslnou politikou Ameriky, jež rozpoutala migrační bojkot Evropy. Bez dechu sedím v křesle a zkouším se porozhlédnout novýma očima po soukromém kadeřnickém salonu, kde jsem dosud viděla jen vkusný nábytek, osázený šampóny a květinami. Jak to, že až teď vidím Okamuru, který na mě kouká z plakátku na zrcadle? Rádio Kiss, jako by nás vyslyšelo a přeladilo na novou notu. Další reklama nás zve radovat se místo na koncert do armády. Skvělá kariéra, práce s nejnovějšími technologiemi, uplatnění doma i v zahraničí. Jistota zaměstnání. Zaznělo i slovo „dělostřelci“.

Slunce září oknem pořád stejně, stále láme o zrcadlo svoje paprsky mně do vlasů. Zrovna tak zářilo kdekoliv na světě i před dobou, do které jsme se narodili. Doba mého dětství byla výjimečná tím, že nám bylo lze naimplantovat důvěru ve svobodnou a mírovou budoucnost. Říká se tomu humanitní ideály, myslím. Jenže tak, jako já si nechala napatlat na vlasy melír, tak si někdo dnes nechává napatlat do duše strach o svoje děti, o svoje pohodlí nebo dokonce o svoje životní nepohodlí. Je historie němá učitelka? Nenápadně si zvykneme, že humanita už se prostě nenosí. Že síla a zbraně jsou nutné k životu. Budeme se hádat a prát mezi sebou, dokud nás nesjednotí spasitel-diktátor, protože demokracie zdržuje a vůbec není flexi. A ti, kdo na to nebudou chtít přistoupit, budou ukřičeni a ušlapáni.

A život nás všech už nebude nudný a vlny už nebudou nezřetelné.