od sebe k sobě

Řada z vás si o rozhovor s ní psala a oslovená blogerka se žádosti o zodpovězení pár otázek nebránila. Seznamte se v rámci rubriky Rozhovory s další zajímavou osobností Blog.cz.

Tyhle otázky nemám ráda. Jsem vítr, jsem vzduch, takže po každé si myslím o sobě něco jiného. Mám období vášnivého psaní a tvořivosti vůbec. Tak ho nechci promarnit. Příští rok mám devítku, takže je možné, že budu jen sedět a meditovat. To je vtip. Mám dva malé syny a prý patřím k blogerům věkově starším. Mé články jsou někdy dost na hlavu. Miluji myšlenkový svět. Jindy zase plné kouzel a růžových brýlí. Každý si u mě na blogu může něco najít a zjistit tak, kdo jsem, čím žiji, na co myslím a co cítím.

Nejprve mě chyběla možnost sdílení mého příběhu, který jsem před rokem velmi potřebovala, když jsem začala hledat svou biologickou matku. Ale to už se nechci opakovat. To je na mém blogu a v rozhovoru na blogu spisovatelů. Pak jsem zjistila, že mě blogování nabíjí a pomáhá vylézt ze sociální izolace a určité frustrace na mateřské dovolené. Blogový svět je pro mě informační a sociální sítí, důležitější než noviny a televize. Potřebné se dozvím z článků od svých oblíbených. Je to svět, kde jsem našla spřízněné duše a přes ně se napojila na další a další. Dnes je to ve stadiu, že bych jenom prací na projektech spřízněných duší mohla vypustit tu svou 🙂 Fascinuje mě, kolik lidí je tvořivých, píší, kreslí, fotí a svou tvorbou jsou ochotni pomáhat druhým. Taky doufám, že blogeři z blogu.cz budou příští rok stěžejními kupci mé knihy Cesta k mým matkám. Vždyť vznikala a stále vzniká za jejich podpory.

Nevím, že většina… Já se do profilů blogerů nedívám. Často si někoho čtu a vůbec netuším, že je mu patnáct. Čtenáři mého blogu jsou za prvé stejná věková kategorie (30 až 40 let) nebo starší a za druhé hodně vysokoškoláci. Když mi pravidelně komentují stejní lidé, jsem za to ráda… Občas chtějí nějakou radu i přes e-mail právě ti mladší pod 18 let. Ráda jim odpovídám. Neberu se jako jejich matka, ale jako kamarádka, co něco prožila… třeba jim pomůže v jejich věku i to, že mámy mají také své stísněnosti a trable a nebudou je brát jen jako matky pluku, co jim pořád jen rozkazují. Pokud tomu tak je, tak mi zas píší, že díky mým článkům o problémech s mou adoptivní mámou v tom nejsou sami. Někdy mi píší se svými sny, jak by také chtěli vydat knihu. Když se mi zdá jejich psaní dobré a nadějné, podporuji je. Sama jsem v jejich věku nenapsala ani čárku, takže je vlastně za blogování, básně a povídky obdivuji. A tiše jim tuto možnost závidím. K některým se na jejich blog vracím, neb píší opravdu čtivě a zajímavě. Á propos, já se na svůj věk necítím. Vybrala jsem i fotku, která je podobná těm, co si sem dávají mnohem mladší blogerky. Vizáží často vypadám mladší než dvacetileté ženy 🙂 Je to dar. Nebo to dělá cikánský a břišní tanec, kterému se věnuji. Tanečnice prý nestárnou.

Tak to je dobře, že se zvyšuje. Sdílení napříč generacemi může mít velkou důležitost a může pomáhat. Z mých známých se ale nikdo k blogování nepřipojil. Osloví to ve správný čas toho, kdo k tomu má sklony. Zřejmě. Nebo blogují jinde. Při novinách. Bohužel blog.cz je při prvním nahlédnutí opravdu zavalen články, které vás odradí. A než člověk pochopí, že si může číst jen v autorském klubu a co to vlastně je, tak může vyhledat raději jiný blog. Mě to neodradilo, protože se mi zdálo, že založení blogu je u vás nejlehčí a bude jen na mně, čím ho zaplním. Jen jsem se bála, že se ke mně nikdo nikdy neprokliká těmi tunami nesmyslů během dne. Zároveň to ale nebyla priorita. Potřebovala jsem náhle svůj příběh a život sdílet. Vypsat se. Mojí metou bylo deset lidí na článek.

Jsou to přesně tři měsíce, kdy jsem si sama pro sebe musela stanovit jasné hranice, co zvládnu. S rozjížděním správcovství blogu pro kulíšky a poslední týdny i webem pohádek pro ně, jsem musela přestat publikovat články každý den. Nezvládám ani obden. Dříve jsem měla dva až tři k tématu týdne. Polední dva měsíce mám pouze jeden, i když by nápady byly. Mám toho moc rozjetého. Pohádky pro syny, které bych ráda dotáhla do podoby, že je budu moci nabídnout nakladatelství. Duhově léčivé pohádky pro Nedoklubko. Momentálně jsou sice dopsány, ale hledáme sponzora, to vyžaduje mnoho času. Článek pro doma.cz, opravy a dopisování kapitol svého rukopisu, … Potřebovala bych psát na plný úvazek:-) a nejen večer a na úkor spánku, když děti usnou. Jenže psaní neuživí. Na svůj blog ale nezapomínám. Je mi i líto, že nemám na něj tolik času a že už tak často nekomunikuji prostřednictvím komentářů se svými oblíbenými i pod jejich články. Snažím se během volnější chvíle přes den něco rozepsat. Jen pak zvládám více článků na svém osobním blogu. Nebo přes den letmo pročítám a komentuji tvorbu ostatních. Taky jsem zjistila, že když nenapíšu nic nového, lidé se mají aspoň čas vrátit ke starším článkům nebo k povídce o surogátním mateřství. Najednou mám komentáře u starších textů.

Bohužel zatím jsem se s nikým z blogerů živě nesetkala. Nebráním se tomu, ale zřejmě „starší“ lidé nemají tolik možností na setkávání se. Nebo nechtějí vystoupit z anonymity. Na facebookovém profilu mám přátele skoro jen z blogu. Přesto si myslím, že je mohu požádat o pomoc a oni mě také. Někdy se tak i uděje. Zvláště v případě nedoklubího projektu pro kulíšky. Považuji to za společný počin blogerů. Nejvíce tvorby je právě od nich. Pomáhají mi i s designem blogu, obrázky k pohádkám a dvě blogerky malířky nabídly své obrazy k duhovým pohádkám zdarma. Pro mě je opravdu blog místem, kde jsou krásné spřízněné duše.

Nevím, jak bude vypadat čas, až půjdu za rok do práce. Pokud půjdu do práce. Mám štěstí, že kluci jsou už ve věku, kdy se dost zabaví sami. Přesto souvisle píšu až večer. Nebo opravdu na úkor spánku. Nemáme příbuzné, kteří by občas děti pohlídali. A chůvu za peníze si mohu dovolit jen, když je to nezbytně nutné. Takže budu psát i v budoucnu, protože již nyní jsem zvyklá psát v noci místo spánku. Nebo o víkendu, když děti vyvenčí manžel a zvládnu vaření a úklid dřív, než se všichni vrátí domů. Krom toho se často o počítač pereme se synem. Umí na něm už od tří let a někdy už umí víc než já 🙂 Pro psaní jsem se rozhodla. Naplňuje mě, takže mu věnuji veškerý svůj volný čas. Od té doby, co bloguji, nevím, že existují televizní programy. Blogování považuji za nejlepší dietu. Často se večer ani nestíhám najíst. Jen děti padnou do postele, tak mě se vrátí energie a sedím na blogu.

Bohužel jsem už ve světě tvůrčí literatury narazila, že na blogování je stále nahlíženo spatra. Blogovat může každý a děsí se toho, že je blogeři zavalí žádostmi o vydání knihy. Podezřele se lidé koukají i na to, když na blog dávám kapitoly svého plánovaného románu. Původně to tak nebylo, ale u Reny a jejích tygrů už plánuji, že by to mohla být moje další kniha, pokud Cesta k mým matkám nebude propadák. Proto zvažuji, jakým stylem budu pokračovat. Jestli uveřejňovat vše do určité doby a pak jako detektivku v nejlepším utnout 🙂 Nebo dávat jen rychlé náčrty a kapitoly ladit ve wordovém šuplíku 🙂

Neumím psát tak, že bych se neodhalovala. V článcích jsou mé názory, zkušenosti a jak jsem k nim došla. Poslední dobou už nemohu psát vše. Už mě čte tolik blízkých lidí i těch, kteří mi v mém životě pomáhají na literární cestě, že nemohu jen tak střílet, co zrovna prožívám na spodku emoční vlny… Vůbec netuším, jak budu na svůj blog moci psát, až vyjde kniha. Na druhou stranu si říkám, je to můj blog, přeci mě nikdo nedonutí, abych psala jen postřehy o světě a ne své niterné proudy. Ale poté budou mít přístup na blog i lidé z tisku a čtenáři, kteří nemusí být zrovna ohleduplní. Je to zatím má noční můra. Ale třeba bude kniha přijata kladně a lidi si budou rádi číst, co prožívám a co si myslím nejen o jiných tématech.

Manžel a jeho někteří kolegové a přátelé mě čtou téměř pravidelně. Biologická rodina má na blog přístup a sestra mě čte. Z adoptivní rodiny o něm ví pouze nejbližší „sestra“. Blízcí přátelé si ho čtou jen sem tam. Měla jsem původně v plánu, že budu psát autenticky pohledy z mateřské dovolené nejen o dětech, ale vlastně to nejde. O manželství s humorem je na trhu knížek dost. O manželství ve chvílích dobrých i zlých by možná zvýšilo návštěvnost, ale manžel by utekl. A ještě bych dostala sodu od mužského osazenstva na blogu. Mužům je vlastní neodhalování nitra. Takže bych ubližovala a nerespektovala. A to opravdu milovanému člověku udělat nemohu. Takže je to někdy těžké zvažovat, co pustit na blog a co už ne.

Děkuji! To už jste druhý, kdo mě tak za poslední týden tituloval. Aspoň nějaký titul mám 🙂 Jéjej, s touto aktivitou na blogu jsem se nerada loučila. Ale byl to tak velký žrout času, že jsem ráno vstávala jako zombie a všichni v rodině začali protestovat. Bavilo mě to. Objevila jsem pár velmi zajímavých blogerů a myslím, že jsem je umístěním do svého žebříčku objevila i pro blogový svět. Taky mě to zajímalo sociologicky. Jaká kniha je nejčtenější, co si lidé myslí o tom kterém jevu ve společnosti atd. Někdy jsem objevila trend, o kterém jsem neměla ani tušení. To bylo třeba u yaoi. Zaujalo mě to natolik, že jsem napsala takový malý výzkum, který byl skoro jak seminární práce a běžně by trval nejméně 14 dní. A týden jsem se pak energeticky dávala dohromady.

Na mém blogu najdete realitu i pohádky. Koktejl psychologie a duchovna. Někdy i to psycho. Pozitivní myšlenky i propady. Cikánský tanec s česko-polsko-balkánským temperamentem. A pokud si budete chtít za rok přečíst mou knihu na pultech knihkupectví, tak už nyní přináším reportáže, jak na tom s redaktorkou pracuji. Děkuji všem blogerům, které jsem doposavad četla, za jejich inspiraci pro můj život a psaní.

—

O zpovídané blogerce se více dozvíte na jejím blogu edithhola.blog.cz

Je jí 19 let a ačkoli není na Blog.cz žádný nováček, nepatří tak úplně k typickým uživatelům Blog.cz. Rozhovor byl tentorkát trochu netradiční, s Metteorwou jsme si povídali prostřednictvím FB chatu.

To je docela zapeklitá otázka… člověk se sám sebe obvykle ptá spíš na to, na co sám nezná odpověď. Možná bych se sama sebe zeptala na to, co od života čekám… bohužel odpovědí na takovou otázku si stále nejsem jistá.

Asi nějakou vědomostní, každému se někdy stane, že nezná odpověď na něco, co je obecně považováno za jasné nebo všeobecně známé… a to je pak člověk za blba, i když jím ve skutečnosti být nemusí.

Ze začátku jsem to vnímala jako velký zlom, žádný se ale nekonal. Je to jen jeden z mnoha týdeníků, každý týden je na tisících obálek někdo jiný, ať neznámý nebo nějaká celebrita. Jsem tedy jen další z mnoha. I když jsem chvíli jančila jak pominutá, brzy mě to přešlo.

Samozřejmě, mám jich několik 🙂 Na vernisáží výstavy aktů, které se soutěže zúčastnily, se výtisky rozdávaly, tak jsem si vzala zásobičku.

Celou dobu svého focení až doposud jsem byla zadaná, což většinu naštěstí možná odradilo. Občas jsem někde na internetu dostala odporný a slizký vzkaz, ale nemá cenu na to reagovat. Občas mě přátelé od focení upozorňují, že tenhle mě miluje a jak je ze mě hotovej atd. Ale to je jen tak pro pobavení, nejsem pro ně člověk, ale figurka z fotek…

Autoportréty dělám běžně, z praktických důvodů, není vždy jednoduché domluvit se s modelkou. Většinou jsou ale dělané anonymně, tedy tak, aby nebylo poznat, že na fotce jsem já.

To je dost nelehká otázka. I obyčejný akt má mnoho podob. Podle mě nejde pouze o akt, ale hlavně o fotku jako takovou. Dnes si může foťák pořídit každý… podobně jako akt na tom je naprostá většina ostatních žánrů, ať to jsou kytičky, zvířátka, krajinky, portréty.

Fotograf umí krásně pracovat se světlem, i když z některých fotek jsem přímo nadšená nebyla, je tam mnoho krásných kousků. Myslím, že autorovým cílem je zobrazit krásu ženského těla, nic víc. Mnoho jeho fotek jsou spíše portréty. I když nemám zrovna velké znalosti, označila bych jeho fotky za klasické a vcelku nadčasové akty, ve kterých jde především o to, zobrazit přirozenou ženskou krásu. Já se většinou skrz akty snažím o něco jiného, ale ne vždy to vyjde.

Je to víc než pravděpodobné. Nevím, jestli se to už přímo stalo, ale pokud jde o focení na veřejnosti, stále existují lidé, co na vás zavolají policii, a to beze srandy. Popravdě, i když focení aktů už není tak neobvyklé, stále existuje mnoho lidí, kteří to odsuzují a považují za něco špatného, a osobně si nemyslím, že vymřou. Týká se to jak fotografů tak i modelek. Fotograf fotící akty bývá stále někdy považován za chlípného prasáka a modelka co fotí akty za blbou slepici, povrchní blbku atd.

Zrovna u mě je tohle dost složité. Ze spousty fotografů jsem si udělala kamarády a naprostá většina focení probíhala formou TFP, což je termín označující takovou spolupráci mezi fotografem a modelkou, při které není nikdo finančně odměněn. Samozřejmě, jak mi fotky přibývaly, vzrostl zájem a dostávám i honorované nabídky, kterým se samozřejmě nevyhýbám, to bych byla hloupá. Jasné ale je, že za peníze se nenechám vyfotit tak, jak bych nechtěla.

Nejsem. Teda v jedné, která mě pouze přivedla na nápad začít s focením, ale jsem pouze v databázi a vlastně s ní dlouhou dobu neudržuji žádný kontakt… K focení jako takovému jsem se dostala zaregistrováním se na jeden z mnoha fotografických serverů pro modelky a fotografy, kde jsem později zaregistrovala i jako fotografka.

Podle ankety na mém blogu je Canon vítěz. Bohužel, ten boj mezi Canonisty a Nikonisty je podle mě naprosto stupidní, stejně jako boj FILM x DIGITÁL. Každá z těchto značek má výhody i nevýhody, já mám zkušenosti s oběma. Můžu k tomu říct jediné – nezáleží na značce, ale konkrétním modelu, protože tam kde jedna značka udělá chybu, ta druhá nemusí a naopak. Navíc, i s vybavením za statisíce mohou vzniknout naprosté braky a bohužel také někdy vznikají.

Najít prostory to problém není, dnes si může výstavu udělat skoro každý. Bohužel to ale stojí velké peníze a ty už každý nemá. Vlastně myslím, že spousta lidí výstavu musela vzdát předem právě kvůli financím. Řešením samozřejmě může být nějaký sponzor, jenže s těmi často bývá kříž. A samotná organizace výstavy atd., o tom ani nemluvím.

Turisty nesnáším. Jsem na ně přímo alergická, i když není turista jako turista. Mnoho z nich se chová naprosto slušně a v ničem mi nevadí. Ovšem ty mladistvé skupinky rozcapených frajírku, ty mi lezou krkem hodně. Neumějí se chovat a nechápou pravidla základní slušnosti při pohybu v pěší zóně a často bývají dost arogantní.

Je to profesní deformace. Na fotkách si dávám záležet, pokud jsem na výletě a chci na něj mít památku, chci mít fotky co nejlepší a dávám si přirozeně záležet. Něco jiného je, když jsem někde na zábavě s kamarády a fotíme blbosti jen tak pro srandu.

Bohužel, v tomhle ohledu jsem opravdový barbar. Žádnou oblíbenou galerii ani fotografa nemám. Vlastně se v tomhle ohledu nijak moc v ničem nešťourám a jsem nevzdělaná. Na druhou stranu, pokud si člověk najde oblíbeného autora, může se snadno stát, že nevědomky ho vlastně začne napodobovat, což já nechci.

—

O zpovídané blogerce se více dozvíte na jejím blogu metteorwa.blog.cz.