Průvodcem PhDr. Ivan Hrbek, CSc.
Korán, nakl. Academia, 7. vydání, v tomto překladu 3., r. 2000
Letmý pohled do „krutoknihy“ zbrzdila úžasná předmluva dr. Ivana Hrbka. Byť se tenhle blog bude podobat referátu z literatury a dějepisu, nelze se nepodělit o informace, které tento přední český a světově uznávaný arabista a islamista uvedl v úvodní studii k nejpřesnějšímu překladu Koránu do češtiny. V lepším případě sáhněte po originálu, je to nanejvýš zajímavé čtení.
III. Korán formálně
Korán je svaté písmo muslimů, existující od věčnosti a nezávisle na našem vědomí, které bylo zjevené Prorokovi. Slovo „qur´án“ znamená přednášení, recitování, popř. přeneseně čtení. Setkat se můžeme také s názvem „al-kitáb“, což znamená písmo, kniha, a které má širší význam. Qur´án jsou jednotlivé části/čtení al-kitábu, knihy.
Korán se skládá ze 114 kapitol – súr, různě dlouhých, oddělených od sebe záhlavími, které slouží jako identifikační údaj o názvu, pořadí, původu, délce a sdělení súry. V době Muhammadově súry názvy neměly. Místo něho jako dělítko mezi nimi sloužila tzv. „basmala“, kterou májí všechny, kromě jedné. „Basmala“ je zkratka odvozená od věty „Bismi lláhi r-rahmáni r-rahím“, což znamená „Ve jménu Boha milosrdného, slitovného“. Podle různého způsobu dělení veršů je jejich celkový počet 6204 až 6236.
Záhadou jsou dvou- až čtyřčlenné skupiny písmen hned za basmalou u 29 súr. I ty přispívají k rozdílnému počítání veršů a jejich význam/funkce nejsou známy. Interpretace muslimů kolísají od „nevysvětlitelného božího tajemství“, přes zkratky božího jmena až k číselné mystice. Evropských verzí je také několik. Nejsušší z nich udává, že jde o omylem přepsané poznámky/značky osob, které Korán uspořádávali a přepisovali. Barvitější verze pak podezřívá Muhammada z pokusu o navození tajemna.
Korán byl prvotně pouze recitován. Vznikal v průběhu dvaceti let prorokovy činnosti a v některých ohledech byl průběžně modifikován, včetně popření (ale nevynechání!) pasáží, dle aktuální situace. Až později byl zaznamenáván a čten. Styl Koránu je básnicky barvitý, velmi různorodý. Odráží se v něm způsob postupného vzniku a prvotní deklamační záměr. Obvyklejší jsou krátké, několikaveršové súry, ale je zde i několik rozsáhlejších celků, mnohdy uměle pospojovaných bez ohledu na tematiku. Najdeme zde monology v ich formě či v plurálu majestatu, kdy hovoří Bůh ústy Muhammada, dále dialogy, podobenství, metafory, přísahy, výroky. Jistá únavnost při čtení plyne z opakovaných pasáží ke zdůraznění a potvrzení sdělovaného.
K písemnému uspořádání Koránu došlo až po Muhammadově smrti. Za jeho života zapisovali zjevení oficiální sekretáři a popř. písma znalí muslimové pro svoji potřebu. Nedokonalost arabského písma a záznamu byla vyvážena tím, že mnozí muslimové znali Korán zpaměti. V roce 633 byl sepsán Korán hlavním Muhammedovým sekretářem. Dále existovaly ještě 4 verze Koránu, používané napříč arabským světem. Asi desetiletí poté byla redakční komisí v čele právě s hlavním sekretářem Muhammada kodifikována jediná platná „uthmánská“ verze Koránu, tzv. kanonická Vulgáta, která všechny ostatní verze časem nahradila. Fantastický je způsob řazení, který komise zvolila – od nejdelší po nejkratší súru a zároveň je opatřila názvy. Tak doznal Korán dnešní podoby. Citace z výše uvedené publikace, str. 78:
„Kanonizovaný systém řazení naprosto zkresluje a staví na hlavu přirozený sled vývoje koránských myšlenek, neboť na samém začátku se octly súry z medínského období, kdy již islám měl za sebou deset let vývoje. Je přirozené, že tyto súry předpokládají znalost již dříve přednesených částí, které jsou však v knize umístěny mnohem dále. Toto uspořádání současně znesnadňuje čtenáři porozumět vlastnímu vývoji Muhammadových náboženských představ, neboť súry, jež vznikly na samém počátku jeho prorocké činnosti, jsou nyní řazeny na konci.“
Roztomilé je vyjádření předního tradentu (učitele?) Íkrima z 8.stol., který prohlásil, že i kdyby se všichni lidé a džinové spojili, nikdy by nedokázali uspořádat Korán chronologicky. V českém překladu je uvedeno chronologické řazení dle dr. Ivana Hrbka.
Další pozoruhodností je, že arabské písmo v době vzniku bylo značně nedokonalé. Citace ze str. 73:
…“nedostatky tehdejšího grafického systému způsobily, že jak „uthmánské“, tak i pozdější exempláře Koránu vykazovaly mnoho nejasností nejen ve vokalizaci, tj. v naznačení samohlásek, nýbrž i v konsonantní osnově, neboť arabské písmo ještě neužívalo diakritických bodů, jež odlišují od sebe písmena stejného základního tvaru. Docházelo proto k značně odlišnému čtení samohlásek – což samo o sobě stačí, aby se změnil smysl slova – , nýbrž i k různočtení konsonantní osnovy. Z této nedostatečné grafické základny pak vyrostly varianty čtení, které se však týkají jen určité části koránských slov, nikoliv celého textu. … V 10. století se pak stalo ortodoxní doktrínou, že Korán je možno číst sedmi kanonickými způsoby…“
K celkovému zmatení dojmů lze ještě přičíst zpochybňování o autentičnosti textů. V muslimském světě se jedná především o postoje ze sektářských populací, jeden příklad za všechny: ší´ité postrádají verše o jasně jmenovaném následníkovi Proroka – ´Alím. Nicméně svoji správnou variantu nikdy nenabídli a věří, že ji odhalí až skrytý imám při svém příchodu před soudným dnem. Evropští vědci se kloní k názoru, že nic podstatného nebylo z textu vynecháno ani k němu nebylo přidáno.
od sebe k sobě 