Díky, Claudi

Finanční sbírka na zemřelého lékaře. Na lékaře černé pleti. Na českolipského porodníka.
Několik absurdit v jednom, zdálo by se. Nemusím se rozepisovat o zavedených klišé – zazobaní lékaři – líní lékaři – ti, co nás nenechají rodit doma – za chvíli nás tady budou léčit xy (doplň svoji neoblíbenou národnost).
Ukázka toho, že naše společnost může reagovat jinak, než jak jsme krmeni xenofobním bulvárem, je v současnosti víc než potřebná. Připomíná, jak krásné je prožít radost z pomoci druhým, bez ohledu na všemožné hranice, jak silné je sdílení smutku.
Claudiho jsem poznala jako jednoho vůbec z prvních obyvatel vysokoškolské koleje. V ubytovací kanceláři jsem dostala klíč od pokoje a hrdě si s ním odemkla svoje první samostatné bydlení – šíleně zarovnaný pokojík, do posledního místa zastěhovaný výbavou mé nové spolubydlící. Šok. Než jsem se stihla vzpamatovat, objevil se odkudsi on, Claudi, a krásnou měkkou češtinou začal galantně žehlit situaci. Už si nepamatuji, proč a kam musela Malkya narychlo odjet, že si dovolila mě nepřivítat slavobránou ve vyleštěném pokoji, nicméně Claudi mi pomohl naskládat její věci do skříně a vytvořit mi životní prostor. Stal se z něj jeden z kamarádů ze studií.
Na vysoké škole není takové kamarádství divné. Studenti jsou mladí, zvídaví a otevření, někteří jsou hodně zcestovalí. Povšechně se vyznačují zájmy přesahujícími nákupy a večer telku. Nikdo se ještě tolik nebojí o svůj žvanec a o „to svoje jistý“, kamarádit s černochem, muslimem, nebo třeba raw veganem je prostě normálka. Další životní etapy, řekla bych, jsou pro cizince náročnější. Obstát v provinčním městě, v malé nemocnici, v náročném oboru, to chce vůli. Claudi to zjevně dokázal.
Po promoci nastoupil v českolipské nemocnici a pracoval tam jako gynekolog až do své předčasné smrti. Příběh by mohl skončit, ale nekončí. Epilogem je nevídaná vlna solidarity v zaměstnání i v populaci spokojených pacientek/klientek, která se zvedla po jeho úmrtí. Smuteční věnce s poděkováním. Sbírka na splnění Claudiho posledního přání, tedy finančně náročné repatriace do Tanzánie. Vybráno bylo během několika dnů do poslední koruny.
Pro milého, dobrosrdečného a obětavého člověka.
Dobro poznalo dobro a znásobilo ho.
Díky Česká Lípo, jsem pyšná.

Publikoval Jakuta

Četla jsem, že žena dva roky po nástupu na rodičovskou, prožívá nejhlubší pád svého sebevědomí. Určitě to byl moudrý článek. O tom, co sebevědomí udělá během dalších přibývajících roků bez sociální masáže v zaměstnání, nepsali. Každopádně jsem se nestala nejlepší matkou na světě (ano, to jsem v plánu měla), zjistila jsem, že vařit-prát-oblékat-žít ekologicky nejde (to jsem aspoň zkoušela), nenaučila jsem se nový jazyk (to možná ještě zkusím), ani nazaložila firmu, nedodělala doktorát ani nezískala nový titul, nepohnula lokální ani světovou politikou, nezačala chovat včely... Zkrátka, že není nic, čím bych se tu blyštěla a jiskřil Jediné, co trénuji donekonečna je trpělivost, plánovací + slaďovací schopnosti a odvahu. Běhání a psaní blogu jsou dva úniky, které si držím chráněné jako výsostné vody jejího veličenstva. To je to, co mě spojuje s dobou bez dětí a co mi umožňuje vracet se pouze a jenom k sobě. Obé je zdrojem endorfinů. Kladný vliv běhu pociťuje zejména rodina - když se vrátí úplně jiná žena/máma. A když blogem potěším někoho z vás, bude to bezmezně těšit i mě. Jiné ambice nemám. Světlu vstříc!!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: