Vnitřní holos

Holotropní dýchání, vědci znevažované, alternativci považováno za zastaralé. Moje cesta k prvnímu dýchání trvala rok. Na počátku byl televizní dokument o LSD, o jeho historii, o současném zkoumání potenciálu LSD, nebo látek jemu podobných, např. v paliativní medicíně. (O podstatě LSD, 2010 http://www.youtube.com/watch?v=uheMo3denEo). Holotropní stavy se údajně účinku LSD přibližují. Když jsem zjistila, že holotropní víkendy pořádá Stanislavem Grofem vyškolená psychiatrička Zdena Kmuníčková, mj. lékařka, která pečovala o Jana Palacha, neváhala jsem.

Metoda holotropního dýchání byla vyvinuta Stanislavem a Christinou Grofovými, podrobně se o ní člověk dozví z jejich publikací, velmi dobře srozumitelných. Přesto je rozdíl informativní text číst před a po zkušenosti s touto metodou. Při zevním pohledu se jedná o hluboké zrychlené dýchání, vleže se zavázanýma očima, za hlasité hudby, pod dohledem jiné osoby. Co se stane časem, je překvapení každého setkání, ale v podstatě se lidé začnou různými způsoby projevovat. Pohybově, hlasově, různými emocionálními výlevy a někdy i výlevy doslova fyzickými – např. zvracením. Anebo se taky třeba projevovat vůbec nezačnou a v klidu a tichosti celou seanci proleží. V tom spočívala moje mýlka – myslela jsem si, že to, co člověk dělá, je jakési vnitřní puzení, že se tak projevovat MUSÍ. Po osobní zkušenosti mám dojem, že se spíše jedná o jakési rozdvojení mysli, kdy se člověk najednou projevovat MŮŽE a zároveň se u toho sleduje. Jsou mu k tomu poskytnuty bezpečné mantinely – prostředí, kde ho nikdo nebude posuzovat, kde se nezraní a kde má konečně čas uvolnit to, co v něm zrovna hnízdí a hlodá. Vědomě, podvědomě, jakkoliv. Dovolím si citovat samotného původce této metody z knihy Holotropní dýchání: “ Jak se zdá, důležitější než rychlost a intenzita dechu je kvalita pozornosti a celkového přístupu k jednotlivým prožitkům„. Čili možnost intenzivní introspekce, koncentrace na vnitřní pochody, které jsou za běžného provozu přehlušeny, uvolnění se. To vše je následně s profesionály zpracováno verbálně a/nebo graficky, dle libovůle.

Grofovi mají k celému procesu dýchání vypracovanou podrobnou teoretickou část. Zevrubně rozebírají úlohu dechu v různých kulturách, podpírají náboženské tradice primitivních i orientálních kultur vědeckými teoriemi. Rozšiřují mapu lidské psýché o perinatální a transpersonální arey. K vysvětlení těchto pojmů nejsem povolána a ani to není účelem tohoto textu. Neodpustím si ale příklad jedné velmi kontroverzní myšlenky. Volně vyjádřeno, vědomí není produktem lidského mozku, nýbrž se jedná o externí „záležitost“, na kterou se pouze „napojujeme“. To umožňuje záhadné, mnohdy až fantaskní jevy, kterými autoři svoje teorie dokládají, popř. odkazují na práce dalších vědců. To vše má následně směřovat k prožitku celistvosti (osobní, interpersonální, planetární, vesmírné) – vyjádřeno v názvu metody řeckými slovy holos + trepein.

A má osobní zkušenost? Nekonalo se žádné znovuprožití porodu, nekonal se návrat vytěsněných traumatických prožitků, nekonalo se cestování časem ani vesmírem, byť se vynořili některé dávno zapomenuté vzpomínky. Spíše fantazie preludovala na aktuální žitá témata, obzvlášť pěkný byl prožitek zhmotnění hudby do obrazců. Nejbáječnější byl konec seance, provázený pocitem nesmírné, (nebo vesmírné?) blaženosti, ke které dozajista přispěla i záměrná architektura hudební produkce. Nicméně to, že jsem si dýchání prožila vcelku pokojně, laděně do příjemna, dávám do souvislosti s celkovou psychickou pohodou, ve které jsem byla. Pokud mohu soudit z projevů některých ostatních účastníků, pocuchané nervy a složitá životní situace mohou být dokonalý substrát pro tuto léčebnou metodu, jejímž cílem je vybití vyčerpávajících emočních komplexů v podvědomí a následné „zcelení se“, zesílení osobnosti, vnímání se v širším kontextu se světem a zároveň odlehčení běžné životní tíže, ve které občas tak rádi sveřepě setrváváme.