Majestátního komplexu, majestátně zhuntovaného, jsem si všimla poprvé cestou do Terezína za blahé paměti univerzitních dob. Tehdy jsem si říkala, že teda ty zdevastované severozápadní Čechy začínají brzo a že se sem musím ještě někdy vypravit. Povedlo se to za dobrých osm let a letmým pohledem při cestě autobusem se nezměnilo nic, jen ve vratech přibyly balíky slámy a v oknech matrace. Kostel zaniká za větvemi stromoví parku, nebo, podle úhlu pohledu, za žalostně se rozpadající monumentální barokní bránou.
Po přestěhování do Litoměřic na sebe dala čekat návštěva kláštera ještě rok a půl. Vůbec jsem totiž podle vnějších známek nevytušila, že se „uvnitř“ něco děje. Když jsem jednou jela okolo z jiného směru, od Brozan, poprvé jsem si všimla obrovského parku, který se za klášterem rozprostírá směrem k Ohři. Ten park je nádherný, přesně ve stylu, který miluju – trávník a mohutné stromy daleko od sebe, slepé ramene Ohře se klikatí se mezi nimi. Žádné záhonové obrazce, ale prostá krása. A světe div se, ten kostel uvnitř komplexu je opravený. Až po tomhle impulzu mě poprvé napadlo, že se uvnitř může něco dít, jenže kudy tam? Samozřejmě přes internet. Údiv. V klášteře žijí jeptišky premonstrátky, slouží se tam pravidelné mše a každý první pátek v měsíci se večer pořádá pravidelný průvod se světly ve vnějších prostorách kláštera.
Kláštěr byl založen Přemyslovci ve 12.století a na počátku 13. století zde pobývala a vzdělávala se i sv. Anežka Česká. K původnímu účelu sloužil po dobu šesti století, do konce 18. st., kdy byl přebudován na zámek. Po poválečném vysídlení majitelů o zámek „pečovali“ komunisté a v hospodářských budovách úřadoval státní statek.
K obnově kláštera v devadesátých letech pomohly polské sestry premonstrátky z Krakowa. Zajímavé je, že jejich klášter byl kdysi založen právě doksanskými. Jako by pomocná ruka podaná z minulosti. Od roku 1998 zde sestry žijí trvale a od roku 2003 se přestěhovaly z fary do opravených klášterních prostor. Takže rekonstrukce probíhá, byť pro nepozorné oko velmi skrytě. Sestry, kromě toho, že zde pěstují duchovní život, šijí i církevní roucha a připravují čajové směsi a likéry z vypěstovaných bylinek. A při mši krásně zpívají panenskými hlasy.
V kostele bylo poslední adventní neděli lidí dost. Težko říct, jestli je to poctivě vyšlechtěná místní komunita, nebo jestli zapracovaly Vánoce. Nicméně, příčka generačním spektrem to byla. Pan farář mluvil moc hezky, i k uchu neznaboha přiléhavě. Dokonce mě nerušila ani barokní tonáž inventáře, která mě v kostelech obecně odpuzuje a dusí, tady ta hnědo-zlato-modrá výprava působila vcelku útulně.
Procházka nádvořími a parkem byl balzám. Protáhli jsme se kolem vypálených, polorozbořených ruin hospodářských stavení do parku. Nádhera i přes sychravo a zimu zalézající pod oblečení. Ohře a osamělé pavilónky na jejím břehu, zákoutí vyvstávající z prostoru budí objevitelskou náladu, detaily vybízejí k proměně v zátiší v domu fantazie, třeba pařezy ozdobené kameny a ulitami šneků. Děti sem zřejmě chodí rády. Taky jsem se do jednoho takového v myšlenkách převtělila. Pěkný předvánoční čas.
od sebe k sobě 