Před Vánoci mi kamarádka přála, ať se mi splní tajná přání. Dávno jsem takové přání neslyšela, úplně mě to zaskočilo. Nereálných mám hodně, ale tajné? Na žádné jsem nepřišla. Aha, tak takhle tedy vypadá život po čtyřicítce. Okoralý člověk.
Pro jistotu jsem začala bystřit. Tajemství. Jsou tu s námi? Jiná, než v deníčku ze základky? Jiná, než střežená před dětmi? Jiná, než na konci dokumentů s přírodovědnou tématikou – víme to sem a dál už ne?
Proč jsou některé pokrmy chutné a některé méně, když jsou ingredience stejné? Proč některá krása dojímá a jiná nechává člověka chladným? Proč některá kamarádství přetrvají věky, nebo dlouhé odmlky? Proč se někdo uzdraví z těžké nemoci a někoho přemůže banalita? A proč se těžké onemocnění za banalitu dokáže podle skrýt? Jak to, že nás děti stále ještě mají rády, přes naše nedokonalosti, které na nich pácháme? Proč se nedokážeme poučit z chyb, ani dobrých zkušeností? Proč někým natolik prostoupí zlo, že pak dokáže systematicky ubližovat nevinným lidem, sobě? A čím to, že když dostatečně dlouho vydržíme, nakonec všechno přejde a zdá se, že láska a mír nakonec zase zvítězily?
Některá tajemství rozklíčujeme, některá na nás jenom dýchnou. Trošku v nás hrkne, něco se zachvěje, možná v údivu zvedneme obočí. A možná se na chvíli něco změní.
Přeju, ať máte v dalším roce sílu, čas a otevřené smysly k vnitřnímu tetelení se nad tajemstvím. A ať záhada našeho bytí ještě trvá.
od sebe k sobě 