Hejtuji, tedy jsem

Je hejtování zárukou toho, jak na sebe přitáhnout pozornost? Zvyšuje negativní styl psaní skutečně čtenost a návštěvnost?

Pokud sledujete časopis ČILICHILI, možná vám v něm nedávno neunikl zajímavý článek o tématu tzv. hejtování. Autor viní hejtry (z angl. „to hate = nenávidět„) z toho, že jejich nadávání a negativismus šíří mezi čtenáři „blbou náladu“ a napomáhá vzniku vleklé skepse v současné společnosti.
Kriticky zmíněn je i známý blog 1000 věcí, co mě serou, s jehož spoluatorem jste si mohli na tomto blogu před časem přečíst rozhovor (Jiří Vaněk: Na blogu se nikdy nezavděčíš všem). Jde o blog, který zvítězil v jedné z kategorií posledního ročníku ankety Křišťálová lupa, a tím tak na hejtování jako takové přitáhl zvýšenou pozornost. A o tu zde jde podle všeho v první řadě.
Základní skutečnosti amatérského publikování na internetu jsou obecně známé. Blogerů je více než kdy v minulosti, možná je jich dokonce více než samotných čtenářů blogů. Ačkoli to mnozí blogeři popírají, všichni by rádi svým blogem oslovili co nejvíce čtenářů, aby si kompenzovali úsilí věnované psaní článků a získali zpětnou vazbu ke svých myšlenkám.
Znalci teorie memů mohou mít možná pocit, že celý ten humbuk kolem módních řečí o informačně přesycené společnosti pramení z nepochopení toho, oč tu jde – o soupeření konkurenčních memů o replikaci, tj. šíření informací od jejich původního nositele do jeho okolí. Je proto logické, že někteří z nás udělají v touze po pozornosti okolí maximum, aby napomohli šíření svých memů.
Jedním z oblíbených klišé, které de facto funguje jako sebenaplňující proroctví, je přesvědčení o tom, že lidé milují negativní zprávy. Dílem i proto, že jim to bezděčně pomáhá žít v přesvědčení, že jejich mikrokosmos je dobrý a harmonický (zatímco svět „tam venku“ je plný vražd, katastrof a zla, jak by člověk mohl nabýt dojmu z letmého otevření libovolných celostátních novin – většina regionálního tisku je přece jenom o poznání více optimističtější, byť i zde zákonitě vždy minimálně narazíme na nějakou obdobu klasické „černé kroniky“).
I na českém internetu si svých 15 minut slávy už zažila celá řada blogerů, která se svezla na neutuchající vlně negativismu a hejtování (ve smyslu kritizovat všechno a všechny, hlavně když si to přečte co nejvíc lidí). Znalcům zde jistě netřeba představovat proslulou Exotopedii, která se mj. podobným výtečníkům věnuje (mimochodem své heslo tam mají minimálně 3 blogeři z Blog.cz, víte kteří?).
Proč je ale vlastně hejtování tolik vábivé? A proč je spíše doménou věkově mladší generace? Pozornějšímu pozorovateli zde totiž neunikne, že móda hejtování se důsledně vyhýbá blogům starší generace. Zatímco typickému hejtrovi je něco mezi 20 až 40 lety, blog typického seniora vypadá zcela jinak.
Starší blogeři velmi často od svého blogu chtějí, aby s jeho přispěním alespoň trochu zlepšili okolní svět. Typické je tak sdílení „roztomilých“ obrázků zvířecích mláďat, internetových vtipů, fotek úrody z vlastní zahrádky, vlastnoručních výrobků, apod. Po nějakém hejtování nikde ani stopy – a pozor, jejich občasné stesky na tzv. poměry v zemi či líčení vlastní nespokojenosti s politikou apod. nemají s hejtováním nic společného.
To zůstává podle všeho doménou těch mladších, kteří se na svém blogu s chutí vynadávají, a pozornost jim to spolehlivě zajistí vždy, obzvláště podaří-li se jim ve svém hejtu trefit do něčeho, co je zrovna cool hejtovat – třeba jeden nejmenovaný politik, jistá komerční televize, apod. Srovnejte sami, zda vás spíše zaujme článek začínající slovy „Mám se skvěle, nic mi nechybí a toužím po světovém míru„, nebo ten, který autor uvodí větou „Taky vás tak příšerně štve, když…?
Je podle vás hejtování legitimním způsobem, jak si budovat na internetu image a návštěvnost, nebo byste to spíše zařadili k těm lacinějším způsobům, ke kterým byste se „nesnížili“? Jak to máte s hejtováním vy osobně – hejtujete a sami čtete další hejtry, nebo vás to naopak odrazuje a vyhýbáte se tomu i na svém blogu?
A znáte třeba na Blog.cz podobný blog, jako je „1000 věcí, co mě serou„? Máme na Blog.cz nějaké hejtry, o kterých víte? A skutečně podle vás zvyšuje negativní styl psaní čtenost a návštěvnost, nebo jsou hejty typem psaní, které oslovuje jen určitou cílovou skupinu?
A proč nikdo nezaloží blog „1000 věcí, které mám rád/a?

Publikoval Jakuta

Četla jsem, že žena dva roky po nástupu na rodičovskou, prožívá nejhlubší pád svého sebevědomí. Určitě to byl moudrý článek. O tom, co sebevědomí udělá během dalších přibývajících roků bez sociální masáže v zaměstnání, nepsali. Každopádně jsem se nestala nejlepší matkou na světě (ano, to jsem v plánu měla), zjistila jsem, že vařit-prát-oblékat-žít ekologicky nejde (to jsem aspoň zkoušela), nenaučila jsem se nový jazyk (to možná ještě zkusím), ani nazaložila firmu, nedodělala doktorát ani nezískala nový titul, nepohnula lokální ani světovou politikou, nezačala chovat včely... Zkrátka, že není nic, čím bych se tu blyštěla a jiskřil Jediné, co trénuji donekonečna je trpělivost, plánovací + slaďovací schopnosti a odvahu. Běhání a psaní blogu jsou dva úniky, které si držím chráněné jako výsostné vody jejího veličenstva. To je to, co mě spojuje s dobou bez dětí a co mi umožňuje vracet se pouze a jenom k sobě. Obé je zdrojem endorfinů. Kladný vliv běhu pociťuje zejména rodina - když se vrátí úplně jiná žena/máma. A když blogem potěším někoho z vás, bude to bezmezně těšit i mě. Jiné ambice nemám. Světlu vstříc!!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: