od sebe k sobě

Následující článek nám přišel od Lucie Palkoskové, blogerky z Blog.cz a studentky 1.ročníku žurnalistiky na Fakultě sociálních věd UK v Praze. Přečtěte si její rozhovor s Jiřím Vankěm, který je mj. spoluatorem blogu oceněného v letošním ročníku ankety Křišťálová lupa 2011.

—

Myslím si, že ne. Když jsme začínali, ani by nás nenapadlo, že můžeme získat Křišťálovou Lupu, takže sice byl hezký zážitek jít si na pódium pro cenu, když ti tleská plná Archa internetových hlavounů, jejichž značnou část obdivuju ještě z doby, kdy jsem pracoval jako programátor, ale rozhodně teď nebudeme přemýšlet, jak se lidem zavděčit, abychom tu Lupu třeba obhájili.

Při libovolným psaní se snažím neohlížet na to, co si většina lidí myslí. Samozřejmě je pár lidí okolo mě, na jejichž názoru mi záleží, ale negativní názor někoho, koho neznáš, je mi úplně jedno. Pozitivní názor někoho, koho neznáš, je sice fajn, ale taky na něm psaní nestojí. Takže píšu, co baví mě. Nikdy se nezavděčíš všem, buď jsi sám spokojený s tím, cos napsal, a pak to děláš dobře, nebo spokojený nejsi a pak to děláš blbě.

Ne, to si fakt nemyslím. Hlavně mám pocit, že tahle kategorie přišla o pět let později, než měla. Začínal jsem blogovat v roce 2004. To byl první boom bloggerů, kdy byla spousta zábavných věcí, které se už mohly dávno oceňovat. Namátkou, co mě napadne a co jsem zažil: Vosa na jazyku, Enimen, Gotcha. Přijít s takovou kategorií v roce 2011 mi přijde malinko pozdě.

Tak zatím témata máme. Na Křišťálové Lupě jsem ale chtěl na pódiu říct, že strašně děkujeme za cenu, ale že jsme zjistili, že těch 1000 věcí je moc a že končíme 250. postem a nazdar bazar. Ale normálně bychom psali dál, byl by to jenom takovej vaňkovskej žertíček. Ale byl jsem srab.

Jsem s ní spokojený, ale kdybych ji psal dneska, napsal bych ji samozřejmě jinak, měl bych od toho větší odstup. Takže by to asi bylo víc rozmyšlený, ale zas možná míň osobní, míň autentický, takže jsem rád, že Sebedrás vyšel vlastně co nejdřív, jak mohl. Chytat šance za pačesy je můj celoživotní koníček. Navíc tim vydáním se tak nějak uzavřelo i to moje divoký období, což už bylo potřeba.

Samozřejmě, že třeba tou doporučovanou muzikou je to pevně ukotvený v těch letech, o kterých píšu. Na druhou stranu doufám, že se mi povedlo nějak vystihnout chlapskou a obecně lidskou zkušenost. Zamiluješ se do někoho, kdo tě nechce. To se stávalo lidem dávno před Sebedrásem i před Wertherem, stává se to lidem teď a bude se to stávat i za sto let. A budou o tom doufám lidi pořád i číst, alespoň některý.

Pár lidí mi vyčetlo, co jsem o nich napsal. Ale zatím na mě nikdo žádný Volodi nevolal. A já si koneckonců říkám, že nejvíc odhaluju svoje soukromí, což je můj boj, a že ty holky zas tak k rozpoznání nejsou. Leckdo se mě teď třeba ptal, jestli Achjo Bitch není Žíhaná, což je úplně vedle.

Není na ni čas. Teď připravuju sitkom a je těžký psát přes den scénáře a přijít domů a bavit se psaním svých vlastních věcí, na to bych asi potřeboval někam na měsíc vypadnout. Zkoušim různý stipendia, ale možná je chyba psát literárním komisím do motivačního dopisu, že se živím jako scenárista. Podle mě si pak představujou, že mám vilu s bazénem a že žádný stýpko nepotřebuju.

Ale tu knížku už mám tak nějak v hlavě, zatím to jenom tak lehce kvasí, žádnej zásadní přetlak, co by musel ven. Ale mělo by to bejt o fotbale a o vztazích. O tom, co maj společnýho fanoušci a zamilovaný.

Mám pocit, že jsem relativně vtipnej člověk, takže jsem přesvědčenej, že vždycky budu psát spíš věci, který budou v lidech vyvolávat smích. Byť to třeba bude, jako si myslím, že se mi občas povedlo v Sebedrásovi, smích přes slzy. Ať ode mě nikdo nečeká román o Richardu III. nebo Janu Masarykovi. Neumim psát a zatím nechci psát o zásadních a velkých tématech, mě zajímaj věci, co trápí mě a moje blízký. Což jsou vztahy, to, jestli máme dost peněz na pivo, jestli kapela, kterou máme rádi, vydá dobrý cédečko, nebo že Hušbauer dal v sobotu v Jablonci dva neuvěřitelný góly. Klasický problémy prvního světa.

Vystupuju asi tři roky se španělkou jako písničkář Singleton, teď zkoušíme i s celou kapelou. Ale v hudbě nemám žádné zásadní ambice, na to jsem moc línej cvičit.

Pár holek mi na Facebooku napsalo něco jako „Ahoj, včera jsem tě viděla ve filmu a byl jsi mi sympatický svými názory, přidáš si mě do přátel?“ Tak jsem si je přidal a tam mám, že jsem in a relationship, takže většinou už nepsaly. Ale je pravda, že kdybych byl sám, tak bych s nějakou asi na to kafe šel.

Jo, mám přítelkyni a čekáme dítě. Můj život se uklidnil. Odžil jsem si to, co jsem si potřeboval odžít. Je zábavný se dívat na to období popsaný v Sebedrásovi, ale znova bych už to zažít nechtěl. Byť to pro mě ještě na dlouhou bude zdroj inspirace. Je tam ještě spousta historek, a vlastně i ten sitkom, co teď píšu, z tohohle období částečně vychází.

Miluju seriál How I Met Your Mother. Takže chci napsat sitkom o partě lidí kolem třicítky, co spolu v Praze choděj do hospody a hledaj lásku, když to řeknu vzletně. Vztahy třicátníků je holt moje téma. Sám jsem si toho dost prožil a mám spoustu kamarádů, kteří taky nemají vztahy úplně růžový. Vždycky jsou v tom nějaký komplikace, a čim víc komplikací, tim je to zábavnější. Pokud to teda vidíš v televizi a náhodou to zrovna neprožíváš.

Slyšel jsem spoustu dobrejch rad a sám jich spousty rozdal a nikdo se nikdy jima neřídil. Tak to bohužel je, každej si to musí odžít sám. V tomhle žádná rada není. Kdybych ji znal, otevřu si kurzy „Jak zvládat rozvod“ a jsem při dnešní krizi klasický rodiny těžce v balíku.