Allium Ursinum Parade

Na křižovatce scházím z turistické červené a míjím stavení, které mě oddělilo od potoka, jejž jsem si usmyslela sledovat. Slípky na dvoře, zahradní nábytek čeká složený pod přístřeškem, okolo pobíhá tělnatější pes. Abych se vrátila zpátky k potoku, za plotem sejdu z cesty na vyšlapanou pěšinu.
„Kam jdete, nechoďte tam!“ zaječí na mě postarší ženská ze dveří. Zřejmě hlídkuje, stačí rychlejší pohyb psa podle plotu, aby zbystřila, ten tlusťoch ani neblafnul. To určitě.
„Slyšíte, tam nesmíte!“ ječák posadí ještě o něco výš.
Aha, tak jednoduché to nebude. „Jak to?“
„Ta cesta je soukromá.“
„Nemáte to tu označený,“ zase se otáčím.
„Tam nic neuvidíte, je tam akorát křoví a dráty, koukejte se vrátit!“
Ostnatý, pomyslím si. „Tak se pak vrátím, když to nepůjde, ne?“
Za zády babky se vynoří dědek. Pištivá ženská zřejmě nemůže chodit, zato on vyběhne jak čert z krabičky a rovnou k vrátkům. Je štíhlý, má bílý plnovous a rozběsněný je taky.
„Jste na mym pozemku! Tady na tý cestě,“ ukazuje na uježděnou štěrkovou cestu, na kterou jsem se mezi tím vrátila, „jste na mym dvoře, tohle je moje stodola,“ mávne kamsi za mě, „a tohle za plotem je taky moje!“ ukazuje směrem, kam jsem chtěla zatočit. Trautenberkovo. Asi tam mají poklad.
Nevěřícně se podívám na lampy veřejného osvětlení u cesty, typická domácí aparatura.
„No a podle čeho jsem to měla poznat? Nikde to není označené,“ mile se usměju. Kalich dědkovy zloby přetavím dobrosrdečností a svým okouzlujícím úsměvem. Ať se baba vztekne. Jenže on by po mně nejraději hodil vidle.
„Víte, proč to není označený? Kvůli takovejm, jako jste vy!“ nečekaná odpověď, na dálku píchne prstem kamsi do středu mého hrudníku. „Za tejden jsou všechny cedule zničený, choděj tady celý skupiny, dvacet, pětadvacet lidí! A nosej mi sem bordel!“
„Asi proto, že to tudy taky vede do vesnice.“ Ještě se krotím, jen se mi chce vyndat z batohu televizi na černou skládku, škoda, že ji tam nemám.
„Choďte si po turistický, ta vede támhle kolem mostku nahoru!“
„A to jsem právě nechtěla. Nejsme tady v rezervaci, abych nemohla mimo značenou cestu!“
„To mě vůbec nezajímá, cesta vede přes vesnici!“ v argumentech má jasno. Začíná brunátnět ve tváři, kontrastuje to s jeho bílým vousem. Ještě, aby ho kleplo.
„Jenže vesnicí neteče jaksi potok. A o ten tady právě jde.“
„Potok, na co potok? Co na něm chcete vidět? Voda jako voda, támhle máte potoka dost!“ a zase mává rukou zpátky k městu. Co mu mám vykládat, když si nepamatuje, jak fajn je jít podle vody, koukat, kde co kvete a taky, kde co lítá, přelézat po kamenech a uschlých kmenech a mít radost z každé nečekaně objevivší se lávky. Zkrátka být tak trochu na průzkumu v „divočině divočinovaté“.
„No nic, tak já už to dojdu tudy, jo?“ Kašlu na něj, je hořkej moc. Otáčím se a pokračuju v původním směru, z té jeho cesty prostě slezu až za zatáčkou.
Po chvíli se ukáže, že jejich poklad není za ostnatým drátem, ale za elektrickým ohradníkem, bez šťávy. Jsou to zlatohnědé kravky. Ze všech zúčastněných mají nejvíc rozumu, nechají mě projít podél potoka z jejich království ven, pořád dál proti vodě. Roste tu hojně jarního býlí; kromě trsů sněženek, sasanek a pryšců jsou tady oblaka medvědího česneku. Ten je dneska děsně in, že jo? Tak zas někdy příště, přes ty jejich latifundie totiž nakonec vede jezdecká červená. By jim to někdo měl říct 🙂

Publikoval Jakuta

Četla jsem, že žena dva roky po nástupu na rodičovskou, prožívá nejhlubší pád svého sebevědomí. Určitě to byl moudrý článek. O tom, co sebevědomí udělá během dalších přibývajících roků bez sociální masáže v zaměstnání, nepsali. Každopádně jsem se nestala nejlepší matkou na světě (ano, to jsem v plánu měla), zjistila jsem, že vařit-prát-oblékat-žít ekologicky nejde (to jsem aspoň zkoušela), nenaučila jsem se nový jazyk (to možná ještě zkusím), ani nazaložila firmu, nedodělala doktorát ani nezískala nový titul, nepohnula lokální ani světovou politikou, nezačala chovat včely... Zkrátka, že není nic, čím bych se tu blyštěla a jiskřil Jediné, co trénuji donekonečna je trpělivost, plánovací + slaďovací schopnosti a odvahu. Běhání a psaní blogu jsou dva úniky, které si držím chráněné jako výsostné vody jejího veličenstva. To je to, co mě spojuje s dobou bez dětí a co mi umožňuje vracet se pouze a jenom k sobě. Obé je zdrojem endorfinů. Kladný vliv běhu pociťuje zejména rodina - když se vrátí úplně jiná žena/máma. A když blogem potěším někoho z vás, bude to bezmezně těšit i mě. Jiné ambice nemám. Světlu vstříc!!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: