Řada z vás si o rozhovor s ní psala a oslovená blogerka se žádosti o zodpovězení pár otázek nebránila. Seznamte se v rámci rubriky Rozhovory s další zajímavou osobností Blog.cz.
Edith Holá, autorka blogu edithhola.blog.cz
- Jak byste se představila v několika větách našim čtenářům, kteří o vás dosud neslyšeli?
Tyhle otázky nemám ráda. Jsem vítr, jsem vzduch, takže po každé si myslím o sobě něco jiného. Mám období vášnivého psaní a tvořivosti vůbec. Tak ho nechci promarnit. Příští rok mám devítku, takže je možné, že budu jen sedět a meditovat. To je vtip. Mám dva malé syny a prý patřím k blogerům věkově starším. Mé články jsou někdy dost na hlavu. Miluji myšlenkový svět. Jindy zase plné kouzel a růžových brýlí. Každý si u mě na blogu může něco najít a zjistit tak, kdo jsem, čím žiji, na co myslím a co cítím.
- Nedávno to byl rok, co jste si založila první blog edithhola.blog.cz. Navzdory krátkému působení na Blog.cz jste si stihla vybudovat slušnou reputaci v místní komunitě (o rozhovor s vámi si mj. psaly desítky blogerů). Kde se ve vás vzala ta verva, s kterou jste se pustila do blogování? Dříme ve vás v skrytu duše tajné grafomanské já s literárními ambicemi, chybí vám v realitě kontakt s jinými lidmi, nebo je za tím ještě něco jiného?
Nejprve mě chyběla možnost sdílení mého příběhu, který jsem před rokem velmi potřebovala, když jsem začala hledat svou biologickou matku. Ale to už se nechci opakovat. To je na mém blogu a v rozhovoru na blogu spisovatelů. Pak jsem zjistila, že mě blogování nabíjí a pomáhá vylézt ze sociální izolace a určité frustrace na mateřské dovolené. Blogový svět je pro mě informační a sociální sítí, důležitější než noviny a televize. Potřebné se dozvím z článků od svých oblíbených. Je to svět, kde jsem našla spřízněné duše a přes ně se napojila na další a další. Dnes je to ve stadiu, že bych jenom prací na projektech spřízněných duší mohla vypustit tu svou 🙂 Fascinuje mě, kolik lidí je tvořivých, píší, kreslí, fotí a svou tvorbou jsou ochotni pomáhat druhým. Taky doufám, že blogeři z blogu.cz budou příští rok stěžejními kupci mé knihy Cesta k mým matkám. Vždyť vznikala a stále vzniká za jejich podpory.
- Když jsme u toho postavení v komunitě – mezi blogery na Blog.cz jste věkově spíše na okraji zastoupení, přece jenom počet vašich vrstevníků na Blog.cz bude řádově mnohem menší než zastoupení dívek 12-14, kterých je zde nejvíce. Obohacuje vás nějak virtuální komunikace s mladými lidmi? Reflektujete to, že většina vašich čtenářů je mladších než vy?
Nevím, že většina… Já se do profilů blogerů nedívám. Často si někoho čtu a vůbec netuším, že je mu patnáct. Čtenáři mého blogu jsou za prvé stejná věková kategorie (30 až 40 let) nebo starší a za druhé hodně vysokoškoláci. Když mi pravidelně komentují stejní lidé, jsem za to ráda… Občas chtějí nějakou radu i přes e-mail právě ti mladší pod 18 let. Ráda jim odpovídám. Neberu se jako jejich matka, ale jako kamarádka, co něco prožila… třeba jim pomůže v jejich věku i to, že mámy mají také své stísněnosti a trable a nebudou je brát jen jako matky pluku, co jim pořád jen rozkazují. Pokud tomu tak je, tak mi zas píší, že díky mým článkům o problémech s mou adoptivní mámou v tom nejsou sami. Někdy mi píší se svými sny, jak by také chtěli vydat knihu. Když se mi zdá jejich psaní dobré a nadějné, podporuji je. Sama jsem v jejich věku nenapsala ani čárku, takže je vlastně za blogování, básně a povídky obdivuji. A tiše jim tuto možnost závidím. K některým se na jejich blog vracím, neb píší opravdu čtivě a zajímavě. Á propos, já se na svůj věk necítím. Vybrala jsem i fotku, která je podobná těm, co si sem dávají mnohem mladší blogerky. Vizáží často vypadám mladší než dvacetileté ženy 🙂 Je to dar. Nebo to dělá cikánský a břišní tanec, kterému se věnuji. Tanečnice prý nestárnou.
- Poslední dobou mi nicméně přijde, že se věk průměrného uživatele Blog.cz začíná zvyšovat. Přibývá například blogů, za kterými stojí starší ženy v důchodu, a našla by se i řada blogů od autorek věkově nastejno jako jste vy. Myslíte, že Blog.cz vezmou časem útokem další matky na mateřské dovolené a důchodkyně s dostatkem volného času, nebo zůstane i do budoucna blogování kratochvílí především pro teenagerky na základní škole?
Tak to je dobře, že se zvyšuje. Sdílení napříč generacemi může mít velkou důležitost a může pomáhat. Z mých známých se ale nikdo k blogování nepřipojil. Osloví to ve správný čas toho, kdo k tomu má sklony. Zřejmě. Nebo blogují jinde. Při novinách. Bohužel blog.cz je při prvním nahlédnutí opravdu zavalen články, které vás odradí. A než člověk pochopí, že si může číst jen v autorském klubu a co to vlastně je, tak může vyhledat raději jiný blog. Mě to neodradilo, protože se mi zdálo, že založení blogu je u vás nejlehčí a bude jen na mně, čím ho zaplním. Jen jsem se bála, že se ke mně nikdo nikdy neprokliká těmi tunami nesmyslů během dne. Zároveň to ale nebyla priorita. Potřebovala jsem náhle svůj příběh a život sdílet. Vypsat se. Mojí metou bylo deset lidí na článek.
- Víte o tom, že vám poslední tři měsíce klesá návštěvnost? V červenci jste měla na blogu edithhola.blog.cz 3443 návštěv, což je o cca. 300 méně než v červnu (3699) a o více 1000 méně jak v květnu (4498 návštěv). Sledujete to nějak víc, nebo vás návštěvnost moc nezajímá?
Jsou to přesně tři měsíce, kdy jsem si sama pro sebe musela stanovit jasné hranice, co zvládnu. S rozjížděním správcovství blogu pro kulíšky a poslední týdny i webem pohádek pro ně, jsem musela přestat publikovat články každý den. Nezvládám ani obden. Dříve jsem měla dva až tři k tématu týdne. Polední dva měsíce mám pouze jeden, i když by nápady byly. Mám toho moc rozjetého. Pohádky pro syny, které bych ráda dotáhla do podoby, že je budu moci nabídnout nakladatelství. Duhově léčivé pohádky pro Nedoklubko. Momentálně jsou sice dopsány, ale hledáme sponzora, to vyžaduje mnoho času. Článek pro doma.cz, opravy a dopisování kapitol svého rukopisu, … Potřebovala bych psát na plný úvazek:-) a nejen večer a na úkor spánku, když děti usnou. Jenže psaní neuživí. Na svůj blog ale nezapomínám. Je mi i líto, že nemám na něj tolik času a že už tak často nekomunikuji prostřednictvím komentářů se svými oblíbenými i pod jejich články. Snažím se během volnější chvíle přes den něco rozepsat. Jen pak zvládám více článků na svém osobním blogu. Nebo přes den letmo pročítám a komentuji tvorbu ostatních. Taky jsem zjistila, že když nenapíšu nic nového, lidé se mají aspoň čas vrátit ke starším článkům nebo k povídce o surogátním mateřství. Najednou mám komentáře u starších textů.
- Předpokládám, že už máte vybudovanou nějakou stálou základnu čtenářů, kteří se na váš blog pravidelně vracejí a píší vám komentáře. Řekla byste třeba o někom z nich, že se z vás na internetu již stali tak nějak přátelé? Viděla jste se už naživo s někým z blogu, případně máte to v plánu?
Bohužel zatím jsem se s nikým z blogerů živě nesetkala. Nebráním se tomu, ale zřejmě „starší“ lidé nemají tolik možností na setkávání se. Nebo nechtějí vystoupit z anonymity. Na facebookovém profilu mám přátele skoro jen z blogu. Přesto si myslím, že je mohu požádat o pomoc a oni mě také. Někdy se tak i uděje. Zvláště v případě nedoklubího projektu pro kulíšky. Považuji to za společný počin blogerů. Nejvíce tvorby je právě od nich. Pomáhají mi i s designem blogu, obrázky k pohádkám a dvě blogerky malířky nabídly své obrazy k duhovým pohádkám zdarma. Pro mě je opravdu blog místem, kde jsou krásné spřízněné duše.
- Kromě jednoho hlavního blogu máte i dva blogy vedlejší, celou řadu blogů jistě sledujete a kývla jste i na spolupráci s Doma.cz. Předpokládám, že to všechno stíháte díky dostatku volného času zapřičiněného mateřskou dovolenou. Je už někde na obzoru vynucené omezení času, který vám nyní zabírá internet, nebo je pro vás blog a související aktivity již natolik důležitý, že mu plánujete věnovat stejný čas i po návratu do práce?
Nevím, jak bude vypadat čas, až půjdu za rok do práce. Pokud půjdu do práce. Mám štěstí, že kluci jsou už ve věku, kdy se dost zabaví sami. Přesto souvisle píšu až večer. Nebo opravdu na úkor spánku. Nemáme příbuzné, kteří by občas děti pohlídali. A chůvu za peníze si mohu dovolit jen, když je to nezbytně nutné. Takže budu psát i v budoucnu, protože již nyní jsem zvyklá psát v noci místo spánku. Nebo o víkendu, když děti vyvenčí manžel a zvládnu vaření a úklid dřív, než se všichni vrátí domů. Krom toho se často o počítač pereme se synem. Umí na něm už od tří let a někdy už umí víc než já 🙂 Pro psaní jsem se rozhodla. Naplňuje mě, takže mu věnuji veškerý svůj volný čas. Od té doby, co bloguji, nevím, že existují televizní programy. Blogování považuji za nejlepší dietu. Často se večer ani nestíhám najíst. Jen děti padnou do postele, tak mě se vrátí energie a sedím na blogu.
- Dnes už to nikomu nepřijde, ale kdysi dávno v dobách internetového pravěku měly blogy pověst nemístného exhibicionismu. O blozích se říkalo, že za nimi stojí amatérští grafomani s nedostatkem soudnosti, kteří obšťastňují svět zbytečnými články ze svého života. Blog byl chápán jako svým způsobem veřejné překlopení intimních deníkových zápisků na internet – a deníček byl do té doby výsostně soukromým literárním útvarem (odhlížím teď od falešných deníků českých pseudocelebrit, které jsou psány již dopředu s kalkulem, že budou knižně publikovány). Vy sama píšete leckdy velmi otevřeně o svém životě – máte nějaké hranice, které si hlídáte? Nebojíte se někdy o své soukromí, případně vlivu vašeho blogu na váš osobní život?
Bohužel jsem už ve světě tvůrčí literatury narazila, že na blogování je stále nahlíženo spatra. Blogovat může každý a děsí se toho, že je blogeři zavalí žádostmi o vydání knihy. Podezřele se lidé koukají i na to, když na blog dávám kapitoly svého plánovaného románu. Původně to tak nebylo, ale u Reny a jejích tygrů už plánuji, že by to mohla být moje další kniha, pokud Cesta k mým matkám nebude propadák. Proto zvažuji, jakým stylem budu pokračovat. Jestli uveřejňovat vše do určité doby a pak jako detektivku v nejlepším utnout 🙂 Nebo dávat jen rychlé náčrty a kapitoly ladit ve wordovém šuplíku 🙂
Neumím psát tak, že bych se neodhalovala. V článcích jsou mé názory, zkušenosti a jak jsem k nim došla. Poslední dobou už nemohu psát vše. Už mě čte tolik blízkých lidí i těch, kteří mi v mém životě pomáhají na literární cestě, že nemohu jen tak střílet, co zrovna prožívám na spodku emoční vlny… Vůbec netuším, jak budu na svůj blog moci psát, až vyjde kniha. Na druhou stranu si říkám, je to můj blog, přeci mě nikdo nedonutí, abych psala jen postřehy o světě a ne své niterné proudy. Ale poté budou mít přístup na blog i lidé z tisku a čtenáři, kteří nemusí být zrovna ohleduplní. Je to zatím má noční můra. Ale třeba bude kniha přijata kladně a lidi si budou rádi číst, co prožívám a co si myslím nejen o jiných tématech.
- Ví někdo z vašeho okolí o vašem blogu? Patří třeba váš manžel mezi vaše čtenáře?
Manžel a jeho někteří kolegové a přátelé mě čtou téměř pravidelně. Biologická rodina má na blog přístup a sestra mě čte. Z adoptivní rodiny o něm ví pouze nejbližší „sestra“. Blízcí přátelé si ho čtou jen sem tam. Měla jsem původně v plánu, že budu psát autenticky pohledy z mateřské dovolené nejen o dětech, ale vlastně to nejde. O manželství s humorem je na trhu knížek dost. O manželství ve chvílích dobrých i zlých by možná zvýšilo návštěvnost, ale manžel by utekl. A ještě bych dostala sodu od mužského osazenstva na blogu. Mužům je vlastní neodhalování nitra. Takže bych ubližovala a nerespektovala. A to opravdu milovanému člověku udělat nemohu. Takže je to někdy těžké zvažovat, co pustit na blog a co už ne.
- Není to tak dlouho, co jste se dobrovolně posadila na pomyslný trůn královny témat týdne – nejenže jste se vyjadřovala na každé téma, ale dobrovolně jste procházela stovky článků ostatních blogerů a vybírala z nich ty, které vás zaujaly, včetně doplňkových úvah, které vás nad blogerskými články napadaly. Dalo vám to něco? Rozumíte díky článkům blogerů lépe současné dospívající generaci?
Děkuji! To už jste druhý, kdo mě tak za poslední týden tituloval. Aspoň nějaký titul mám 🙂 Jéjej, s touto aktivitou na blogu jsem se nerada loučila. Ale byl to tak velký žrout času, že jsem ráno vstávala jako zombie a všichni v rodině začali protestovat. Bavilo mě to. Objevila jsem pár velmi zajímavých blogerů a myslím, že jsem je umístěním do svého žebříčku objevila i pro blogový svět. Taky mě to zajímalo sociologicky. Jaká kniha je nejčtenější, co si lidé myslí o tom kterém jevu ve společnosti atd. Někdy jsem objevila trend, o kterém jsem neměla ani tušení. To bylo třeba u yaoi. Zaujalo mě to natolik, že jsem napsala takový malý výzkum, který byl skoro jak seminární práce a běžně by trval nejméně 14 dní. A týden jsem se pak energeticky dávala dohromady.
- Co byste vzkázala na závěr blogerům, které byste chtěla pozvat na svůj blog? Zkuste je trochu nalákat, aby je to přimělo se začíst do vašeho blogu.
Na mém blogu najdete realitu i pohádky. Koktejl psychologie a duchovna. Někdy i to psycho. Pozitivní myšlenky i propady. Cikánský tanec s česko-polsko-balkánským temperamentem. A pokud si budete chtít za rok přečíst mou knihu na pultech knihkupectví, tak už nyní přináším reportáže, jak na tom s redaktorkou pracuji. Děkuji všem blogerům, které jsem doposavad četla, za jejich inspiraci pro můj život a psaní.
—
O zpovídané blogerce se více dozvíte na jejím blogu edithhola.blog.cz
od sebe k sobě 