Rozhovory s blogery

Shrnutí a dosavadní zkušenosti ze 4 leté praxe rozhovorů s blogery.

Rubrika Rozhovory je nedílnou součástí tohoto blogu od samého začátku. Historicky první článek, ve kterém vybraní blogeři odpovídají na otázky, zde vychází 28. března 2008 (Rozhovor s Nepenthes a Infinity). Následovalo 19 rozhovorů v průběhu 19 měsíců a přišlo první bilancování: Rozhovory s blogery – ohlížíme se zpět
18. března 2010 končí zaběhlá praxe rozhovorů s dvěma blogery současně a vychází první článek, ve kterém na otázky odpovídá pouze jeden bloger či blogerka: Rozhovor s Peet. Následovala dlouhá série pravidelných měsíčních rozhovorů, ve kterých se představila celá řada zajímavých blogerů z Blog.cz. Objevily se i výjimečné rozhovory, které nějak vybočovaly z řady: LadyVanilka a Teres Xeina: Nenávidí nás, protože jsme úspěšné a Jiří Vaněk: Na blogu se nikdy nezavděčíš všem.
11. července 2011 vychází na tomto blogu výzva, pod kterou se mohou hlásit zájemci o rozhovor: S jakým blogerem chcete rozhovor? Pod tímto článkem se tehdy sešlo neuvěřitelných 270 komentářů, v nichž uživatelé navrhovali buď sami sebe, nebo někoho jiného, s kým by si rádi na tomto blogu přečetli rozhovor.
Tou dobou již však existoval blog, který si klade za cíl těmto rozhovorům konkurovat – ptamese.blog.cz. Založila ho v březnu 2011 Bylinka a jako první rozhovor publikuje článek Rozhovor s LADY VANILKOU (který však již není přístupný).
Další zajímavou konkurenci představuje rubrika Rozhovory se členy AK, kterou nedávno oživila Kerria. Štafetovým způsobem se v ní navzájem zpovídají členové Autorského klubu a podle prvních dvou rozhovorů to zatím vypadá, že se rubrika setkala s úspěchem: Rozhovor s Hanneton a Rozhovor s TlusŤjochem.
V čem spočívají specifika blogových rozhovorů?
1. Nejsou to rozhovory v pravém slova smyslu – tj. není to ani živé interview s diktafonem či kamerou, ani odpovídání na otázky po telefonu. Autor rozhovoru ani zpovídaný bloger se nevidí naživo a komunikují spolu nějak elektronicky na dálku. V minulosti dostával zpovídaný bloger otázky e-mailem, v poslední době se spíš ujalo psát si v reálném čase prostřednictvím chatu na Facebooku. Je proto otázkou, zda je termín „rozhovory“ vůbec oprávněný – nota bene ve světě, kde blogy setřely rozdíl mezi novináři a amatéry (kteří se za novináře pouze prohlásí).
2. Rozhovory patří k nejlépe hodnoceným a současně nejméně komentovaným článkům. Je to zajímavý paradox, kterého si všimněte u jakéhokoli rozhovoru, na který někde na blogu narazíte (na Srdci Blogu to platí obzvlášť). Pokud se pod rozhovorem sejde alespoň 20 komentářů, lze už mluvit o úspěchu (srovnejte se stovkami komentářů u článků oznamujících změny v administraci nebo u soutěží). A s hodnocením článků je spjata ještě jedna zajímavost: počty hvězdiček, kterými čtenáři rozhovory hodnotí, výrazně souvisí s dojmem, který na čtenáře zpovídaný bloger udělal. Pokud přijde bloger z rozhovoru většině čtenářů nesympatický, článek dostane od většiny z nich nízké hodnocení.
3. Skoro každý by chtěl, aby s ním vyšel na Srdci Blogu rozhovor, skoro nikdo ale nechce dodat vlastní fotku. Opět zajímavý paradox, který jde proti tradici rozhovorů na tomto blogu, ke kterým fotka zpovídaných blogerů vždy neodmyslitelně patřila. Přesto lze pozorovat trend nárůstu uživatelů, kteří postupně rezignují na anonymitu a zveřejňují na svém blogu fotky sebe. Především mezi členy Autorského klubu lze tento jev pozorovat velmi dobře, a lze se domnívat, že časem bude považováno za určitou samozřejmost, že na nás z každého blogu ihned „vykoukne“ fotografie jeho autora.
S tím souvisí ještě jeden paradox: skoro každý by chtěl, aby s ním vyšel na nějakém blogu rozhovor, ale rozhovory čte jenom menšina blogerů, a to ještě tehdy, pokud je bloger hned na začátku nějak zaujme, nebo pokud ho již znají z dřívějška.
4. Rozhovory musí vycházet jednou za čas, aby nezevšedněly. Tento bod je jasný – co by to bylo za „prestiž“, objevit se v rozhovoru na nějakém blogu, jestliže by tam už obden vycházel v minulosti rozhovor s každým druhým? Proto je frekvence nových rozhovorů od začátku nastavena na jeden rozhovor měsíčně, a až na malé výjimky je dodržována.
Pojďme nyní ale od těchto úvah k diskusi nad dalším vývojem. Vše nasvědčuje tomu, že Blog.cz se od časů, kdy na tomto blogu vyšel zmiňovaný první rozhovor, zásadně změnil. Zatímco tehdy bylo Srdce Blogu zřejmě prvním blogem, kde se objevil rozhovor s nějakým blogerem, v současnosti se s rozhovory roztrhl pytel. Kromě výše zmiňovaných rozhovorů na speciálním blogu a na blogu AK dnes platí, že téměř nejde najít blogera, který by se nějak „neotřel“ o fenomén blogových rozhovorů.
Ať už se jedná o nejmladší uživatele, kteří si dělají kratičké rozhovory po ICQ mezi sebou, které pak zveřejňují u sebe na blogu, až po ty starší a pokročilejší, kteří neváhají leckdy ani zapojit do rozhovorů blogery i mimo Blog.cz, jedno je jisté. Nové rozhovory vznikají jako houby po dešti a časy, kdy objevit se v rozhovoru na tomto blogu bylo jedinou příležitostí, jak se někomu odpovídat na otázky, jsou dávno minulostí.
A tak je možná nejlepší čas se ptát, zda je zde ještě vůbec poptávka po článcích tohoto typu, ve kterých vybraní blogeři odpovídají na otázky. Hlasujte v anketě a diskutujte v komentářích, jaký na to máte názor. Má ještě smysl dělat na Srdci Blogu rozhovory, když se s nimi dnes setkáváme na každém druhém blogu? Není už náhodou zájemců o rozhovor víc než čtenářů těchto rozhovorů?

Publikoval Jakuta

Četla jsem, že žena dva roky po nástupu na rodičovskou, prožívá nejhlubší pád svého sebevědomí. Určitě to byl moudrý článek. O tom, co sebevědomí udělá během dalších přibývajících roků bez sociální masáže v zaměstnání, nepsali. Každopádně jsem se nestala nejlepší matkou na světě (ano, to jsem v plánu měla), zjistila jsem, že vařit-prát-oblékat-žít ekologicky nejde (to jsem aspoň zkoušela), nenaučila jsem se nový jazyk (to možná ještě zkusím), ani nazaložila firmu, nedodělala doktorát ani nezískala nový titul, nepohnula lokální ani světovou politikou, nezačala chovat včely... Zkrátka, že není nic, čím bych se tu blyštěla a jiskřil Jediné, co trénuji donekonečna je trpělivost, plánovací + slaďovací schopnosti a odvahu. Běhání a psaní blogu jsou dva úniky, které si držím chráněné jako výsostné vody jejího veličenstva. To je to, co mě spojuje s dobou bez dětí a co mi umožňuje vracet se pouze a jenom k sobě. Obé je zdrojem endorfinů. Kladný vliv běhu pociťuje zejména rodina - když se vrátí úplně jiná žena/máma. A když blogem potěším někoho z vás, bude to bezmezně těšit i mě. Jiné ambice nemám. Světlu vstříc!!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: