od sebe k sobě

den 2.

Pro vstupní alkoholické largo desolato se čtvrtek započal pozdě odpoledne. Asi tak v pět. Do rozjetého festivalového vlaku jsme naskočili druhý den jeho konání a to filmem Zle, matičko, zle, Schwarzenberci zde! Přes odmítavý Havlíčkův verš v názvu filmu se režisér knížeti Karlovi obdivuje a je to skvělý psychologický tah na českého „šlechtofobního“ diváka. Bohužel, kombinace nekvalitní zvukové techniky a obtížně srozumitelného knížecího projevu dovolila porozumět sotva polovině dokumentu. O to zřejmější byl postoj režiséra Břetislava Rychlíka při večerní pijatice nakladatelství Větrné Mlýny a Českého centra. Sebestřednost umělcova byla dobrosrdečná až roztomilá a nejen ve smyslu lidových písní poučná. Brzdná dráha večera byla tak akorát dlouhá.

den 3.

Pátek ráno v dobré kondici, kterou jen a jen umocnila vymoženost ubytování v hotelu – snídaně. Pestrá a bohatá, s voňavou kávou navrch. Kyjev v rozjasněném slunci pulsoval životem, procházka k Českému centru jako putování rejem víl a uspěchaných permoníků. České centrum sídlí v přízemí zřejmě luxusního panelového domu, s osobní ochrankou a parčíkem jako stvořeným k rozjímání (a kouření). Výletní euforii zpražila tryzna na Majdanu. Průvod s otevřenou rakví padlého Gruzínce, dle zpěvu a vlajek soudě. Jizva nad čelem od ucha k uchu, snad pitevní. Přítomnost Azova. Dusno.

A pak už jen knižní Arsenal, Arsenal! V kráteru po demolici armádního polygonu skvěle zrenovovaná budova se silnými zdmi ze světlých cihel, udržujícími chladné klima i v největších vedrech, která zrovna nebyla. Stánky nakladatelství jeden na druhém, čtení a prezentace, rozhovory, literatura nabízená v hudebním obalu, odpočinkem pro oči výtvarný art, rafinované atrakce pro děti. Proudění lidí všemi směry, čtenáři napříč věkovým spektrem, umělci – navěky mladí. Radostnost setkávajících se spisovatelů a elektrizující atmosféra tvůrčího ducha, řečeno slovy zavedených klišé. To nejlepší, co může dnešní Ukrajina nabídnout.

České centrum

Knižní Arsenal

Patrik Ouředník na východní Evropu kašle, tak jedeme my. Autor to v originálu vyjádřil poněkud pregnantněji, překladatel to přetavil v all inclusive tour made by České centrum v Kyjevě. Prima.

den 0.

Komfort cestujícího na Ukrajinu se zvyšuje. Autobus odkoupený od Student Agency nabízí sluchátka, americkou filmotéku, kafe, čaj a polštářek pod hlavu či záda. Fasten your seatbels, pokud u vaší sedačky jsou. Skrčenecká poloha na 24hodin vede k uvědomění si celého těla. Na hranicích pouze hodina, která nedovoluje rozvinout klasickou psychologii od „Co jí ti paznechti, chudince, chtějí“ k „Kvůli čemu ta kráva zdržuje“. Jsou patrné jen záblesky radosti, když celník vrátí pas a posune se o sedačku dál. V mezičase ukrajinština s osobním lektorem, výsledkem je takový pěkný suržik s českým přízvukem. Novela Stíny zapomenutých předků přede mě staví dilema, jestli je lepší psaný originál nebo geniální Paradjanovo filmové zpracování. Verdikt: je to k sobě komplementární a obé vřele doporučuju.

den 1.

Ukrajina kvete a co vesnice, to čápi. Folklor autobusových nádraží kulminuje v Kyjevě, kde nás vítá obzvláště družný bezdomovec zákeřnou otázkou, jestli se dá dojet vlakem do Austrálie. Těžko říct, kam nás měla tato debata nasměrovat, zavazadla nepočkají. Ubytování v hotelu, jehož název se po revoluci „smrskl“ z ´Moskva´ na ´Ukrajina´ a ve kterém zaměstnanci sveřepě mluví rusky i přes jeho nedávné zhoštění se role v krvavém dramatu Majdan. Dnes není uvnitř po ničem stopy a hotelový host, který má doma bojler, nejvíc oceňuje never ending hot water.

Večer koncert zpěvačky s velkým hlasem a malou kapelou a znovu se učení pití všech těch alkoholů, které se ve fajn filologické společnosti protáhne až do rána.

Pohled z hotelu.

Pohled na hotel.

Na křižovatce scházím z turistické červené a míjím stavení, které mě oddělilo od potoka, jejž jsem si usmyslela sledovat. Slípky na dvoře, zahradní nábytek čeká složený pod přístřeškem, okolo pobíhá tělnatější pes. Abych se vrátila zpátky k potoku, za plotem sejdu z cesty na vyšlapanou pěšinu.

„Kam jdete, nechoďte tam!“ zaječí na mě postarší ženská ze dveří. Zřejmě hlídkuje, stačí rychlejší pohyb psa podle plotu, aby zbystřila, ten tlusťoch ani neblafnul. To určitě.

„Slyšíte, tam nesmíte!“ ječák posadí ještě o něco výš.

Aha, tak jednoduché to nebude. „Jak to?“

„Ta cesta je soukromá.“

„Nemáte to tu označený,“ zase se otáčím.

„Tam nic neuvidíte, je tam akorát křoví a dráty, koukejte se vrátit!“

Ostnatý, pomyslím si. „Tak se pak vrátím, když to nepůjde, ne?“

Za zády babky se vynoří dědek. Pištivá ženská zřejmě nemůže chodit, zato on vyběhne jak čert z krabičky a rovnou k vrátkům. Je štíhlý, má bílý plnovous a rozběsněný je taky.

„Jste na mym pozemku! Tady na tý cestě,“ ukazuje na uježděnou štěrkovou cestu, na kterou jsem se mezi tím vrátila, „jste na mym dvoře, tohle je moje stodola,“ mávne kamsi za mě, „a tohle za plotem je taky moje!“ ukazuje směrem, kam jsem chtěla zatočit. Trautenberkovo. Asi tam mají poklad.

Nevěřícně se podívám na lampy veřejného osvětlení u cesty, typická domácí aparatura.

„No a podle čeho jsem to měla poznat? Nikde to není označené,“ mile se usměju. Kalich dědkovy zloby přetavím dobrosrdečností a svým okouzlujícím úsměvem. Ať se baba vztekne. Jenže on by po mně nejraději hodil vidle.

„Víte, proč to není označený? Kvůli takovejm, jako jste vy!“ nečekaná odpověď, na dálku píchne prstem kamsi do středu mého hrudníku. „Za tejden jsou všechny cedule zničený, choděj tady celý skupiny, dvacet, pětadvacet lidí! A nosej mi sem bordel!“

„Asi proto, že to tudy taky vede do vesnice.“ Ještě se krotím, jen se mi chce vyndat z batohu televizi na černou skládku, škoda, že ji tam nemám.

„Choďte si po turistický, ta vede támhle kolem mostku nahoru!“

„A to jsem právě nechtěla. Nejsme tady v rezervaci, abych nemohla mimo značenou cestu!“

„To mě vůbec nezajímá, cesta vede přes vesnici!“ v argumentech má jasno. Začíná brunátnět ve tváři, kontrastuje to s jeho bílým vousem. Ještě, aby ho kleplo.

„Jenže vesnicí neteče jaksi potok. A o ten tady právě jde.“

„Potok, na co potok? Co na něm chcete vidět? Voda jako voda, támhle máte potoka dost!“ a zase mává rukou zpátky k městu. Co mu mám vykládat, když si nepamatuje, jak fajn je jít podle vody, koukat, kde co kvete a taky, kde co lítá, přelézat po kamenech a uschlých kmenech a mít radost z každé nečekaně objevivší se lávky. Zkrátka být tak trochu na průzkumu v „divočině divočinovaté“.

„No nic, tak já už to dojdu tudy, jo?“ Kašlu na něj, je hořkej moc. Otáčím se a pokračuju v původním směru, z té jeho cesty prostě slezu až za zatáčkou.

Po chvíli se ukáže, že jejich poklad není za ostnatým drátem, ale za elektrickým ohradníkem, bez šťávy. Jsou to zlatohnědé kravky. Ze všech zúčastněných mají nejvíc rozumu, nechají mě projít podél potoka z jejich království ven, pořád dál proti vodě. Roste tu hojně jarního býlí; kromě trsů sněženek, sasanek a pryšců jsou tady oblaka medvědího česneku. Ten je dneska děsně in, že jo? Tak zas někdy příště, přes ty jejich latifundie totiž nakonec vede jezdecká červená. By jim to někdo měl říct 🙂

Pusť půst, k sobě i od sebe

Přiznám rovnou, že duch nad hmotou nezvítězil, od hladovění jsem ustoupila po 36 hodinách, místo po plánovaných 54. Výklady a způsoby půstu se různí, já jsem si chtěla dopřát hlad s čajem.

Za základ úspěchu jsem považovala to, že svůj záměr vykřičím do světa předem. Nedá se pak jen tak lehce couvnout. Celkem o tom věděli tři lidé. Partner (koneckonců, nebudu s ním jíst) a dvě kamarádky, z nichž jedna zkušenosti s půstem má. Ta mě instruovala v duchu – „nemysli si, že budeš slabá mátoha. Naopak, budeš mít děsný energie. Jo, a něčím se zaměstnej. „

V pátek, den před, jsem se snažila jíst lehké pokrmy, bohužel na službě jsem se k poslednímu jídlu dostala až v deset večer – sýr, pečivo a zeleninový salát. Snad díky tomu jsem ráno hlad neměla vůbec. Když mám po službě volno, vyrážím do lesa a nebyl důvod tento zvyk měnit. A byla to krása. Klid v zelenohnědých barvách, žádný spěch na nákup, kvůli vaření ani těšení se na jídlo. Procourala jsem si nová místa, poslouchala ptáky, hledala, co už letos roste jarního a kochala se. Nádhera.

Odpoledne krátké dospání služby a ani po probuzení žádné stísněné pocity z hladu. Jen kručení v břiše mě provázelo celým dnem, více v době, kdy jsem zvyklá jíst. To, že nejím, mě mrzelo spíš z důvodu, že odpadl příjemný moment dne a že partner jedl sám. Vychutnávání si pití bylinkového čaje se stalo naprosto soustředěnou a vědomou činností. Také jsem najednou měla zřetelně víc volného času, který jsem využila k dlouho odkládaným činnostem. Občasná chuť na jídlo, lehce zvládnutelná. Celková svěžest.

Fakt chytrý tah bylo jít večer do kina na blbinu o hladomoru a kanibalismu. Překvapilo mě, že ani po celém dni jsem neměla chuť na jídlo, které normálně nejím. Kino provoněné popkornem mě nechávalo v naprosto klidu a zásluhou filmu to nebylo. Zato mi začala být zima, i v přetopeném kině jsem si horor odseděla v bundě.

V noci spánek spravedlivých, s barevnými sny.

Neděle o poznání horší. Již ráno v posteli bušení srdce. Když jsem se vymotala z přikrývek do koupelny celková slabost, třes rukou, zima, kterou nerozehnala ani horká sprcha prostřídaná se studenou. Na váze o 1,5 kila dole. Zalila jsem se čajem, ale úleva nic moc. Zkoušela jsem si číst, jenže hlava mi to fakt nebrala. Totální nesoustředěnost, roztěkanost. Vzpomněla jsem si na kamarádku, která na fb kdysi zveřejnila, že by po jednodenním půstu mohla klidně pokračovat. Zkoušela jsem si tu lehkost přeprání organismu její hláškou vsugerovat. Lehla jsem si a užívala si tenhle totál vyšinutý stav. Na mysl mi chodily blbosti i zajímavé myšlenkové konstrukce, jen mi fyzicky vadilo, že jsem nebyla k rozehřátí, zmodraly mi prsty na rukou. Na zahřátí pohybem jsem neměla ani pomyšlení, ranní sejití dvou pater ke schránce rychlostí zpomaleného filmu mě fakt docela znavilo. Chtělo se mi spát. Začínalo mi docházet, že hladovku buď dodržím ve stavu zvláštní hibernace do zítřejšího rána, nebo se před plánovaným výletem musím fakt najíst. Nevím, možná kdyby se mi podařilo na výlet vyrazit, třeba bych pozornost od nepříjemného stavu odklonila. Jsem si jistá, že se o opravdový hlad nejednalo, žádné křeče v břiše, žádné svírání žaludku, ještě stále jsem nebyla ochotná konzumovat partnerem nabízené mňamky, kterými se zásobil na víkend a které nejím. A přesto mě vidina dohledného konce nespasila, místo toho jsem se s zimovřivou třesavkou doplazila do restaurace. Čtvrtkilový steak s pořádnou porcí brambor do mě zahučel jako do studny. Tělem se mi rozlilo teplo, mysl zachvátila euforie…

Důvodů, proč jsem si chtěla zkusit hlad, je víc. Překonat se. Ulevit tělu od neustálé zátěže jídlem, což první den fungovalo skvěle. Možná vize, že se mi zlepší ekzém, i když to bylo očekávání docela přehnané. Posledním hybným momentem bylo vyznačení předvelikonočního půstu v kalendáři kamarádkou, která ho v rámci církevních zvyků dodržuje. Tenhle půst se ovšem od hladovění liší a je dlouhodobý. Kromě těchto církevních půstů, které podle některých výkladů spíše sloužily k ekonomickému zacházení s potravinami v souběhu s ročními obdobími, by se křesťané měli přísněji postit jeden až dny dny v týdnu. Věřím, že to svůj přínos pro tělo i duši/ducha může mít. Ovšem překročení fyzické tolerance hladovění jen za chtěnými zážitky změněného vědomí…

Závěr mi vychází vcelku jednoduchý. Není třeba tolik „žrát“, spoustu jídla spolykat automaticky. Věnovat pozornost přípravě pokrmu a jeho jedení je moc fajn záležitost. Ona se pak ta kvanta vycpávkového jídla zmenší nějak sama od sebe. A půst příště jinak. Experimentovaní s hladem může být ožehavá záležitost, koneckonců, vypěstovaná anorexie z prvotně dlouhodobého nejedení není novinkou.

Poznámka: Následující dny jsem se cpala jak nezavřená, šílená chuť k jídlu.

Také jedno současné žhavé téma. Hned vedle vaření a škození lékařů pacientům se řeší, co nám všechno školství vzalo, jak nás poznamenalo a jak by mělo vypadat pro následující generace. Výběr školky je pro maminky alfou a omegou skoro hned po příchodu z porodnice. Navazuje dilema, jestli škola soukromá nebo státní, alternativní nebo „normální“, gympl, když už, tak od šestky, že jo. Vysoká škola je nutnost, titul Bc. je nepodkročitelným minimem. K tomu několik kroužků, mix umění a sportu, kalokaghatia, he! Tak by se mohla rozjet debata vcelku v zajetých kolejích, včetně příkladů příkoří a zaručených rad, jak na to. Do toho se pouštět nechci. Zajímá mě, čím škola vždycky zůstane, ať už to bude výběrová nejdražší, nebo lidovka pro poslední „plebs“.

Moment těšení se. Hned první bod je sporný z hlediska „všech“, ale rozhodně se jedná o záležitost, kterou dítě vnímá jako významnou. Ve školce se mluví o škole, časem nás opustí starší kamarádi, rodiče nás těší tím, že se setkáme za rok ve škole. Starší sourozenec v týdnu ráno mizí a vrací se odpoledne, v různých náladách, různě sdílný, různě zavalený úkoly. Minimálně jsme tedy zvědaví, až to přijde, jaké to bude.

Bezpečí. To je důležité jak z hlediska psychiky jak rodičů, tak dětí. Rodič dítě do školy odevzdává s důvěrou, dítě by se do školy nemělo bát chodit. Pokud dojde k narušení tohoto chráněného prostoru, vždycky záleží na kvalitě vztahů dítěte a pozornosti zaměstnanců školy povšechně, aby někdo poznal problém a řešil ho.

Prostor pro setkávání se. V podstatě nejdůležitější bod. Pokud nebudeme mít soukromého učitele, nebo nás nebudou učit rodiče doma, nikdy nebudeme ve škole sami. Vzájemná interakce s dětmi různého ražení, setkání s dospělými. Vzájemně se do sebe otiskáváme, hledáme si své místo v sociální skupině. Tříbíme dovednost komunikace, zpracováváme přicházející podněty. Uzavíráme přátelství na život a na smrt, zamilováváme se i k smrti nenávidíme. Srovnáváme.

Autorita, respekt. Každý z nás snad na škole poznal člověka, který mu imponoval. Nemusí to být nutně pedagog, ale je fajn, když to pedagog je. To, že je to čím dál těžší a rodiče učitelům situaci neusnadňují, se dozvídáme z medií často. Čím by tedy měl učitel oplývat, aby si autoritu zajistil? Za ty roky, co jsem ze školy pryč, jsem spoustu učitelů zapomněla. Ocenění v paměti zůstávají ti, kteří měli rádi nás a svou práci. Pak přísné děti odpustí profesní zaváhání, záhadné módní výstřelky, nervové excesy, nevědomé nespravedlnosti. Autentická osobnost nemůže udělat nepřekonatelnou chybu.

Doteky poznání. Poznání je krásné. K poznání vede cesta, ne vždy záživná. Uměním učitele by mělo být naučit děti zvládat šedavý dril cesty a motivovat je doteky poznání. Aby chtěly zas a znovu zažívat ohromení z pochopeného, zvládnutého nebo zpochybněného.

Nabídka možností. Každá škola a každý stupeň školy jinak. Pohled za svoje hranice, ať už mentální, nebo fyzické. A vyrovnání se s nimi.

Rozhodně nevnímám školství, jako něco samospásného pro naši společnost. Nenahradí fungující sebevědomou rodinu. Nezajistí skvělou budoucnost všem ani celosvětový mír. Ale je to platforma, kde si můžeme cvičit v malém měřítku svoje osobnostní kvality, kde se učíme interagovat i tolerovat, kde získáváme informace o svém potenciálu i limitacích. Hra na život.

Konec roku s vděkem za vše dobré a do nového roku s nejlepšími úmysly a nadějí, světlu vstříc!

Tempo míjejících let pěkně přiostřuje a Vánoce jsou opět zde. Když jsem v říjnu v obchodech zaregistrovala první čokoládové Mikuláše, říkala jsem si, že bych Vánoce brala tak jednou za tři roky, abych se na ně stihla začít těšit. I počasí začíná rezignovat na rozlišování ročních období (prý za to může El Niňo, pche). Tak co tedy o zimy čekat?

Rozhodně ne vkusnou vánoční výzdobu, i vcelku pěkná města mění světýlka na blikající ohavnost, občas to někde trochu zachraňuje stromek.

Klasické schéma „nákupy-úklid-cukroví-stromeček-rozzářené oči dětí“ zřejmě zachovává svoji univerzalitu tam, kde je naplněn model klasické rodiny. Jenže co pro singles, nebo bezdětné párečky, ať už sezdané, nebo taky ne? Odpadá pochybnost, jestli oči rozzáří i jiná panenka/robot, než ta/ten z reklamy. S úklidem to není nutno přehánět, cukroví raději ani nepéct, v malém množství to ani nemá cenu, stromeček není ekologický a umělý je hnusný. Takže zbývá rozradostnění nákupy, třeba nejnovější model smartphonu, nové hadry, zážitky ze slevomatu. A předvánoční párty, jako záminka k alkoholovému brainwashingu, s jinak zatáhlými kolegy a/nebo s dlouho nepotkanými přáteli. Pokud zrovna s vyplazeným jazykem nenaplňují model klasické rodiny.

K ucelení zimního období je tady pro zainteresované ještě lyžovačka, ta je ovšem bezpečnější v zahraničí, alespoň co se sněhu týče.

Věřící by jistě dodali mnohem nabitější itinerář.

Ptám se tedy, co o Vánocích se mnou? Čím je zima pro mě fajn?

Dostávám se do věku, kdy začínám být vděčná za blízkost rodiny, partnera. To, že občasně přítomná nervozita modifikuje vánoční pohodu, nehraje roli. Nostalgie prožívaná nad vánočními perníčky, které jsme pekli a zdobili před x lety a stále je věšíme na stromeček, je rok od roku hmatatelnější. V čase stoupá kvalita doma vyrobených adventních věnců. Letos se ukázalo, že i větvičky túje jdou namotat na kruhovou kostru. Chuť tradičního svátečního bramborového salátu je vázaná opravdu jen na Štědrý den a žádná kulinářská mánie, která obsadila všechny TV kanály, rozhlas, knihkupectví i internet, s tím nic nezmůže.

Pak je tady aktivita, ve které jede spousta lidí a která je mi milá, totiž výroba novoročenek. Za posledních šest let se z toho stala malá tradice, jak pozdravit všechny přátele z mailového adresáře, včetně těch zahraničních, kteří na to nejsou zvyklí. Což je pro francouzský původ „pf“ poměrně podivné. Tato libůstka je v Čechách údajně zakořeněná už několik stolení, od 19.stol. pak pod výše uvedenou zkratkou popularizovaná nejvyšším pražským purkrabím hrabětem Karlem Chotkem z Chotkova a Vojnína, viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Novoro%C4%8Denka.

Poměrně nebezpečná je další moje zimní záliba. Pletení. Naštěstí se nepouštím do větších dobrodružství typu svetr, nicméně i při obyčejné šále se ze mě stává závislák, který chce ještě jednu řadu a který u toho sjíždí v televizi možné i nemožné, hluboko přes půlnoc. To je umocněno faktem, že jinak televizi nevedu, takže závislost je dvojnásobná. Obzvlášť detektivky jsou hrob.

Jako bonus je tu pozoruhodný zimní úkaz, východ Slunce totiž můžou pozorovat i ti, kteří brzo ráno vstávají s námahou. V zimě je to čas přijatelný, mezi sedmou – osmou hodinou. Cestou do práce je to část zimy docela pěkné zpestření.

Přeji krásné zimní dny všem, everything is illuminated!

Košatý-strom-života-květ-v něm-celý svět-ve spirálách.

Máme listopad. Žádný div, že od nástupu do nové práce bez bloggerského příspěvku, vše zapadá do logiky předchozí zkušenosti – viz http://jakutah.blog.cz/1405/rabies-free-time. Dalším deficitem je pohyb, méně sportuji a do rozvrhu místního plaveckého bazénu se nejsem schopna vejít. (Kromě děravé otevírací doby zřejmě hraje roli i moje rozmazlenost, děsně mi chybí on-line sledování aktuálního počtu klientů.) V minulých letech od podzimku do jara několikrát za měsíc v bazénu a v páře, občas solná jeskyně, v zimě zázvory a máty s citronem a medem, bohatě stačilo. Na zmáknutí oslabení ve stresu i kašlajících lidí v okolí. Letos jsem ochořela už v půlce listopadu.

A teď, proč o tom píšu! Protože konvička! Fenomén, který je zřejmě dlouhodobě známý, ke mně se dostal letos poprvé. Nejprve nenápadně, skryt pod rouškou beletrie. Jogínka proplachující si nos v Járově-Balvínově Lásko, teď! mi spíš vykouzlila ve tváři úsměv. Kdo takhle blbne? Ovšem vygooglíte-li si heslo džala néti, zjistíte, že takhle „blbne“ lidí dost. A že to vlastně blbnutí není, protože pozitivní účinky téměř na vše (včetně vypadávání vlasů). A že se na to dají sehnat preformované konvičky. Mně to přivádí zpátky k holotropnímu dýchání, dech jako cesta, okej. Víc jsem tomu nevěnovala pozornost.

Další zásek přišel o pár týdnů později, listovala jsem časopisem pro praktiky a do očí mě udeřil titulek Výplachy v péči o nos. ORL lékař tam sice nesliboval zázraky v podobě vyléčení „i plešatění“, nicméně vychvalování prospěchu v léčbě akutních i chronických respiračních onemocnění to bylo. Dokonce uvádí i to, že je to příjemné! Následoval výčet různých roztoků a bylinek k proplachům, zkrátka alternativní mazec.

Poslední ponouknutí přišlo od kamarádky, která přidala osobní zkušenost. Blesková úleva u syna s pekelnou neustupující rýmou, dlouhodobá úleva u manžela- alergika, bezva věc! Teď stojí konvička přede mnou. Tvrdý plast ve tvaru rohu hojnosti, aspoň tak, jak si ho představuju. Modrý. Na krabičce heslo: snadné-účinné-přirozené. No, přirozené mi to fakt teda nepřijde, ale rybáři to prý dělají již po generace, píše se dál. Ke zvýšení důvěryhodnosti dodávají, že sice vyrobeno ve Vietnamu, ale navrženo v Norsku! V Norsku, yo! Poloudušená rýmou si jdu namíchat solný roztok dle návodu…