Také jedno současné žhavé téma. Hned vedle vaření a škození lékařů pacientům se řeší, co nám všechno školství vzalo, jak nás poznamenalo a jak by mělo vypadat pro následující generace. Výběr školky je pro maminky alfou a omegou skoro hned po příchodu z porodnice. Navazuje dilema, jestli škola soukromá nebo státní, alternativní nebo „normální“, gympl, když už, tak od šestky, že jo. Vysoká škola je nutnost, titul Bc. je nepodkročitelným minimem. K tomu několik kroužků, mix umění a sportu, kalokaghatia, he! Tak by se mohla rozjet debata vcelku v zajetých kolejích, včetně příkladů příkoří a zaručených rad, jak na to. Do toho se pouštět nechci. Zajímá mě, čím škola vždycky zůstane, ať už to bude výběrová nejdražší, nebo lidovka pro poslední „plebs“.
Moment těšení se. Hned první bod je sporný z hlediska „všech“, ale rozhodně se jedná o záležitost, kterou dítě vnímá jako významnou. Ve školce se mluví o škole, časem nás opustí starší kamarádi, rodiče nás těší tím, že se setkáme za rok ve škole. Starší sourozenec v týdnu ráno mizí a vrací se odpoledne, v různých náladách, různě sdílný, různě zavalený úkoly. Minimálně jsme tedy zvědaví, až to přijde, jaké to bude.
Bezpečí. To je důležité jak z hlediska psychiky jak rodičů, tak dětí. Rodič dítě do školy odevzdává s důvěrou, dítě by se do školy nemělo bát chodit. Pokud dojde k narušení tohoto chráněného prostoru, vždycky záleží na kvalitě vztahů dítěte a pozornosti zaměstnanců školy povšechně, aby někdo poznal problém a řešil ho.
Prostor pro setkávání se. V podstatě nejdůležitější bod. Pokud nebudeme mít soukromého učitele, nebo nás nebudou učit rodiče doma, nikdy nebudeme ve škole sami. Vzájemná interakce s dětmi různého ražení, setkání s dospělými. Vzájemně se do sebe otiskáváme, hledáme si své místo v sociální skupině. Tříbíme dovednost komunikace, zpracováváme přicházející podněty. Uzavíráme přátelství na život a na smrt, zamilováváme se i k smrti nenávidíme. Srovnáváme.
Autorita, respekt. Každý z nás snad na škole poznal člověka, který mu imponoval. Nemusí to být nutně pedagog, ale je fajn, když to pedagog je. To, že je to čím dál těžší a rodiče učitelům situaci neusnadňují, se dozvídáme z medií často. Čím by tedy měl učitel oplývat, aby si autoritu zajistil? Za ty roky, co jsem ze školy pryč, jsem spoustu učitelů zapomněla. Ocenění v paměti zůstávají ti, kteří měli rádi nás a svou práci. Pak přísné děti odpustí profesní zaváhání, záhadné módní výstřelky, nervové excesy, nevědomé nespravedlnosti. Autentická osobnost nemůže udělat nepřekonatelnou chybu.
Doteky poznání. Poznání je krásné. K poznání vede cesta, ne vždy záživná. Uměním učitele by mělo být naučit děti zvládat šedavý dril cesty a motivovat je doteky poznání. Aby chtěly zas a znovu zažívat ohromení z pochopeného, zvládnutého nebo zpochybněného.
Nabídka možností. Každá škola a každý stupeň školy jinak. Pohled za svoje hranice, ať už mentální, nebo fyzické. A vyrovnání se s nimi.
Rozhodně nevnímám školství, jako něco samospásného pro naši společnost. Nenahradí fungující sebevědomou rodinu. Nezajistí skvělou budoucnost všem ani celosvětový mír. Ale je to platforma, kde si můžeme cvičit v malém měřítku svoje osobnostní kvality, kde se učíme interagovat i tolerovat, kde získáváme informace o svém potenciálu i limitacích. Hra na život.
od sebe k sobě 