Tempo míjejících let pěkně přiostřuje a Vánoce jsou opět zde. Když jsem v říjnu v obchodech zaregistrovala první čokoládové Mikuláše, říkala jsem si, že bych Vánoce brala tak jednou za tři roky, abych se na ně stihla začít těšit. I počasí začíná rezignovat na rozlišování ročních období (prý za to může El Niňo, pche). Tak co tedy o zimy čekat?
Rozhodně ne vkusnou vánoční výzdobu, i vcelku pěkná města mění světýlka na blikající ohavnost, občas to někde trochu zachraňuje stromek.
Klasické schéma „nákupy-úklid-cukroví-stromeček-rozzářené oči dětí“ zřejmě zachovává svoji univerzalitu tam, kde je naplněn model klasické rodiny. Jenže co pro singles, nebo bezdětné párečky, ať už sezdané, nebo taky ne? Odpadá pochybnost, jestli oči rozzáří i jiná panenka/robot, než ta/ten z reklamy. S úklidem to není nutno přehánět, cukroví raději ani nepéct, v malém množství to ani nemá cenu, stromeček není ekologický a umělý je hnusný. Takže zbývá rozradostnění nákupy, třeba nejnovější model smartphonu, nové hadry, zážitky ze slevomatu. A předvánoční párty, jako záminka k alkoholovému brainwashingu, s jinak zatáhlými kolegy a/nebo s dlouho nepotkanými přáteli. Pokud zrovna s vyplazeným jazykem nenaplňují model klasické rodiny.
K ucelení zimního období je tady pro zainteresované ještě lyžovačka, ta je ovšem bezpečnější v zahraničí, alespoň co se sněhu týče.
Věřící by jistě dodali mnohem nabitější itinerář.
Ptám se tedy, co o Vánocích se mnou? Čím je zima pro mě fajn?
Dostávám se do věku, kdy začínám být vděčná za blízkost rodiny, partnera. To, že občasně přítomná nervozita modifikuje vánoční pohodu, nehraje roli. Nostalgie prožívaná nad vánočními perníčky, které jsme pekli a zdobili před x lety a stále je věšíme na stromeček, je rok od roku hmatatelnější. V čase stoupá kvalita doma vyrobených adventních věnců. Letos se ukázalo, že i větvičky túje jdou namotat na kruhovou kostru. Chuť tradičního svátečního bramborového salátu je vázaná opravdu jen na Štědrý den a žádná kulinářská mánie, která obsadila všechny TV kanály, rozhlas, knihkupectví i internet, s tím nic nezmůže.
Pak je tady aktivita, ve které jede spousta lidí a která je mi milá, totiž výroba novoročenek. Za posledních šest let se z toho stala malá tradice, jak pozdravit všechny přátele z mailového adresáře, včetně těch zahraničních, kteří na to nejsou zvyklí. Což je pro francouzský původ „pf“ poměrně podivné. Tato libůstka je v Čechách údajně zakořeněná už několik stolení, od 19.stol. pak pod výše uvedenou zkratkou popularizovaná nejvyšším pražským purkrabím hrabětem Karlem Chotkem z Chotkova a Vojnína, viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Novoro%C4%8Denka.
Poměrně nebezpečná je další moje zimní záliba. Pletení. Naštěstí se nepouštím do větších dobrodružství typu svetr, nicméně i při obyčejné šále se ze mě stává závislák, který chce ještě jednu řadu a který u toho sjíždí v televizi možné i nemožné, hluboko přes půlnoc. To je umocněno faktem, že jinak televizi nevedu, takže závislost je dvojnásobná. Obzvlášť detektivky jsou hrob.
Jako bonus je tu pozoruhodný zimní úkaz, východ Slunce totiž můžou pozorovat i ti, kteří brzo ráno vstávají s námahou. V zimě je to čas přijatelný, mezi sedmou – osmou hodinou. Cestou do práce je to část zimy docela pěkné zpestření.
Přeji krásné zimní dny všem, everything is illuminated!
Košatý-strom-života-květ-v něm-celý svět-ve spirálách.
od sebe k sobě 