V prosincovém rozhovoru se představuje další blogerka z řad Autorského klubu.
Nikolas, autorka blogu nickii.blog.cz
- Mohla by ses představit v pár větách našim čtenářům, kteří tě neznají?
Takovéto představování je vždycky nejhorší, protože já o sobě mám jiný mínění než ostatní, a nejlepší je zkusit mě poznat přes moje články. Stručně bych řekla, že jsem holka, která je úplně normální, ale moc se jí to nelíbí a je ráda, když se může něčím lišit. Rodiče říkají, že jsem tvrdohlavá a nespolehlivá, kamarádi zase, že jsem rozumná a je na mě spoleh. Tak těžko říct 🙂
- Jakou studuješ školu?
Loni jsem byla rok na Masarykově univerzitě, obor Archivnictví. Ale nevydržela jsem to tam a teď jsem v na Karlovce na Filosofické fakultě, obor indonesistika.
- Ty už na blogu pamatuješ docela hodně, na jaře to bude šest let, co sis ho založila. Změnil ti blog nějak za tu dobu život? Nebo jinak, méně pateticky – v čem pro tebe mělo smysl si ho ty léta psát, a neinvestovat ten čas někam jinam?
Kdybys mi před pěti lety řekl, že mi blog vydrží tak dlouho (a hlavně, že ho bude někdo číst), tak bych ti to nevěřila. Začínala jsem jen tak z dlouhé chvilky – vkládala jsem tam tisíce kradených obrázků, videa a cizí texty. Když už jsem napsala něco vlastního, byl to většinou kraťoučký odstavec. V té době jsem blog měla jen proto, abych se nenudila. Pak se stal mým deníčkem, kam jsem začala psát všechno, co mě štvalo. A tak mi blog začal pomáhat, protože občas je fajn mít možnost se vypsat. V posledních dvou letech se to ale snažím regulovat, nepíšu zase tak úplně „deníčkovsky“, ale snažím se vkládat i recenze, cestopisy a tak různě. Myslím, že bez blogu bych to už ani nezvládla. Život mi změnil prostě tak, že už si ho bez něj vlastně nedokážu představit. 🙂
- Jako „blogovému pamětníkovi“ ti před očima muselo projít nepočítaně blogů a blogerů. Kdo z nich se ti nejvíc zapsal do paměti? – Z těch, co už doblogovali, nebo i z těch stále aktivních.
Tak určitě je to Lennie z blogu laurinky.blog.cz, protože s tou jsem byla v kontaktu snad několik let. Měla jsem moc ráda její články a ona četla a komentovala ty moje. Poslední dobou už ale tolik nepíše, a to je škoda. Dál je to Bylinka (hierbezuela.blog.cz), která je tak neskutečně optimistická, že k ní chodím pravidelně už nějakou dobu hlavně proto, že mi vždycky zvedne náladu.
- Sama sebe popisuješ na blogu jako „holku s cestovatelským duchem“. Z tvého blogu si lze udělat rychlý přehled o tom, že jsi skutečně docela zcestovalá. Kde se ti líbilo nejvíc?
No zase tolik jsem toho neviděla. 🙂 Líbilo se mi všude, ale nejvíc jsem si zamilovala Indonésii. Člověk neví, dokud tam nejede, ale jakmile se tam dostane a načichne tu místní kulturu a atmosféru, okamžitě se do tohoto souostroví zamiluje. Neznám snad nikoho, kdo by se z ní vrátil nespokojený. Je to neuvěřitelně rozmanitá země, je tam hinduismus, buddhismus, animismus, islám, křesťanství… A na každém ostrovu tě čeká něco jinýho. Yukatán, kde jsem byla před pár lety, byl sice taky fajn, ale nezaujal tolik, jako právě Indonésie.
- Pobavil mě tvůj článek Kategorizace spolucestujících blbů. Podělíš se takhle od boku stručně o nějakou storku, co nejzajímavějšího lze prožít na autobusové lince Brno – Praha?
Vidíš, a já přitom původně tento článek psala naštvaná, vynervovaná a unavená právě při jízdě do Brna, a fakt jsem si nemyslela, že se u něj bude někdo smát. 🙂 No naposledy při cestě do Prahy vedle mě seděla paní, která mi neustále zírala na můj film, a když jsem pak chtěla pustit na záchod (seděla jsem u okýnka), tak se začala vztekat, že má zaplacený komfort jako já a že já se taky nemusím nikam zvedat, pokud nechci. Naštěstí po ní začali koukat ostatní a ona zmlkla a na záchod mě pustila. Občas je to cestování docela na nervy. 🙂
- U mého článku Krásná.cz – mnoho povyku pro nic? jsi napsala něco, co mě zaujalo, cituju tvoje slova: „Myslím si, že nejsem nejhezčí na světě, ale pokud se hezky namaluju, obleču a učešu, tak dokážu sbalit chlapa, kterýho chci (to je ale o ženským kouzlu a to máme každá).“ V čem to ženské kouzlo spočívá?
Už si ani nepamatuju, že jsem něco takovýho napsala. Chtěla jsem tím říct, že každá holka, která se o sebe alespoň trochu stará, může zaujmout. Stačí, aby byla přiměřeně sebevědomá, veselá a věděla, co chce. Ženské kouzlo spočívá v tom, že se má holka sama ráda a že si věří. Na to podle mě chlapi jdou.
- S tím souvisí tvůj jiný článek „Modelkou“ může být každá. Ptal jsem se na totéž před časem Metteorvy, zeptám se i tebe. Nemáš pocit, že jsme svědky inflace nafocené nahoty, potažmo ženské krásy?
Mám pocit, že v poslední době reklama, fotka, film, klip k písničce a vlastně cokoli tolik nezaujme, pokud se tam neobjeví nahota. Nejlépe sexy hubená holka. Ale s tím už se toho asi moc nenadělá a mně to ani nevadí. Metteorwa psala, že stále ještě existují lidé, kteří jsou proti nahotě. Já mezi ně taky částečně patřím. Stydím se v sauně, stydím se při focení a nikdy bych nešla do focení aktů, protože jsem tak vychovaná.
- Máš za sebou čtvrt roku studia v Praze. Jak se rodilé Brňačce líbí v naší stověžaté matičce? 🙂
Praha je krásná. Každou cestou do školy se kochám. A jsem tu spokojená. Jen je tu na mě moc Pražáků 🙂
- Na svém blogu píšeš „Když jsem dřív tvrdila, že nemám ráda Prahu, pletla jsem se. Praha jako město nemůže za to, že mi nepřirostla nikdy k srdci. Můžou za to lidi. Nevím, co je tomu na vině, ale zatím jsem nepotkala Pražáka, který by mi byl sympatický, nebo alespoň nebyl nesympatický.“ Nemáš pocit, že jsi v Praze příliš krátce na to, abys stihla tohle město či jeho obyvatele poznat lépe? 🙂
To určitě. Ale tento článek byl psaný v nouzi. Přijela jsem do Prahy, na kolej, mezi nový lidi a ještě teď si tady připadám jako cizinec. My v Brně, když někoho potkáme, nabídneme mu panáka nebo zajdeme na pivo. Tady mi všichni přijdou tak nějak chladní. Každý někam spěchá, každý se pořád mračí a mě se to nelíbí. Ale jo, už jsem tu poznala pár lidí, se kterými se dá mluvit, i když kamarádi, se kterými tu trávím čas, jsou taky z Moravy.
Ale samozřejmě proti Pražákům nic nemám. Vtipkuju, nadávám… ale jen na té pomyslné přátelské úrovni – tak, jako to děláme všichni.
- Mimochodem, teď jsem se dostal k některým tvým fotkám – (zde a zde) – neříkala jsi před chvílí, že bys nešla do focení aktů? 🙂
Já nevím, co se tak běžně označuje za akt, ale tohle mi nevadí. Prsa ukážu, když je třeba. Ale spodek, ten bych neukázala ani za honorář. Na to se moc stydím :)) I když já se vlastně stydím trochu i tak.
- Setkala ses už někdy naživo s někým, koho jsi znala jen z blogu?
Nesetkala. A ani nevím, jestli bych chtěla. Mám pár blogů, na které chodím ráda, ale asi mi to tak stačí. Určitě to může být zajímavě strávený odpoledne, ale z takových setkání bych měla strach, protože bych pak nerada byla zklamaná. U většiny blogerů ani nevím, jak vypadají a nechci se o svou představu připravit :))
—
O zpovídané blogerce se více dozvíte na jejím blogu nickii.blog.cz
od sebe k sobě 
