Člověk člověku

Páteční večer, stůl v pivovarské zahrádce se zaplňuje kamarády, známými i novými tvářemi, taky jeden pes. Na to, že jsme dali vědět jen dvěma lidem, pomalu se nevejdeme. Kamarádi z mokré čtvrti – prosím, bez urážky, známka toho, že se zabydlujeme. Dva roky to trvalo, než jsem se seznámila s lidmi tady, říká kolegyně a mně dochází, že Litoměřická anabáze právě završuje druhý rok.
Pozoruju ve svém životě nový jev – mj. navazuju kamarádství se staršími ženami. Nikoliv starými, ale staršími než jsem já a staršími, než jsem dosud v repertoáru měla. Jistě stárnu, ale zřejmě taky člověk, řekněme po třicítce, nestárne tak moc, jak jsem si dřív myslela. Věková propast se snižuje. Všechny nové kamarádky a známé mě fascinují svou vitalitou, jsou to inspirující ženy. Například návrat k hudbě díky jedné z nich. Moje audio krize po každodenním několika hodinovém rádiu Blaník a Frekvenci 1 na sálech byla zlomena lusknutím prstů a teď se nemůžu nabažit soustředěného poslechu. Hudba na sluchátkách a jinak nic, přestávám cítit ruce, nohy, záda, jen tonutí v tónech, krok po kroku, takt za taktem, nástroje a motivy, které se za spotřebního poslechu stávají neslyšitelné. Opakovaný poslech znamená nové potěšení a nové postřehy, nevěřila bych.
Taky brousím paměť luštěním sudoku, to je nákaza z nedávného kurzu trénování paměti, vedeném další kamarádkou. Lehká zmínka a jedna nedoluštěná tabulka udělaly svoje, momentálně jsem sudoku maniak. Odraz na mé paměti, kromě zlepšování se v luštění, zatím nepozoruju, ale nepřestávám doufat. Bylo by to dobré, protože z kurzu jsem dom odešla bez nákupu. A to ani nezmiňuju překvapení nad fotografiemi z kamarádčiny rozlučky se svobodou. Kam se asi poděly koktailové sklenky, se kterými jsme tak hrdě pózovaly u morového sloupu na náměstí?
Zmíněný páteční večer v pivovarské zahrádce stál rovněž za to, byla to pečlivá příprava na benefiční Běh pro hospic, který se konal následující den. Kluci to nakonec s přehledem dali, já ve funkci fotografky, podpůrného týmu a cateringové společnosti i přes bolehlav nakonec taky. Akce byla hojně účastnicky obsazená, výtěžek bude jistě zřetelný. I zde jsem potkala spoustu známých, vesměs z nemocnice. Naprosto bezkonkurenční byl kolektiv interního oddělení, který si nechal udělat speciál trička a účastnil se bez sloužících lékařů snad kompletní, včetně drahých polovic a dětí.
Aby nebylo společenské angažovanosti málo, využili jsme příležitosti navštívit kulturní centrum Řehlovice. Rozlehlý pivovar, který majitelé od devadesátých let po krůčcích opravují a zároveň budují originální platformu pro utužování česko-německých vztahů, jejichž pojítkem je umění. Na první pohled se zdá, že jsme se ocitli v ruinách, ale při procházení areálem se odhaluje systém vymazlených koutů a místností, tu letní kuchyně, tady bylinková zahrada, onde velkokapacitní ložnice, galerie, taky krkavčí hrad, všechno unikátní, podepsané rukou svobodného ducha.
Dva roky v Litoměřicích, bilance. Konstatování toho, že to tady občansky a kulturně žije. Bilance číslo dvě – předsevzetí „nehledat nové kamarády“ dodržet nejde a je to tak dobře. Protože člověk člověku nikoliv vlkem.

Publikoval Jakuta

Četla jsem, že žena dva roky po nástupu na rodičovskou, prožívá nejhlubší pád svého sebevědomí. Určitě to byl moudrý článek. O tom, co sebevědomí udělá během dalších přibývajících roků bez sociální masáže v zaměstnání, nepsali. Každopádně jsem se nestala nejlepší matkou na světě (ano, to jsem v plánu měla), zjistila jsem, že vařit-prát-oblékat-žít ekologicky nejde (to jsem aspoň zkoušela), nenaučila jsem se nový jazyk (to možná ještě zkusím), ani nazaložila firmu, nedodělala doktorát ani nezískala nový titul, nepohnula lokální ani světovou politikou, nezačala chovat včely... Zkrátka, že není nic, čím bych se tu blyštěla a jiskřil Jediné, co trénuji donekonečna je trpělivost, plánovací + slaďovací schopnosti a odvahu. Běhání a psaní blogu jsou dva úniky, které si držím chráněné jako výsostné vody jejího veličenstva. To je to, co mě spojuje s dobou bez dětí a co mi umožňuje vracet se pouze a jenom k sobě. Obé je zdrojem endorfinů. Kladný vliv běhu pociťuje zejména rodina - když se vrátí úplně jiná žena/máma. A když blogem potěším někoho z vás, bude to bezmezně těšit i mě. Jiné ambice nemám. Světlu vstříc!!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: