V lednovém rozhovoru se představuje další zajímavá blogerka z Autorského klubu Blog.cz.
Je ti 17 let a jsi z krásného města Liberce. Co z Liberce podle tebe nesmí žádný jeho návštěvník při prohlídce města vynechat?
Ano, naše město mám opravdu ráda, a pokud by někdo plánoval jeho návštěvu, měl by si vyhradit více času, aby ho co nejvíce poznal. Centrum je často poněkud chaotické, ale máme krásnou radnici a náměstí, rozhodně bych zašla do ZOO, která je nejstarší v ČR (a chováme bílé tygry) a nevynechala bych výlet na vysílač Ještěd, který snad každý zná. Je tu hodně vyžití, od kultury až po sporty – jak letní, tak každopádně i ty zimní 🙂
Jakou studuješ školu a co bys jednou chtěla dělat?
Momentálně jsem ve třetím ročníku obchodní akademie – ekonomické lyceum. Zatím myslím jen na maturitu, které se bojím jako nikdy ničeho. Do budoucna u ekonomického zaměření ale pravděpodobně nezůstanu, lákají mě spíš humanitní obory. Myslím, že málokdo ví, co chce dělat a pokud to ví, tak je strašně těžké toho dosáhnout. Já raději moc neplánuju, ono to nějak dopadne.
Jak dlouho už máš blog a co ti jeho psaní dává?
Tento blog vedu intenzivně tři roky. Psaní mě v první řadě moc baví, už od mala jsem byla velký pisálek, vyhrávala jsem literární soutěže a snila o kariéře spisovatelky. Časem jsem však zhodnotila, že je to sice krásné povolání, ale psaní si nechám jako koníček. Písmenky se mi úplně nejlépe daří vyjádřit to, co chci a v případě potřeby je můžu smazat. Blog mě spojuje s mnoha lidmi a ač to jsou ve většině případů cizí lidé, pomáhá mi vědomí, že tu nejsem sama
Jsi spokojená s návštěvností svého blogu? Děláš něco pro to, aby byla vyšší?
Lhala bych, kdybych tvrdila, že mi na návštěvnosti vůbec nezáleží. Ano, sleduji ji a mám pokaždé radost, když se ta čísla vyšplhají výš než běžně (to pak printscreenuju jako blázen, abych ten okamžik měla uchovaný :D). Určitě to ale není má hlavní priorita, ani bych nechtěla mít stovky návštěv denně. Pro návštěvnost záměrně nic nedělám, přijde mi to zbytečné. Když o vás lidé ví, tak se buď začtou, nebo odejdou, a třeba se vrátí, nebo už ne.
Čím si vysvětluješ, že mezi blogery na Blog.cz tolik převažují dívky nad chlapci? A platí podle tebe takové to klišé, že když už se najde bloger – kluk, tak je to buď homosexuál, nebo egocentrický grafoman (případně obojí :)?
Holky jsou prostě jiný než kluci, nás baví patlat se s blogem a trávit na něm čas. Moc kluků – blogerů opravdu neznám.. Jako první se mi vybavují dva a oba jsou gayové. V něčem jsou blíž holkám, jsou citlivější, více přemýšlí a vnímají svět jinak. Možná to je důvod, proč blogují. Nerada házím všechny do jednoho pytle, a tak kdyby mi nějaký kluk řekl, že má blog, nenapadlo by mě přemýšlet, zdali je homosexuál. S egocentrickým grafomanem jsem se asi ještě nesetkala 😀 a kdyby jo, asi na něj budu chtít co nejrychleji zapomenout, takové já nemám ráda.
Na jednu stranu je škoda, že moc kluků/mužů nebloguje, protože mají skvělý pohled na život a tak celkově na všechno. Nic neřeší a neberou si s ničím servítky, a přesně to mě baví. Navíc se často umí skvěle vyjadřovat – vtipně, trefně a k věci.
Máš pocit, že tě čtenáři tvého blogu přijímají (berou)? Je tam rozdíl v porovnání s tím, jak tě vnímají lidi, s kterými se stýkáš v reálu?
Myslím, nebo spíš doufám, že tomu tak je. Vnímám, že se ke mně hodně lidí vrací a málokdy se setkávám s negativními komentáři na mou osobu. Mám štěstí na čtenáře, kteří mé články opravdu čtou a komentáři se k věci vyjadřují. S lidmi „zvenčí“ se to moc nedá srovnávat. Na blog píšu své zážitky, názory, postřehy, nápady, zkušenosti.. které vlastně čerpám z reálu, kde se projevuju úplně jiným způsobem. Těžko říct, jak mě vnímá okolí. Lidé v reálu mě znají déle, lidé na blogu možná více. Na blogu se odráží má osobnost, v reálu chování. Je to nesrovnatelné, ale rozdíl tam bude určitě veliký.
Pomáhá ti psaní blogu třeba vycházet lépe s lidmi ve tvém okolí?
Rozhodně ne. Přátelé, kteří o mém blogu vědí, jsou často naštvaní nebo je mrzí, že blogu svěřím víc, než jim. Je těžké jim to vysvětlit. Když jsem s nimi venku a dobře se bavíme, nenapadne mě a ani není vhodná situace jim začít vykládat mou jistě hlubokou myšlenku nebo pocity. Kdežto když jsem doma sama, mám nespočet nápadů, které mi poletují hlavou, a tak je rychle přenesu na papír. A sdílím je virtuálně s lidmi, kteří to vnímají podobně. Možná by to tak nemělo být, možná je to jen mou těžce samotářskou povahou..
Cítíš se na blogu víc sama sebou než ve skutečnosti? A máš pocit, že tě tvůj blog ukazuje tak, jak chceš, aby tě druzí vnímali?
Ráda bych, aby druzí vnímali i tu Niky v reálu, ale i to, jak se prezentuju na blogu. Tak, jak mě můžete vidět na blogu je to, co jsem si sama vybrala. Každé napsané slovo, každou vloženou fotku.. všechno volím já. Takže ano, takhle chci být vnímána. Ale vůbec to není tak, že bych se na blogu přetvařovala. Jen se projevuju méně chaoticky a dostávám více prostoru k vlastnímu vyjádření, než ve skutečnosti, kde nejsem tak často střed něčí pozornosti. Je dobrý pocit mít někde možnost volby kým budu, blog je pro mě svět, kde nemusím čelit předsudkům a kde mě ostatní vidí víc zevnitř (pokud nekoukají jenom na fotky, že).
Je pro tebe jednodušší vyjádřit se na blogu než v reálném životě?
Ano, ještě jsem se asi nenaučila správně mluvit :D. Když chci něco říct, dělá mi problém formulovat věty tak, jak bych si to představovala. A když píšu, prsty mi lítají po klávesnici a jde to.. přirozeně. Navíc se často setkávám od vrstevníků s nepochopením kvůli mému občasnému užívání spisovné češtiny a „složitých slov“ (rozumějte – „slova, která jsou naprosto normální, jen jim lidé s omezenější slovní zásobou moc nerozumí“).
Co všechno lze na tvém blogu najít? Co bys ráda doporučila čtenářům tohoto rozhovoru, aby si rozhodně nenechali z tvého blogu ujít?
Tak, na blog píšu nejčastěji své názory. Já snad nedělám nic jiného, než jen přemýšlím o všem možném a ráda to rozebírám. Potom píšu o svých zážitcích, protože jich nemám málo a myslím, že můj život není nudný. Když nemám dobrý den nebo náladu, blog mi poslouží jako místo, kde si postěžuju nebo se svěřím co mě štve, ale to se díkybohu nestává moc často. V neposlední řadě musím zmínit to, že nadevše miluji focení a vlastním digitální zrcadlovku. Drtivá většina článků je tak doprovázena fotkami, což si myslím, že je pro čtenáře nejatraktivnější.
Jsi členem Autorského klubu, ale do jeho dění se nijak nezapojuješ (pokud se nepletu :). Proč? Jaký je vůbec tvůj názor na všechny ty blogerské kluby, které v posledních měsících vznikaly jak na jezdícím pásu?
Opravdu se nezapojuju. Byla jsem ráda, že jsem po velké čistce AK zůstala, protože jsem v tu dobu neměla nejlepší „blogové časy“. Od té doby se snažím zlepšovat a na blogu pracuju, abych si členství alespoň zasloužila. V AK se pořád něco mění a já nějak nemám čas to všechno sledovat, moc to nevnímám. Dřív mi byl nabídnut vstup do pár dalších klubů, ale asi jsem na členství ve spolcích moc velký individualista a nevidím v tom ty výhody.
Patříš k početnému zástupu blogerů, kteří si založili Formspring, aby jim prostřednictvím této stránky kladli čtenáři otázky. Kde se tahle móda podle tebe vzala a v čem je výhodné odvádět návštěvníky pryč na jinou stránku, když by šlo totéž udělat na vlastním blogu?
No jé, formspring. Nemám ráda, když blogeři pod každým článkem zdůrazňují „A nezapomeňte mi klást otázky na mém formspringu!“. Založila jsem si ho, protože se mi častokrát stávalo, že mi lidé psali ke starým článkům otázky ohledně foťáku, brýlí, vlasů, školy, výměnného pobytu a tak dále a já bych ráda všem odpověděla. Ale kam? Ve starých článcích se nikdo hrabat už nebude. Výhoda formspringu spočívá v jeho dostupnosti všem a naprosté anonymitě, kterou lidé rádi vyhledávají a je pro ně výzvou. Vidí prázdné políčko – ha! – a napíšou otázku. Přímo na blogu by to samozřejmě šlo udělat, ale autor je schopný si případně zjistit IP adresu a to si potom nikdo netroufne napsat odvážnější otázku. Pro vlastníka formspringu je to ego-zvedající záležitost – lidé se o něj zajímají a ptají se ho na vše možné a on má možnost výběru – odpovědět, či ne. Mně upřímně řečeno až tolik dotazů nechodí, takže jsem, dá se říct, spíš podlehla „formspring módě“.
U sebe na blogu uvádíš seznam svých 43 oblíbených blogů. To skutečně stíháš sledovat nové články na každém z nich? Co ti to vlastně dává? Jsou v něčem ochuzeni lidé, kteří žádné blogy nečtou?
A ten seznam se stále rozšiřuje, ještě včera jich bylo méně. Ne, ten seznam spíše slouží k „evidenci“ blogů, které mě opravdu zaujaly a nechci zapomenout adresu. Mám své oblíbence, našla jsem si mezi nimi kamarády a vlastně navštěvuji mnohem více než 43 blogů. Co mi to dává? Baví mě to, baví mě číst ostatní. O tom to přeci je. Preferuji originalitu, ta mě zaujme nejvíce. Dokážu se začíst do článku o velikosti několik stran A4, když mě baví. Když mám číst o tom jak např.: „B. byla venku s M. a začla chodit s R., když v tom se objevil A.“ tak mě to samozřejmě přestane bavit hned po druhém řádku a nedá mi to nic. S každým dobře napsaným článkem poznávám člověka víc a víc, sama si rozšiřuji obzory a slovní zásobu, trápím mozkové závity nebo se prostě jen bavím. Nehraju na „komentář za komentář“, když mám co říct, tak se vyjádřím a nečekám za to zpětnou návštěvu ke mně. To samé naopak. A lidi, kteří žádné blogy nečtou, bych přirovnala k člověku, který vaří, ale sám nikdy neochutná. Blogová komunita je podle mě o vzájemném propojení mezi sebou, a když už jednou blogujeme, tak se vším všudy. Vždyť tu můžeme natrefit na tolik skvělých lidí, kterých si v ulicích nevšimneme. Tohle je tak inspirativní svět, je pocta být jeho součástí a je škoda nevyužít všech jeho možností.
V odpovědi na poslední otázku můžeš říct cokoli o sobě nebo svém blogu, co dosud nezaznělo, a co ti přijde důležité.
Já v první řadě chci poděkovat za možnost poskytnout rozhovor, vůbec jsem to nečekala.
Nechci na svůj blog nikoho prvoplánově lákat, takže snad jen řeknu jediné. Jsem úplně obyčejný člověk s běžnými problémy a starostmi, co se na život snaží (skrz brýle) dívat realisticky, ale trochu jinak než ostatní. Vážím si toho co mám, vážím si žití a snažím se to šířit dál. Ráda ukazuji lidem, jak je dobré se smát a nebrat věci tak vážně. Nesnáším klišé, ale tohle je pravda – život je krátký a je škoda marnit čas. Tenhle přístup vkládám do svého blogu a naivně doufám v to, že mi jednou dají všichni za pravdu 🙂
—
od sebe k sobě 
