od sebe k sobě

V květnovém rozhovoru se představuje další člen Autorského klubu, kterého si můžete mimo jiné pamatovat jako vítěze naší poslední soutěže.

Lennie Heroin, autor blogu lennie-heroin.blog.cz

Eh, punk. Říkal jsem to už do několika rozhovorů a často jsem o tom i psal – punk je mrtvej. Už třicet let. Stal se z něj stereotyp, jenom další škatulka lákající lidi s potřebou se zařazovat a říkat „tohle je punk a to není punk.“ Původně byl punk o svobodě vyjádření sebe sama, člověk mohl být, čím chtěl, dělat si co chtěl, třeba si obléknout kostým Santa Clause. Ta subkultura se ale dneska stala v mnohém konzervativnější než samotná společnost a to je špatný. Nosím na zádech nápis „nejsem punk, jsem já, a nečum,“ a to je přesně ono. Mám rád punkovou hudbu, ale nemám rád škatulkování lidí, zařazování do nějakých větších skupin, jsem to já se svými myšlenkami, svým chováním, city a vším, co mě kdy utvářelo. Ale ano, problémy s autoritami jsem měl vždycky a pořád mám, i když už jsem zřejmě klidnější než dřív. Časy, kdy jsem si myslel, že jsem „pankáč“, byly hodně divoký, což však neznamená, že bych teď byl normální. To nejsem ani náhodou.

To je spíš otázka pro holky. Já ženský/holky miluju a zároveň nenávidím. Odi et amo, o tom je podle mě veškerá láska a vůbec i můj vztah k ženám. To všechno okolo je jen omáčka, láska je euforie a utrpení, to je celý. Někdy bych je chtěl pochopit, chtěl bych být na den ženou a zažít ženský orgasmus, pochopit jejich logiku uvažování a tak. Jinak, vnímám, že jsou holky, které po mně šílí, platonicky se do mě zamilovávají, zběsile po mně touží a pak je velká spousta těch, které se mě štítí, bojí, kterým připadám nechutnej a „neopřely by si o mě ani kolo.“ Jestli mám nějaký fanynky kvůli kapele, která má sexy název The Plantážníci, tak je neznám nebo nejsou plnoletý. Asi je problém v tom, že jim po koncertě občas říkám „ty moje malá děvko.“

Rozhodně ženy. Ale na druhou stranu si troufám říct, že je to možná blog s nejvyšší mužskou návštěvností.

Těžko tomu říkat styl, ale budiž. Rodiče už si docela zvykli, i když řeči a hádky jsou kvůli tomu „co mám zase v uchu, vypadám s těma vlasama jako teplouš nebo proč se nemůžu oblékat normálně,“ pořád. Ve škole jsem měl samozřejmě problémy, protože v české xenofobní společnosti vypadat jinak znamená být úchyl nebo narušená existence, obzvlášť na gymnáziu, které sebe samo nazývá prestižním. Na druhou stranu, když si podmaluju oči nebo obarvím hlavu na červeno a nosím řetěz kolem krku, jak jsem tehdy vypadal, musím čekat reakci. Možná to taky byla cílená provokace, každopádně jsem byl podmínečně vyloučen ze školy za „nepřizpůsobivé chování a šíření násilí“, ne vlastním zaviněním jsem musel dělat deset komisionálních zkoušek, a když jsem jich devět udělal, u poslední mě nechali propadnout. Ale někdy to byla sranda, oni si někteří ti učitelé skutečně mysleli, že připravuju nějakou revoluci proti škole, a jednou na mne třídní profesorka řvala, abych si sundal ten řetěz z krku, jinak mne vyhodí, a po klidné odpovědi „já nemám klíče“ nevěděla, co dělat. Jo, občas to byla zábava.

Určitě, ale jen do určitý míry. Extrémní sebestřednost, sobectví nebo megalomanství se mě netýká. V některých oblastech mám dokonce sebevědomí nula a všechna velkohubá prohlášení mi zkazí sentiment, přecitlivělost a častá sebelítost. Každopádně, jako egomaniak se na blogu nebo na pódiu prezentuju, ono je to atraktivní.

Myslím, že tohle je trošku prvoplánová provokace. Možná to má být jen drsnější modifikace oblíbeného hesla Clash „smrt nebo sláva,“ ale spíš to je prostě provokace a výsměch všem lidem, kteří mě považují za nechutnou a nebezpečnou osobnost schopnou všeho. Chybí mi tam Pol Pot.

Kupodivu má. Být proti všemu a všem, to musí bejt už sakra póza. To snad ani nejde, hehe. Co se týče komentářů, tak si všímám, že tam jsou lidé, kteří se vrací, a je jich dost. Škoda, že občas to jsou bláboly hledající v článku něco co tam není, a přirovnávající mě ke Cobainovi nebo nějaký jiný stvůře. Tím nechci říct, že mě štvou komentáře, zpětná vazba je to nejdůležitější, bez ní bych asi neměl exhibicionistickou potřebu vystavovat svoje nitro na internetu, ale občas to je absolutní nepochopení. Jinak, rád jsem četl Schwarzie, která už nepíše, ale za to se s ní skvěle dělaj jiný věci. Bliss (bleeding-thoughts.blog.cz) mě udivuje svoji naivitou a občasnými fakt směšnými popisy, ale nějakou záhadou ty její telenovely vždycky přečtu do konce, skvělý blog má Zelená (thaumaturgic.blog.cz) a Gwendoline (divny-misto.blog.cz). Je toho samozřejmě víc, ale tyhle jsou moji nejoblíbenější. Ještě vlastně můžu dodat tipy na dva výborný klučičí blogy, Matěj jakožto hrdý příslušník prázdné generace (theblankone.blog.cz) a Břit (stanleykubrit.blogspot.com).

Ze všech blogerů, které si vybavím, mi asi nejvíc připomínáš Luciáše z již ukončeného blogu sewczech.blog.cz. Znal jsi jeho blog, a co si o něm myslíš?

Občas mě lidi očerňují z toho, že ho kopíruju. Ten blog jsem znal, občas jsem četl a pořád čtu jeho básně, jsou docela fajn, ale mnohem větší síla a zábava to je, když je on sám prezentuje, doporučuju jít někam na autorský čtení nebo si poslechnout na http://soundcloud.com/luci-f-svoboda. Jinak je to jeden z mála hudebních publicistů, kteří mě baví, a s nimiž většinou souhlasím, kromě mých spolupracovníků s Kids and Heroes vlastně asi jediný.

Já se snažím realizovat všemožně, ale na tom internetu je to nejjednodušší. V podstatě za to může hlavně nuda a stereotyp mezi školou nebo prací, kdy jste schopni se doma unavení jenom rozvalit k počítači. Občas se až děsím toho, kolik hovadin na internet nakydám. Hodiny u počítače respektive internetu a sociálních sítí nás prostě ničí. Degenerace lidského myšlení a jazyka a hlavně neschopnost běžné komunikace. Kolik máte přátel na Facebooku a s kolika se opravdu bavíte, s kolika si dobře hodnotně pokecáte, a kolik vás ani nepozdraví? Taky jsme vlastně taková první testovací generace, tahle myšlenka není úplně moje, abych byl upřímný, ale ví opravdu někdo, co přesně s našima očima udělá nekonečné zírání do monitoru a co s našima ušima udělají iPody a sluchátka pěkně nahlas skoro nonstop? Někdy se dost bojím toho, že budu ve třiceti hluchej a poloslepej.

Nejvíc času trávím na cestách do nikam. Nikde je můj domov a mám pocit, že se pořád tak nějak poflakuju kolem a chodím sem tam. Nemohl bych žít bez hudby, nemohl bych žít bez lidí, co jsou pro mě důležití, a pak taky nejde žít bez jídla, bez pití a bez spánku, to ale asi každej ví. Ostatní věci vem čert.

Na blog mi lezou známí a hlavně nezvaní návštěvníci už asi tak dva roky. Většina z nich to bere spíš jako bulvár, „co zase ten vůl provedl a s kým kde co měl,“ ale zvyknul jsem si. Psaní je závislost, jsem grafoman a musím se očišťovat vypisováním pocitů. Když si něco myslím, proč bych to schovával? Na upřímnost jsem často doplatil, ale kašlu na to. Autocenzuru používám jen v případě, když mi na někom záleží a nechci mu ublížit. Blog jsem zrušil v afektu opilej a zdeptanej, nebylo to hezký období, chtěl jsem se zabít a neměl jsem chuť na nějaký R.I.P. a smutný písničky od Rytmuse.

Ty rozporuplné reakce mě hodně pobavily. Někdy ta provokace má cíl a vychází z nějakého pocitu dát najevo nesouhlas s okolím, ale ve většině případů je to čistá zábava. Ale taky někdy nebezpečná.

Tuhle otázku.

—

O zpovídaném blogerovi se více dozvíte na jeho blogu lennie-heroin.blog.cz