Doxa Doksany

Majestátního komplexu, majestátně zhuntovaného, jsem si všimla poprvé cestou do Terezína za blahé paměti univerzitních dob. Tehdy jsem si říkala, že teda ty zdevastované severozápadní Čechy začínají brzo a že se sem musím ještě někdy vypravit. Povedlo se to za dobrých osm let a letmým pohledem při cestě autobusem se nezměnilo nic, jen ve vratech přibyly balíky slámy a v oknech matrace. Kostel zaniká za větvemi stromoví parku, nebo, podle úhlu pohledu, za žalostně se rozpadající monumentální barokní bránou.
Po přestěhování do Litoměřic na sebe dala čekat návštěva kláštera ještě rok a půl. Vůbec jsem totiž podle vnějších známek nevytušila, že se „uvnitř“ něco děje. Když jsem jednou jela okolo z jiného směru, od Brozan, poprvé jsem si všimla obrovského parku, který se za klášterem rozprostírá směrem k Ohři. Ten park je nádherný, přesně ve stylu, který miluju – trávník a mohutné stromy daleko od sebe, slepé ramene Ohře se klikatí se mezi nimi. Žádné záhonové obrazce, ale prostá krása. A světe div se, ten kostel uvnitř komplexu je opravený. Až po tomhle impulzu mě poprvé napadlo, že se uvnitř může něco dít, jenže kudy tam? Samozřejmě přes internet. Údiv. V klášteře žijí jeptišky premonstrátky, slouží se tam pravidelné mše a každý první pátek v měsíci se večer pořádá pravidelný průvod se světly ve vnějších prostorách kláštera.
Kláštěr byl založen Přemyslovci ve 12.století a na počátku 13. století zde pobývala a vzdělávala se i sv. Anežka Česká. K původnímu účelu sloužil po dobu šesti století, do konce 18. st., kdy byl přebudován na zámek. Po poválečném vysídlení majitelů o zámek „pečovali“ komunisté a v hospodářských budovách úřadoval státní statek.
K obnově kláštera v devadesátých letech pomohly polské sestry premonstrátky z Krakowa. Zajímavé je, že jejich klášter byl kdysi založen právě doksanskými. Jako by pomocná ruka podaná z minulosti. Od roku 1998 zde sestry žijí trvale a od roku 2003 se přestěhovaly z fary do opravených klášterních prostor. Takže rekonstrukce probíhá, byť pro nepozorné oko velmi skrytě. Sestry, kromě toho, že zde pěstují duchovní život, šijí i církevní roucha a připravují čajové směsi a likéry z vypěstovaných bylinek. A při mši krásně zpívají panenskými hlasy.
V kostele bylo poslední adventní neděli lidí dost. Težko říct, jestli je to poctivě vyšlechtěná místní komunita, nebo jestli zapracovaly Vánoce. Nicméně, příčka generačním spektrem to byla. Pan farář mluvil moc hezky, i k uchu neznaboha přiléhavě. Dokonce mě nerušila ani barokní tonáž inventáře, která mě v kostelech obecně odpuzuje a dusí, tady ta hnědo-zlato-modrá výprava působila vcelku útulně.
Procházka nádvořími a parkem byl balzám. Protáhli jsme se kolem vypálených, polorozbořených ruin hospodářských stavení do parku. Nádhera i přes sychravo a zimu zalézající pod oblečení. Ohře a osamělé pavilónky na jejím břehu, zákoutí vyvstávající z prostoru budí objevitelskou náladu, detaily vybízejí k proměně v zátiší v domu fantazie, třeba pařezy ozdobené kameny a ulitami šneků. Děti sem zřejmě chodí rády. Taky jsem se do jednoho takového v myšlenkách převtělila. Pěkný předvánoční čas.

Publikoval Jakuta

Četla jsem, že žena dva roky po nástupu na rodičovskou, prožívá nejhlubší pád svého sebevědomí. Určitě to byl moudrý článek. O tom, co sebevědomí udělá během dalších přibývajících roků bez sociální masáže v zaměstnání, nepsali. Každopádně jsem se nestala nejlepší matkou na světě (ano, to jsem v plánu měla), zjistila jsem, že vařit-prát-oblékat-žít ekologicky nejde (to jsem aspoň zkoušela), nenaučila jsem se nový jazyk (to možná ještě zkusím), ani nazaložila firmu, nedodělala doktorát ani nezískala nový titul, nepohnula lokální ani světovou politikou, nezačala chovat včely... Zkrátka, že není nic, čím bych se tu blyštěla a jiskřil Jediné, co trénuji donekonečna je trpělivost, plánovací + slaďovací schopnosti a odvahu. Běhání a psaní blogu jsou dva úniky, které si držím chráněné jako výsostné vody jejího veličenstva. To je to, co mě spojuje s dobou bez dětí a co mi umožňuje vracet se pouze a jenom k sobě. Obé je zdrojem endorfinů. Kladný vliv běhu pociťuje zejména rodina - když se vrátí úplně jiná žena/máma. A když blogem potěším někoho z vás, bude to bezmezně těšit i mě. Jiné ambice nemám. Světlu vstříc!!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: