Pusť Půst

Pusť půst, k sobě i od sebe

Přiznám rovnou, že duch nad hmotou nezvítězil, od hladovění jsem ustoupila po 36 hodinách, místo po plánovaných 54. Výklady a způsoby půstu se různí, já jsem si chtěla dopřát hlad s čajem.

Za základ úspěchu jsem považovala to, že svůj záměr vykřičím do světa předem. Nedá se pak jen tak lehce couvnout. Celkem o tom věděli tři lidé. Partner (koneckonců, nebudu s ním jíst) a dvě kamarádky, z nichž jedna zkušenosti s půstem má. Ta mě instruovala v duchu – „nemysli si, že budeš slabá mátoha. Naopak, budeš mít děsný energie. Jo, a něčím se zaměstnej. „

V pátek, den před, jsem se snažila jíst lehké pokrmy, bohužel na službě jsem se k poslednímu jídlu dostala až v deset večer – sýr, pečivo a zeleninový salát. Snad díky tomu jsem ráno hlad neměla vůbec. Když mám po službě volno, vyrážím do lesa a nebyl důvod tento zvyk měnit. A byla to krása. Klid v zelenohnědých barvách, žádný spěch na nákup, kvůli vaření ani těšení se na jídlo. Procourala jsem si nová místa, poslouchala ptáky, hledala, co už letos roste jarního a kochala se. Nádhera.

Odpoledne krátké dospání služby a ani po probuzení žádné stísněné pocity z hladu. Jen kručení v břiše mě provázelo celým dnem, více v době, kdy jsem zvyklá jíst. To, že nejím, mě mrzelo spíš z důvodu, že odpadl příjemný moment dne a že partner jedl sám. Vychutnávání si pití bylinkového čaje se stalo naprosto soustředěnou a vědomou činností. Také jsem najednou měla zřetelně víc volného času, který jsem využila k dlouho odkládaným činnostem. Občasná chuť na jídlo, lehce zvládnutelná. Celková svěžest.

Fakt chytrý tah bylo jít večer do kina na blbinu o hladomoru a kanibalismu. Překvapilo mě, že ani po celém dni jsem neměla chuť na jídlo, které normálně nejím. Kino provoněné popkornem mě nechávalo v naprosto klidu a zásluhou filmu to nebylo. Zato mi začala být zima, i v přetopeném kině jsem si horor odseděla v bundě.

V noci spánek spravedlivých, s barevnými sny.

Neděle o poznání horší. Již ráno v posteli bušení srdce. Když jsem se vymotala z přikrývek do koupelny celková slabost, třes rukou, zima, kterou nerozehnala ani horká sprcha prostřídaná se studenou. Na váze o 1,5 kila dole. Zalila jsem se čajem, ale úleva nic moc. Zkoušela jsem si číst, jenže hlava mi to fakt nebrala. Totální nesoustředěnost, roztěkanost. Vzpomněla jsem si na kamarádku, která na fb kdysi zveřejnila, že by po jednodenním půstu mohla klidně pokračovat. Zkoušela jsem si tu lehkost přeprání organismu její hláškou vsugerovat. Lehla jsem si a užívala si tenhle totál vyšinutý stav. Na mysl mi chodily blbosti i zajímavé myšlenkové konstrukce, jen mi fyzicky vadilo, že jsem nebyla k rozehřátí, zmodraly mi prsty na rukou. Na zahřátí pohybem jsem neměla ani pomyšlení, ranní sejití dvou pater ke schránce rychlostí zpomaleného filmu mě fakt docela znavilo. Chtělo se mi spát. Začínalo mi docházet, že hladovku buď dodržím ve stavu zvláštní hibernace do zítřejšího rána, nebo se před plánovaným výletem musím fakt najíst. Nevím, možná kdyby se mi podařilo na výlet vyrazit, třeba bych pozornost od nepříjemného stavu odklonila. Jsem si jistá, že se o opravdový hlad nejednalo, žádné křeče v břiše, žádné svírání žaludku, ještě stále jsem nebyla ochotná konzumovat partnerem nabízené mňamky, kterými se zásobil na víkend a které nejím. A přesto mě vidina dohledného konce nespasila, místo toho jsem se s zimovřivou třesavkou doplazila do restaurace. Čtvrtkilový steak s pořádnou porcí brambor do mě zahučel jako do studny. Tělem se mi rozlilo teplo, mysl zachvátila euforie…

Důvodů, proč jsem si chtěla zkusit hlad, je víc. Překonat se. Ulevit tělu od neustálé zátěže jídlem, což první den fungovalo skvěle. Možná vize, že se mi zlepší ekzém, i když to bylo očekávání docela přehnané. Posledním hybným momentem bylo vyznačení předvelikonočního půstu v kalendáři kamarádkou, která ho v rámci církevních zvyků dodržuje. Tenhle půst se ovšem od hladovění liší a je dlouhodobý. Kromě těchto církevních půstů, které podle některých výkladů spíše sloužily k ekonomickému zacházení s potravinami v souběhu s ročními obdobími, by se křesťané měli přísněji postit jeden až dny dny v týdnu. Věřím, že to svůj přínos pro tělo i duši/ducha může mít. Ovšem překročení fyzické tolerance hladovění jen za chtěnými zážitky změněného vědomí…

Závěr mi vychází vcelku jednoduchý. Není třeba tolik „žrát“, spoustu jídla spolykat automaticky. Věnovat pozornost přípravě pokrmu a jeho jedení je moc fajn záležitost. Ona se pak ta kvanta vycpávkového jídla zmenší nějak sama od sebe. A půst příště jinak. Experimentovaní s hladem může být ožehavá záležitost, koneckonců, vypěstovaná anorexie z prvotně dlouhodobého nejedení není novinkou.

Poznámka: Následující dny jsem se cpala jak nezavřená, šílená chuť k jídlu.