Páteční večer, stůl v pivovarské zahrádce se zaplňuje kamarády, známými i novými tvářemi, taky jeden pes. Na to, že jsme dali vědět jen dvěma lidem, pomalu se nevejdeme. Kamarádi z mokré čtvrti – prosím, bez urážky, známka toho, že se zabydlujeme. Dva roky to trvalo, než jsem se seznámila s lidmi tady, říká kolegyně a mně dochází, že Litoměřická anabáze právě završuje druhý rok.
Pozoruju ve svém životě nový jev – mj. navazuju kamarádství se staršími ženami. Nikoliv starými, ale staršími než jsem já a staršími, než jsem dosud v repertoáru měla. Jistě stárnu, ale zřejmě taky člověk, řekněme po třicítce, nestárne tak moc, jak jsem si dřív myslela. Věková propast se snižuje. Všechny nové kamarádky a známé mě fascinují svou vitalitou, jsou to inspirující ženy. Například návrat k hudbě díky jedné z nich. Moje audio krize po každodenním několika hodinovém rádiu Blaník a Frekvenci 1 na sálech byla zlomena lusknutím prstů a teď se nemůžu nabažit soustředěného poslechu. Hudba na sluchátkách a jinak nic, přestávám cítit ruce, nohy, záda, jen tonutí v tónech, krok po kroku, takt za taktem, nástroje a motivy, které se za spotřebního poslechu stávají neslyšitelné. Opakovaný poslech znamená nové potěšení a nové postřehy, nevěřila bych.
Taky brousím paměť luštěním sudoku, to je nákaza z nedávného kurzu trénování paměti, vedeném další kamarádkou. Lehká zmínka a jedna nedoluštěná tabulka udělaly svoje, momentálně jsem sudoku maniak. Odraz na mé paměti, kromě zlepšování se v luštění, zatím nepozoruju, ale nepřestávám doufat. Bylo by to dobré, protože z kurzu jsem dom odešla bez nákupu. A to ani nezmiňuju překvapení nad fotografiemi z kamarádčiny rozlučky se svobodou. Kam se asi poděly koktailové sklenky, se kterými jsme tak hrdě pózovaly u morového sloupu na náměstí?
Zmíněný páteční večer v pivovarské zahrádce stál rovněž za to, byla to pečlivá příprava na benefiční Běh pro hospic, který se konal následující den. Kluci to nakonec s přehledem dali, já ve funkci fotografky, podpůrného týmu a cateringové společnosti i přes bolehlav nakonec taky. Akce byla hojně účastnicky obsazená, výtěžek bude jistě zřetelný. I zde jsem potkala spoustu známých, vesměs z nemocnice. Naprosto bezkonkurenční byl kolektiv interního oddělení, který si nechal udělat speciál trička a účastnil se bez sloužících lékařů snad kompletní, včetně drahých polovic a dětí.
Aby nebylo společenské angažovanosti málo, využili jsme příležitosti navštívit kulturní centrum Řehlovice. Rozlehlý pivovar, který majitelé od devadesátých let po krůčcích opravují a zároveň budují originální platformu pro utužování česko-německých vztahů, jejichž pojítkem je umění. Na první pohled se zdá, že jsme se ocitli v ruinách, ale při procházení areálem se odhaluje systém vymazlených koutů a místností, tu letní kuchyně, tady bylinková zahrada, onde velkokapacitní ložnice, galerie, taky krkavčí hrad, všechno unikátní, podepsané rukou svobodného ducha.
Dva roky v Litoměřicích, bilance. Konstatování toho, že to tady občansky a kulturně žije. Bilance číslo dvě – předsevzetí „nehledat nové kamarády“ dodržet nejde a je to tak dobře. Protože člověk člověku nikoliv vlkem.
od sebe k sobě 