Automat mi i na podruhé odmítl vydat jízdenku. Vykouknu z bubliny, hledám další stroj a vida, ramenatý týpek se snaží vedle neúspěšně o totéž. Jestli dojde na hrubé násilí, má rozhodně větší šanci, říkám si a sahám do tašky pro mobil, že pošlu jízdenkovou sms. Jenže on si všimne, že vidím. Prohodím něco ve smyslu: „Taky to nefachá, co?“ a on poskládá obličej do grimasy: „Nerozumím“ Ou jéé. Shodneme se na angličtině a nakonec z „mého“ automatu vymámíme jízdenky. Jednu a pak za jeho padesátku další, vrací mu to kupu drobných a metro je samozřejmě tady. Jdu napřed a rozkročím se mezi peronem a dveřmi, vypadá to, že hrst mincí pobral a jistá šance stihnout nastoupit tady je. Jenže chlap je jako vítr a jízdenku si prostě u vstupu necvakne. „Klid“ směje se mi, když ho na to upozorním v rozjíždějícím se vagonu. „Ještě jsem nikdy nikde neplatil pokutu, když jsem náhodou neměl lístek. Cvaknu si ho, až vystoupím.“ Pokrčím pomyslně rameny nad logikou jeho světonázoru a bavíme se dál, ptá se na cestu do Paladia. Vyklube se z něj Australan, (vida, moje angličtina není vetchá jen lety nepoužívání), žije v Litvě, kde se oženil. Dendrolog v Praze na výletě, moc se mu tady líbí, kvalitu života tady hodnotí jako vysokou. Což uvidíme hned, jelikož revizor je tady. Napřed mávne odznakem před nosem mně, pak spolucestujícím na opačně straně. Snažím se udržet pokličku nad vroucím hrncem kultury mhd cestování co nejdéle přiklapnutou a děsně dlouho hledám lístek v kabelce a pak vlastně v peněžence. Týpek stromolog sedí vedle mě s oslnivým úsměvem na rtech a ptá se, jestli to je jako ta kontrola. Kývám jo, on se vesele zavrtí a začne hledat po kapsách svůj slavně koupený lístek. Prostě mu dosvědčím, plánuju, že jsme ho kupovali spolu. Revizor se vrací svým zájmem ke mně, lístek opravdu nakonec najdu! Pak letmo kývne na velikána z Austrálie, ten vytáhne sežmoulaný papírek, který vůbec nevypadá, jako před pár minutami koupená jízdenka, nevím, kdy ho stihl takhle zmačkat, ukazuje rubovou stranu. Revizor mávne prackou a jde dál, ke dveřím. Metro zdaleka ještě nestaví. Zírám. Jak to? Ben se směje od ucha k uchu. „Jsem ti to říkal, ne?“ Říkal. Tak nevím. Třeba stačí dva metry, sto dvacet kilo a zářivý úsměv cizince. Nebo má někdo takovou „bezpokutovou“ auru. Go ahead, Bene! 🙂
One way ticket
Publikoval Jakuta
Četla jsem, že žena dva roky po nástupu na rodičovskou, prožívá nejhlubší pád svého sebevědomí. Určitě to byl moudrý článek. O tom, co sebevědomí udělá během dalších přibývajících roků bez sociální masáže v zaměstnání, nepsali. Každopádně jsem se nestala nejlepší matkou na světě (ano, to jsem v plánu měla), zjistila jsem, že vařit-prát-oblékat-žít ekologicky nejde (to jsem aspoň zkoušela), nenaučila jsem se nový jazyk (to možná ještě zkusím), ani nazaložila firmu, nedodělala doktorát ani nezískala nový titul, nepohnula lokální ani světovou politikou, nezačala chovat včely... Zkrátka, že není nic, čím bych se tu blyštěla a jiskřil Jediné, co trénuji donekonečna je trpělivost, plánovací + slaďovací schopnosti a odvahu. Běhání a psaní blogu jsou dva úniky, které si držím chráněné jako výsostné vody jejího veličenstva. To je to, co mě spojuje s dobou bez dětí a co mi umožňuje vracet se pouze a jenom k sobě. Obé je zdrojem endorfinů. Kladný vliv běhu pociťuje zejména rodina - když se vrátí úplně jiná žena/máma. A když blogem potěším někoho z vás, bude to bezmezně těšit i mě. Jiné ambice nemám. Světlu vstříc!! Zobrazte více příspěvků
od sebe k sobě 