V dopravě to platí beze zbytku. Jedna z haldy univerzálně upotřebitelných hlášek mého instruktora autoškoly, věčná paměť. Aneb, když se snažíte v pátečním odpoledni vyjet zde dvora do totálně zasekané křižovatky, kde všichni mají přednost před vámi. A pak! Najednou! Gentleman, který celý provoz zbrzdí a pokyne: jeď!
Dupla jsem na to, abych nezdržovala a zapomněla při tom, že jedu autobusem. Nezastavil mě ani zvuk tření kovu o kov a praskání plastu. Pozoruhodné, jak ostrý hvizd na prsty přehluší plnou křižovatku odfukujících aut. Ve zpětném zrcátku na mě táta mává kusem černé hmoty. Ladně zatočím do vedlejší ulice, prohlížím škodu. Oholila jsem plast, chránící spodní boční část auta, promáčkla trochu plech a sedřela ho jako třídrápou pazourou, bohužel až na kov. Brána zůstala naštěstí celá.
Zrovna nedávno jsem kafrajíce platila mega autobusovou pojistku, kterou mi pojišťovna ještě navýšila, protože, jak zdůvodnili, zdražilo se všechno. Vesmír si asi moje žehrání vyložil tak, že potřebuju přesvědčit o kvalitě jejich služeb.
Sedím ve smluvním autoservisu a přesvědčuju se tedy. Vlastně zírám. Ty tři promáčklé škrábanečky a kousek plastu vyčíslili skoro na pětinovou cenu celého auta, co na tom, že bylo předváděcí. Prý je nutné vyměnit skoro celý levý bok – plech od dveří řidiče dozadu. Plus nutnost náhradního vozidla, protože do týdne to určitě nebude. Ovšem do jakého náhradního vozidla nalodím dvojkočár, to se pánové neshodli. Vypadá to, že do žádného. Když nesměle navrhnu, že si na auto jak ze žurnálu nepotrpím a jestli by to nešlo prostě jenom přestříkat, aby to nerezlo a namontovat tam náhradní plast, pány skutečně rozlítím. Nejsou prý kdejaká garáž, navíc auto je v záruce a výrobce by to ani nedovolil. A když si já zase vyberu kdejakou garáž, tak se mi zruší kdesi cosi v pojistce a blablabla. Čili úsporný přístup k mému času, celkovým financím a práci všech zúčastněných nemá šanci.
To se mi ta pánova laskavost vyplatila. Nebo možná nevyplatila. Pojišťovna zatím váhá, musím na nové focení, minule to bylo málo. A to jsem jim do záběru nenápadně naaranžovala i dvojčata. Asi netrpí syndromem „být hodní“ …
od sebe k sobě 