od sebe k sobě

Jsou dny, kdy člověka dostane jeden intenzivní zážitek. A pak přijde den, kdy jsou intenzivní zážitky dva. Tak odlišné, že mi před očima vyvstává obrázek jing a jang propletený do černobílého tenisového míčku. Letícího ode zdi ke zdi.

„Paní doktorko, můžete se osmého prosince zdržet na vánoční besídku?“ volá mi manažeromanžel mojí zaměstnavatelky. Koukám do diářku a říkám, že když budu do pěti v Litoměřicích, tak jo. „Bez obav, skončíme dřív.“

Naivně se chystám na kafe a talířek cukroví v zabedněné ordinaci. Dva dny předem mi přijde zpráva od sestřičky, že si mám vzít šaty a vánoční doplněk, půjde se do restaurace na oběd. Čuju zradu. To bude drahý. Se šatama nemůžu sloužit, celý týden jsem v Boru, sváteční ohozy jsou ve skříni v Litoměřicích. Vyhrabu aspoň sáčko a v hlavě mi šrotuje, čím přispět. Za pár korun v PepcoKiku kupuju čelenku s vánoční flitrovou mašlí á la Minnie a kouzelnické brýle s vyzlaceným ohňostrojem nad obočím. Z posledních adrenalinových zásob večer před besídkou, během koupání dětí, sesumíruju rádoby vtipný kvíz o naší ordinaci.

V pátek to jde jako po másle, zaměstnavatelka mi přišla pomoct, v jednu máme čekárnu vybílenou.

Pak už mi jenom padá čelist. Nádherná restaurace v lese na skalách nad Sloupem v Čechách, s prosklenou stěnou shlížející na skalní hrad i zámek. Nazdobíme se vánočními proprietami – jsem ráda, že jsem to vzala do vlastních rukou, taky jsem mohla skončit daleko „vtipněji“. Zaháním asociace na jediný díl Bridget Jonesové, který jsem zvládla zkouknout. Nejvíc oceňuju jednu ze sestřiček, která do toho trochu hází vidle a omotá se vánočním řetězem. Začíná zážitková gastronomie. Kuchař se nám přijde představit. Hemží se to tu pojmy jako telecí z biofarmy, krevety, fenykl, naprosto záhadný bramborový salát jen z brambor a skvostné zálivky, domácí chlebíček, dezert, který se hřejivě vlévá i do morku kostí. Nealko prosecco vstřícné k řidičkám. I tak si připadám omámená, jsem v jiném vesmíru. A v hlavě mi tanou na mysli slova koledy: a co my ti nuzní dáme? Nezbývá, než se položit do zpívání a dudání, protože materiálně tohle nemůžu dohnat.

Teatrálně měním uhozenou čelenku za praštěné brýle a hraju komedii, rozpoutávám kvízovou bitvu. Světe div se, zdá se, že je to baví. Snaží se reagovat rychle, takže mnohdy uhodnou dřív, než vysypu všechny veselosti na dané téma. Jsem z toho vykolejená, nejlepší hlášku úplně zapomenu prodat. V břiše, kromě fantastické chálky, se mi třepotá rej motýlů.

Odbila třetí hodina a moje introverní já bije na poplach. Nápor emocí a nových chuťových vjemů rozvířil v mozku chemickou bouři a ta si potřebuje sednout. Děti v autě spí, jsem tak mimo, že se nejsem schopná soustředit ani na poslech rádia. Takhle si žrát je nebeské a že netuším, jak se vrátím k našemu domácímu vyváření.  Už druhý den se ukáže, že to jde snadno. Hlad to zařídí.

Doma vysypu děti, zavazadla a trochu chlubeníčka manželovi, slíznu hlášku, že Ukrajina je historicky na nejnižší podpoře a peláším na další „akci“. V tomhle příběhu mám trochu prsty, protože jsem si pod vlivem své báječné narozeninové oslavy na evangelickém babinci povzdechla, že křesťanství je verbální intelektuálština a nenabízí úlevné techniky, jako východní náboženství.  Na tuto nepřímou objednávku jsem dostala přednášku o křesťanské meditaci – duševní perličkovou lázeň!

Všechno, co jsem si kdy přála o meditaci znát, zeptat se, vědět. Přijíždí českorepublikový koordinátor Světového společenství pro křesťanskou meditaci Vladimír Volráb a zasazuje ji do dějinného kontextu, prokládá to vyprávěním svého životního příběhu, teoretizuje i předkládá výsledky ročního pokusu o meditování s dětmi v rámci školní výuky v nedalekém Děčíně. Nakonec nás nechá 15minut se zavřenýma očima sdílet ticho. K umlčení myšlenek nám podává aramejské slovo – modlitbu: maranatha. Pane, přijď mezi nás. Zavírám oči a patnáct minut mizí během chviličky. Doma zvládám sotva deset. Rozvířená hladina vědomí se uklidňuje.  Připomíná mi to slova Gándhího: to byl dneska náročný den, budu muset meditovat déle. Nebo rčení babičky mé slovenské kamarádky – volným překladem: Nestíháš? O hodinu déle se modli!

Uzavírá se mi dnešek štědrý doslova na fyzickou i duševní potravu. A kuju předsevzetí – příští rok udělám v práci na Vánoce místo kvízu meditační workshop :).

Tady jsem původně chtěla skončit.

Protože je však doba žalná  a smutek z překročeného tabu stmeluje celou zemi,  přikládám návod na meditaci z webu výše zmíněné organizace.

Potenciály meditace jsou dva. Jistá míra okamžité úlevy, když se zdaří zklidnit šum v hlavě, který je energeticky vysilující a rušivý. Při pravidelné meditaci se úkon automatizuje a dokážeme si úlevu navodit i v těžších a těžkých životních situacích, kdy na zklidnění není ani pomyšlení. Zradou trošku je, že duchovní obnova se musí opakovat pravidelně. Nabytá síla a odstup nevydrží věčně.

• vyberte si tiché místo
• pohodlně se posaďte a udržujte vzpřímenou páteř
• zlehka zavřete oči
• seďte co nejvíce v klidu a bez pohybu
• zhluboka dýchejte, tak abyste byli uvolněni, ale zároveň bdělí
• pomalu, vnitřně, začněte říkat svou mantru či modlitbu a naslouchejte tomuto slovu, když ho vyslovujete
• pokračujte zlehka, vytrvale a věrně v opakování tohoto slova po celou dobu meditace
• vraťte se ke svému slovu, jakmile si uvědomíte, že jste ho přestali vyslovovat
• během meditace a každý následující den opakujte stejné slovo

Poznámky:

Tiché místo za mě není nutné. Zvuky z okolí se dají zužitkovat k zaměření pozornosti na ně. Ale nehodnotit, neanalyzovat, jen nechat projít kolem. Časem se úplně odfiltrují.

Pohodlné posazení se dá docílit podložením zadku, aby se trochu naklopila pánev dopředu. Uleví se páteři, která pak nenese celou tíhu těla sama.  

Meditaci opakovaně ruší vnitřní obrazy. Nevěnujte jim emoční náboj ani rozumový soud. Nechte je proplout jako obraz na filmovém plátně, nebo oblak na nebi. A vrátit se k meditačnímu slovu.

Soustředit se nemusíme slovem, stačí i pozorování dechu – na špičce nosu, v hrudníku, v břiše.

Je po válce a v Liberci se seznamují úředník a úřednice. Oba pocházejí z Orlických hor. Jan je účetní a je z Výprachtic, Marie pracuje na bytové správě a narodila se v Horních Heřmanicích. Obě vesnice leží od sebe přes kopec, nebo dva. Přesto se nikdy nepotkali. Po Marii nezůstává hmotně vypátratelného nic. Její otec, švec, opustil rodinu se třemi dětmi záhy a ta se pak, chudá, protloukala po všemožných nájmech, až skončila v Jablonném v Podještědí. Po Janovi se toho dá v rodišti „okouknout“ víc.

Je konec listopadu a my jsme tam ještě nebyli. Oba nás začíná tížit smysl pro rodinnou povinnost. Necháme okukování na jaro, nebo to ještě nějak stihneme? Nakonec, předpověď nepředpověď, hecneme se. S přibývajícími kilometry východním směrem mordor houstne a horizont se opticky přibližuje mlhavou černotou. Každá vesnice, kterou naše auto z trasy ukrojí, potěší poetickým názvem. Nejvíc se mi líbí Nekoř-Bredůvka. V dětství jsem chtěla napsat dobrodružný příběh, který by se odehrával tam.

Naše okukování pravidelně začíná na hřbitově. Počasí se uráčí přestat krápat, je vlastně docela hezky, mlhu jsme nechali v Jablonném nad Orlicí. To je tam, kde byla kašna s překlápěcí lžící. Dřevěnou. Jsem tak stará, že už ji stihl sežrat čas. A to byla obří!

Zpět na hřbitov. Dědeček mé mamky se jmenoval Josef a už počtvrté mě překvapí, že se narodil jen o den dřív, než můj listopadový syn. Jsme tam skoro na den přesně, 145 let od jeho narození. Vřes, svíce, věčná paměť. Umíme najít ještě hrob tety Mety. Kromě krásného jména měla zcela jistě i dobré srdce, protože se do konce války starala o dvě děti, jejichž matka zemřela, zatímco otec bojoval za císaře pána. Janova maminka, Josefova žena. S tátou se nemůžeme shodnout – on si matně vybavuje tyfus, já si nepamatuju nic, sázím na tuberkulózu. Což je ostatně příznačné – mám na rodinné historie nepochopitelný blok. I když mi mamka všechno, co v paměti uložila a v matričních knihách dopátrala, vyprávěla mnohokrát, stejně se mi vzpomínky vybavují matně, hůř, než vesnice z mlhy, kterou jsme dnes propluli sem. Jednou jsem s ní na matričním úřadě byla.  Vidím krásu starých, ručně psaných knih a přehršel mrtvých dětí, které se vynořovaly u dalších a dalších objevivších se předků.

Stopy mrtvých nekončí – ještě mluví pomník padlým z obou válek. Tam najdeme bratra praděda, jmenoval se, pro změnu, Jan a padl na Pijavě. Mrtvých je tam víc než dost, za jménem jsou uvedeny destinace smrti – střídají se Karpaty, Halič, Rusko, Makedonie, Srbsko, Itálie, další.  U někoho je dokonce známé i bližší místo skonu – třeba Chrudim, Terst, Kapošvár nebo Lvov. V posledních dvou letech jsem pochopila, že je to vlastně velké štěstí, vědět, kde blízký padnul.

Mokneme před mementem mlýnku na lidské maso a hlavou se mi honí post kamarádky z Ukrajiny. Zaradovala se nad knihou, kterou napsal ukrajinský spisovatel po roce zkušeností z války. Teď vyšla v českém překladu a Petr Borkovec ji na fb postu uvádí slovy: „každodenní realita, válečná absurdita, blízkost smrti, šílenství, ale i nečekaná přátelství a drobné radosti“. Smrdí mi z toho chlapské smíření se s válkou a její legitimizace. Zážitek nemusí být dobrý, hlavně když je silný. Ten dobrý je pak drogou a omamuje. Haškové, Remarquové a Hellerové to snaživě zapíšou, protože nemůžou jinak. Medvědí služba slov, jejichž hloubku procítí do morku kostí leda tak hromada mrtvých. Matce dvou dětí umírající na tyfus někde v zázemí, jenom proto, že je chudoba, špína a hlad, válečné kamarádství nevysvětlíte, plivla by na ně pěkně z hloubi plic nakaženou slinou.

Pradědeček, krejčí, se z války vrátil. Děti si vzal k sobě, pak si vzal novou paní a měl ještě jednu dceru. Macecha nebyla zlá a vyvdané děti do lesa nevyhnala. A že mohla. Dědeček totiž krejčovinu, kterou se učil v salonu na Mariahilfer Strasse ve Vídni, pověsil na hřebík. Místo hrbení se s jehlou raději hospodařil ve svahu prudkém jako blázen a v nůši nosil kameny z pole na obří haldy, kterými ohraničoval svůj pás lesa. Kopec se jmenuje Koburk a na druhé straně už žije moje babička Marie. Než si změní sňatkem jedno jediné písmenko v příjmení, uplyne v Moravské Sázavě ještě hodně vody.

Stojíme pod strání, přestalo pršet, přemýšlíme, jestli se drápat nahoru. Sjeli jsme alespoň k chalupě, když už je člověk u ní, nechce se mu to vzdát. Chalupa byla největším zdrojem nostalgie pro mamku – jezdívala tam na prázdniny. Roubenka se stodolou, sklípek ve svahu. Kolem teče potok, nad chalupou se tyčí stráň, těžko představitelná k dolování chleba ze země vezdejší. To zřejmě pochopil na vlastním hřbetě i pradědeček a syna, který se nikdy úplně nezotavil do plných sil ze zázrakem přežitého zánětu slepého střeva, poslal na studia obchodní akademie do Chocně. Coby dědic tedy padl. Druhá dcera, Marie, se vyvdala. Třetí, svobodná a bezdětná Anna, která podědila náklonnost k jehlám a nitím, podědila i všechno ostatní. Byť ani jí se z prostějovské oděvní školy, kde mistrovala, zřejmě nehospodařilo úplně pohodlně.

Tetin pohnutý osud by samotný stál za prozkoumání. Odrazem jejího mentálního rozpoložení budiž nepochopitelné a hlavně tajné prodání chalupy cizím lidem a rozházení peněz neznámo jak. Pozemky na 30stupňové nakloněné rovině v loterii dědictví vyhrála mamka. Záležitost levou zadní, takhle z dálky se postarat o kůrovcové orgie a vysázet les. Chápu to až dneska. Pamatuju si naše výlety za malými stromky, které potřebovaly vydolovat z náletové houštiny a namazat matlanicí se specifickým zápachem a drobnou drtí, která zvířatům skřípe mezi zuby. Stromky, které tehdy byly pod moje desetiletá kolena, jsou teď dvakrát vyšší, než já. Bere mi to dech.  

Plazíme se do svahu skoro v předklonu, jako bychom na zádech měli pradědečkovu kamennou nůši. Pod námi chalupa obklíčená ovcemi a od minula i nově obložená několika autovraky. Asi se ujali hospodaření mladí. Ten předklon je nicméně funkční – do nosu nás co chvíli cvrnkne hnědý klobouk, několik dokonce pravých. Asi nám je sem nastražila mamka za odměnu, že jsme to nevzdali. Jsou přesně u pěšiny mezi loukou a lesem – v nitru lesa, ani hlouběji v louce pak už ani prašivka. Obíháme lesík a počítáme nové stromy bez kůry. Od předloňské těžby jich zase pár přibylo. Po zkušenosti s dřevařením v Litoměřicích jsem v pokušení přiznat to manželovi. Že bychom dětem zadělali na podobné zážitky, jako mám z dětství já?  

Posledním bodem programu je vždycky kontrola pramene. Podnikaví chalupníci si ho od minule připojili hadicí k ovčímu pozemku. Když ji rozpojím, neteče nic – sucho. Poprvé, co pamatuji.

Pod strání u auta dáme tichou svačinu, čeká nás 200kilometrů zpátky. Jsme oba ze stejného těsta a na to, abychom věděli, že to je smutně dobré, moc mluvit nemusíme. Jsme rádi, že jsme tu, tíží jen myšlenka na nejistotu, kolikrát se to ještě takhle povede. Tátovi se to honí hlavou asi ještě víc. A to v tu chvíli ještě nevíme, že si veze jako suvenýr zaděláno na zápal plic.

„Tak to udělejme u mě!“ Je únor 2023. Sedíme ve foyer Divadla Komedie, jsme po představení ukrajinských umělkyň, které komediální nebylo ani trochu a úplně neznámý provozní kavárny Muzea Hudby mi nabízí, že zorganizuje manželovi tajnou oslavu narozenin.

Jsme s mužem stejný ročník narození, ve zvěrokruhu přesně proti sobě. Oslavy narozenin pořádáme pouze rodinně. Naše největší společná párty byla svatba. Jsem tudíž s distanční přípravou trochu bezradná a ráda pomoc přijmu. Druhou část organizace deleguju na manželova dlouholetého přítele a svatebního svědka. Jsou od stejného fochu a mají stejný okruh přátel. Vytvořená fb událost padne přesně na cílovku. A protože je to okruh inteligentních a kultivovaných lidí, vše zůstane v tajnosti až do poslední minutky.

Já mám na starosti navléknout výlet do Prahy, což se povede celkem snadno. Království železnic a vidina pouhé poloviny dětí s sebou to jistí. Jenže bych si nesměla vzít Ukrajince. Pár dnů před narozeninami, aby nebylo divné, že na to kašlu, se ptám muže, jak že to kulaté číslo oslavíme? A muž, zcela bez humoru a šibalství odpovídá, že nijak. Ukrajinci čtyřicáté narozeniny neslaví. Podle Bible je to nešťastné číslo. Myslela jsem, že mě porazí.

Na oslavě se posléze ukázalo, že tato religiozní pověra není na Ukrajině globální. Několika přátelům byla sice povědomá, ale spíš o ní slyšeli, než že by se jí aktivně řídili. A chceme-li nechat nažrat rodinného vlka celou kozou, bylo to slavení čtyřiceti let a tří dnů k tomu.  

Království železnic je úmorně velké, zato celkem blízko požadované kavárny v Karmelitské. Už tam mi chodí zprávy, že se to v kavárně začalo sbírat. Oderváváme děti z kabiny řidiče metra a pod lákačkou kobídku* někde v restauraci vyrážíme. V tramvaji mě spontánně napadá, že tady je přece někde to! Muzeum Hudby, kde pracuje Karel! Mohli bychom se najíst tam a při tom pozdravit nového kamaráda! Muž mi nápad odsouhlasí, ale vzápětí začne kombinovat, že jsme vlastně pod Petřínem a mohli bychom se ještě svézt lanovkou, když už máme dneska na programu tu pražskou dopravu. Děti jsou nadšeně pro, zas takový hlad údajně nemají.  Jdou na mě mrákoty, v kavárně hafec lidí a my ještě na Petřín! Situaci zachránila prozřetelnost a zimní odstávka lanové dopravy, možnost svézt se míjíme o pár dnů.  Ufff.

A pak to přijde. Vejdeme do kavárny a jako v Beverly Hills v baru u Nata se spustí hodně štěstí, zdraví. Anebo možná něco jiného, anebo možná taky jen radostný povyk a blahopřání.  Byla jsem tak nervózní, že už si to vůbec nepamatuju. Lidí bylo fakt hodně, hodně jich ještě přišlo, někteří dokonce z daleka. Některé jsem ani nepoznala, nebo až s nápovědou. Muž s povahou srny zpočátku zcela jistě trpěl a vlastně několik prvních hodin strávil v oblaku maskujícího dýmu před kavárnou, s pivem v ruce a přijímajíce audience z vnitřku kavárny. Pokud vím, odvážil se dovnitř až po mém odchodu ve večerním světle, resp. já se s ním uvnitř setkala jen na pidiokamžik při krájení dortu. Z vyprávění vím, že později došlo i na hraní na klavír a zpívání a to on zase rád, takže už byl určitě ve svém živlu.

Abych to zasadila do časového rámce – oslava se začala v sobotu v časném odpoledni, domů se vrátil v neděli pozdě večer. Troufám si říct, že euforický. Když pak popisoval, jak ho nad ránem kamarádi narafičili do taxíku s kyticí narcisek v ruce, a jak se pak probral projíždějíce noční Prahou za zpěvu Patti Smith, bylo v jeho očích patrné dojetí. Jednu narcisku nechal prý řidiči na sedadle pro radost.

Mě zase dojalo, když mi hluboko v noci psal náš kamarád provozní, že byť na nás mělo jít pivo a víno, zůstalo mi k uhrazení naprosté minimum. Cituji: vsici jsou pomilovanihodni. Zbyl jen dort a 2 cappy dzusy… Což beztak vypily naše děti. Souhlasím tedy! Jsou pomilovánihodní! A nejen proto! Dodatečný dík, že jste! A že jste tak báječně slavili, protože mě to pak nakoplo k tomu, abych si dopřála oslavu i já!

Pročež o tom někdy jindy. Ještě jsem nebyla schopná napsat ani děkovný pozdrav, natož blog. Euforie ze setkání ještě teď putuje někde vesmírem a páchá dobro, protože motýlí křídla jsou zkrátka motýlí křídla! Sladkých čtyřicet!

*toto není překlep. To se u nás zažila synova percepce a reprodukce mé každodenní otázky: Co jste měli k obídku?

Dnes krátce. Není nad to udělat dceři na začátku školního roku první třídy dobrou vizitku. Povedlo se mi to ve dvou dnech.

Den 1:

Děti jdou do školy jen na hodinu. Kornouty jsme si naštěstí odhlasovali už před prázdninami, že ne. Ale šaty by si dcera vzít mohla. Když začnu probírat skříň, udiveně mě sleduje a prý nemohla. Už má vybrané elasťáky a triko bez potisku, aby byl vidět medailonek z tábora. Naštěstí moc hezký, ale v elasťácích jsme tam jediní. Já totiž taky, protože jsem nedostala hromadný email o žádané účasti rodičů. Muž ho dostal, ale nepokládal za důležité to reflektovat. Dorazili jsme tam komplet Hujerovi, akorát že oblečení jako přes ulici k Vietnamcům do večerky. Školní řad si poslechl muž, já pod záminkou krocení dvojčat co nejrychleji zdrhla. 

Den 2:

V pondělí odpoledne byla založena W-appová skupina první třídy pro maminky. Úterní ráno bylo u nás doma bláznivé. Moje zaměstnavatelka měla po stu letech dovolenou a já z minulého týdne dotahovala klienty, kteří potřebovali dořešit dřív, než v pátek. Výsledky přišly v pondělí odpoledne jako na drátkách, obvolávám další došetřování, do toho mimina všude možně i nemožně. Cink. První zpráva do Wappu – omluvenka dítěte. Možná bych si mohla vypnout signalizaci, napadlo mě. Ale co když bude chtít něco důležitého paní učitelka? Ještě vydržím. Cink – další maminka. Posílá přihlášku do družiny v aktovce dítěte. Zatmí se mi před očima a říkám si, že školu všech dětí nepřežiju. Možná jsem měla počítat do desíti a párkrát se zhluboka nadechnout, abych alespoň formulovala prosbu kultivovaně. Místo toho žhavím Wapp jako z pavlače, jestli to opravdu musíme číst všichni a že jsem myslela, že to je jen na důležité hromadné informace. Následuje celé dopoledne ticho. Úplně vidím, jak se ostatním protáčely panenky a říkaly si – „hysterická kráva“…

Zbytek týdne proběhl v pohodě. Už jsme byli divní jenom proto, že nechceme fotku naší prvačky tuším do Mladé Fronty. Což bylo nakonec v klidu, protože termín focení promarodila. Dvakrát vyplňovaná přihláška do družiny, protože maminka nečte pozorně, na to jsou doufám zvyklí. O zmatlaném inkasu ani nemluvím. A neúčast na prvním rodičáku jsem pro jistotu nechala omluvit manžela..

Letošní voda byla blízko a děti neonemocněly. To je souhrn hlavních pozitiv. Následují spornější výhody. Třeba to, že se povedlo zažít a přežít nepohodlí, což je jeden z titulků čísla Respektu, retrospektivně sebraného z článků o výchově dětí. Muž ho tak dlouho nastražoval u nás doma, až jsem do něho nahlédla a, byť bez ambic, vzala s sebou.

Vyrazili jsme ve čtvrtek odpoledne, dojeli na pohodu a v autokempu Ostrov našli prvního účastníka výpravy, rozbíjejícího tábor. Nebo teda spíš účastnici Vlaďku, která disponuje třemi naprosto úžasnými dětmi, jež miluju už od loňské vody. Přivítání bylo vřelé a pro začátek jsme jim pomohli s grilovaným kuřetem. Pak jsme vztyčili náš obří stan a já se v duchu podivovala, kam se asi vejde zbytek.

V pátek jsem pochopila, že včera byl kemp vlastně ještě docela prázdný. Ale nepředbíhejme. Stanování se sešlo s velkým nadšením dětí a pobíhání se schovkou mezi karavany a plátěnými příbytky bylo pro všechny čtyři veselá zábava, která se dala celkem uhlídat. Noční pláč jen jednou, do rozsvícení baterky. Paráda.

V pátek dopoledne jsme si střihli cestu do Turnova, protože týdenní manželská debata na téma „helmy pro nejmenší“ vyvrcholila mým přesvědčením a já ustoupila z pozice „stejně je nebudou chtít“. Muž ještě pro pocit jistoty a bezpečí dokoupil šňůrky na brýle. Věděl, co činí.  Tím naše idylka pomalu skončila.

Kolem poledního jsme nastoupili k lodím a překrásné Jizeře, pod tichý jez nad kempem. Navlékání vest ještě ušlo. S helmami to bylo horší, ale muž to dal. Ovšem když jsme se vrhli k zeleným obrům a začali je stěhovat z břehu k vodě, děti pochopily a jejich rozjuchané tvářičky se začaly kabonit. Veselá byla akorát nejstarší dcera. Nejspíš proto, že se svým osudem byla už dávno smířená a také už dávno ví, že historky o překlopení se lodi obecenstvo baví. Křehkou rovnováhu prostředního syna začal lehce rozrušovat vyděšený pláč dvojčete kluka a pak i dvojčete holky, když jsme je nastěhovali do lodí. První etapa byla dlouhá asi tak dvě stě metrů. Spočívala v přesunu na druhou stranu řeky za mostem, kde byla naše cílová obědová destinace. Už zde stihla proběhnout první honička za plovoucím dudlíkem, kterou starší chlapci naší výpravy, podobní zápalem účastníkům Her bez hranic, úspěšně vybojovali.

Na břehu to znovu bylo na pohodu, oběd fungoval skvěle, nálada veselá, počasí příznivé. Pak muž nalodil holky, já kluky, spolu s námi dobrovolní zadák a háček. Upádlovali jsme dalších asi tři sta metrů, když mě šálí zrak. Eskymácký obrat kánojky číslo dvě. Bylo to cvaknutí takovým fofrem, že jsem se ani nestihla vyděsit. Díky kombinaci kamene pod hladinou, nešťastného uvíznutí a kolizi s další lodí šup pod vodu. Pak už jen vidím, jak starší dcera drží křečovitě tu mladší a muž loví plovoucí krámy. Asi mě chytla skrytá hysterie, protože jsem se musela smát. Ne ovšem na dlouho, protože když jsem pak kousek po proudu níž převlékala mladší do suchého a starší do svého vytahaného trika, spustil se první déšť.

Abych to shrnula – následných šest kilometrů proběhlo za střídavého nebo synchronizovaného řvaní, kterým se prakticky nakazily všichni mladší děti. Starší dcera opustila rodinného lodního dopravce a vyhrála, protože se nastěhovala se do lodi jiné posádky (čímžto ještě jednou děkuju), kde jí byla poskytnuta bezpečná plavba, mlsaní a za deště i zachumlání do ručníku. My ještě chvíli vydrželi audiotrápit zadáka i háčka, až nás s mužem osvítilo a udělali jsme jednu řvoucí posádku a týrali tak jen sami sebe navzájem, což se ukázalo jako geniální nápad. To myslím vážně, opravdu mě to hodně uklidnilo. Pršelo, všem bylo zima a děti byly modré. Při míjení ostatních vodáků jsme se snažili netvářit jako úplní pitomci, pak už jsme se asi ani nesnažili tvářit vůbec. Na svou obranu chci dodat jen to, že další dvouleté dítě zvládlo plavbu s přehledem a čtvrté dvouleté dítě, které přijelo další den, také.

Do cíle jsme připluli poslední jako spráskaní a ohluchlí psi. Naštěstí už rozmrzlí, protože slunce se na poslední kilometr smilovalo. Vše se v dobré obrátilo, šťastné shledání s veselou nejstarší dcerou, zbytkem výpravy, která nám nedala nic sežrat a brzký vlak, který nás vrátil do kempu. Večer mi kamarádi dokonce nalili rum. Děti spaly všechny a celou noc. Skoro se mi chce napsat, jako kdyby je do vody hodil.

V pátek po návratu jsem pochopila, jak moc bylo naše stano-karavanové městečko ve čtvrtek prázdné. Z kempu Ostrov stal doslova slum. Jakž takž přehledné pobíhání dětí se rázem proměnilo v mrtvičnou záležitost, protože jakmile někdo zaběhl do uličky mezi stanem a dalším stanem, už se nevynořil, leda až na druhém konci kempu. Skvělá vyhlídka na další den, na který jsem se moudře odsoudila k suchozemskému pobytu. Nakonec se vše ale vyřešilo samo a elegantně. Po zamávání odplouvajícímu pelotonu pod most na druhou stranu řeky jsem nechala mladší stav ráchat se ve vodě až do pozdního oběda. Byly šťastní, nosily mi kameny, stavěly přehrady a hrady, starší syn se poprvé odvážil do vody dál než k hladině sahající ke kolenům. Já, abych nebyla příliš v klidu, jsem si aspoň šlápla na včelu, která mi to oplatila žihadlem. Bolelo to jako sviňa, takže jsem děti začala zase raději trochu hlídat. Po improvizovaném obědě ve stanu všechny vytuhly a já si dokonce přečetla onen zmiňovaný Respekt. Myslím, že autor článku o překračování hranic pohodlí by nám pogratuloval. Možná, kdybychom začali řekou a do lodí se vrhli až další den, bylo by to v úplně pohodě. Kdo ví?

Po spaní jsme šli na opravdovou obědovečeři pěšky, přes most. Tahle také dobrodružná výprava nám zabrala tolik času, že na ráchání v Jizeře už pak do návratu zbytku smečky zbylo jen docela málo času. Dcera se k nám štěbetajíc připojila, muž mi donesl pivo a ráj byl na světě.

Večer byl zpestřen opravu zajímavou přednáškou na téma umělé inteligence. Všichni jsme se odměnili táborákem u řeky a velkou porcí alkoholu, které jsem nevzdorovala. Muž nevzdoroval ještě víc, až z toho bylo ráno rozpačité tápání, kde že si vlastně odložil nakoupeno, když měl nezaměnitelné stopy na mikině, ale ve stanu nenašel nic. V našem stanu teda nenašel nic. Ani během balení nikdo nepřišel za dárek poděkovat. Poslední společný oběd, ne/čekané setkání s kolegyní z Litoměřic (jak by taky někoho v tak narvané turistické destinaci nepotkat, divila jsem se o pár chvil před tím) a šťastný návrat domů.  

Jak jsem psala, letošní vodu zázračně nikdo neodmarodil. O psychických následcích brzo spekulovat. Jak to bude příští rok s ochotou dětí zúčastnit se, si netroufám odhadnout. Pro začátek bych asi počkala, jestli dostaneme pozvánku…

Došla jsem k dalšímu (kolikátému už?) běžeckému osvícení – když můžete vyběhnout na svůj okruh, je to štěstí. Neznamená to, že svět je v pořádku. Znamená to, že zrovna váš kosmos momentálně drží.

Zjistíte to třeba tak, že svému otci přejedete jeho milovaného psa. Nebo si to aspoň 2 vteřiny od hupsnutí auta a zavytí myslíte, než psa ohledáte a s infarktem, který nestihl proběhnout, zjistíte, že žije, a že oba nejspíš přežijí i cestu k veterináři. 

Jsem přesvědčená, že některé věci se mi nemohou stát. Tohle patřilo mezi ně. Vždycky, když vyjíždím ze dvora, kontroluju, kde se zrovna malá zrzavá lištička nachází. Tentokrát, vůbec nevím proč, ne. Kam zaštrachala pud sebezáchovy, je mi záhadou. Asi se rozpustil v poledním žáru, když hledala útočiště ve stínu.

Výhodou přejetí psa při odjezdu je, že stačí vyházet krámy z přední sedačky (hlavou mi běží dík za to, že tu zrovna nejsme všichni a autobusem) a můžeme jet. Táta ji dojemně uloží do náruče, tlapy zakreslující mu krvavé mapy na košili nedbajíc, a jedeme. Děti intuitivně pod tíhou situace mlčí, kupodivu mlčí i pes. Řve jedině kontrolka nezapnutého pásu na místě spolujezdce. Nemám sílu po tátovi chtít, aby se připoutal, mlčím taky.

První zvěrolékařské kolo odhaduje zlomeninu a posílá nás na psí ortopedii do Ústí nebo do Prahy. Při vší lásce k chlupáčkovi se ptám na jednodušší řešení. Nakonec vítězí Doksy. Ukáže se, že je to klinika jako řemen. Když se tam po předchozím telefonátu dopachtíme, zrovna v čekárně nějaká paní vykřikuje, že sem jezdí „až z Prahe!!“. Když se pak, mnohem později snažím dopátrat od spolučekajících, kde je v Doksech nejbližší bankomat, nedozvím se to, protože i všichni ostatní jsou odněkud z úplně absurdních míst.

Diagnózna hnusné zlomeniny dlouhé kosti se naštěstí nepotvrdí, zlomenina je příznivá, malá, v zápěstí. Ulevuje se mi, pes nemusí na operaci a snad ani v nejbližší době neumře na vnitřní krvácení, protože ho ultrazvukovali od hlavy až k patě. Kříženečku jezevčíka a zlaté retrievřice nechávám v péči profíků a konečně muži píšu, proč ještě nejsme doma. Muž jen lakonicky konstatuje, že je zvědavý, co bude do třetice, když jsem napoprvé orvala auto a teď psa. (Utěšující reakce tchánstva mě tentokrát opravdu potěší – trumfují definitivně zajetou sousedovic kočkou.)

Mimina celou dobu spí a probudí se perfektně – jen co odevzdám psa. Než nám Jessinku opraví, pěkně se projdeme a dokonce najdeme i ten bankomat. A protože se nám z kliniky dlouho neozývají, nasadím taktiku „nájezd“, byť jen poloviční. Ocení to zejména naše absolutně neplachá holčička, která se v čekárně začne vrhat hned ke všem psům. Recepční, která se mezi tím vyměnila s tou původní a nepoznala mě, bere do ruky telefon a za chvíli se rozezvoní ten můj. Když vidí, že volá mně, evidentně se jí uleví. A to neví, že dvojky jsou vlastně hodné a umí zlobit mnohem víc. Odvedu dětičky do auta, vysolím částku, za kterou mají mimina umělé mléko na dva měsíce (patří mi to!) a beru si spící zrzavý balíček se zadlahovanou zadní tlapou do náruče. Jedeme domů.

Pes si pospal skoro dva dny, než vzal na milost novou parádu a začal trochu capkat po zahradě. Já to musela jít vyběhat ještě ten den. Dohnal mě vyplavený adrenalin, který jsem neměla absolutně čas zpracovat. Běžela jsem jako jaderný reaktor bez adekvátního chlazení. Z nosu se mi spustila krev a to mě tak naštvalo, že jsem ještě přidala. Nezastaví mě pitomej nos, když potřebuju vyběhat skoro vraždu svého otce, resp. jeho životadržeče číslo jedna.

Běžela jsem, vděčná, že můžu, vzteklá, že nemůžu pořádně dýchat a že mi kape krev na moje čtyřměsíční břicho (nenechte se zmást, to mám teď pořád a budu ráda, když zůstane u toho čtyř.) Aspoň, že za mnou nezůstává krvavá stopa. Nějaký galantní pán na mě volá, že by mi nabídl použitý kapesník, jestli se neurazím. Neurazím a běžím dál. Scott Jurek by taky běžel, že jo.

Svůj osobní rekord jsem netrhla, ale krve jsem vycedila, soudě podle srovnání trika s tátovou košilí, určitě víc, než naše fenečka. Tak teď jen, aby se z toho fakt dostala a aby třetí katastrofa byla milosrdná a nejlépe, aby se vůbec nestala.

Byla nebyla, za jedním obchodním centrem, Pražským okruhem a jednou dálnicí, lesní školka. V severnějším království byla školka přes silnici, uprostřed sídliště. V dávných dobách tamtéž byla taky jedna školka u vlakového nádraží a v době předdávné jedna Montessori ve dvoře za rohem.

Každá školka měla svoje bolesti a ta poslední mě překvapila tím, že jsem se tím zase nechala překvapit.

Naše princezna byla zpětně nejspokojenější v té lesní. Na nesnášenlivost vůči svým spolužákům- temperamentním klukům, zapomněla, ale nám to tehdy dělalo starosti, protože tam kvůli nim nechtěla chodit. Tuto i další Achillovy paty typu šílená dostupnost a finanční náročnost nám podstatně odlehčil covid. Jako bonus vznikla v dílně mého muže povídka o skoro mytickém putování za předškolním vzděláváním.

Když jsme se vrátili do Litoměřic, pod vlivem více než hodinové pražské cesty, autobus ne-autobus, jsem vybrala nekompromisně tu nejbližší.  A také ouha. Tady nebyli nevinní divoši lesní, ale mnohem horší civilizanti, vinní například tím, že je rodiče nechávali doma koukat na Hru na oliheň. Chlapci se nemohli vybouřit z testosteronu na velké zahradě, v lese, nebo v rybníku pod laskavým dohledem kompetentních průvodců. Žádný ventil ve svobodě pohybu, křiku a fantazie. Tuto smečku krotila tříhlavá saň, rozumějte pevně semknutý kolektiv vyhořelých učitelek, proti kterému neměla nejmladší učitelka ani moje dcera šanci. Výsledkem byl každodenní štos obrázků, suvenýr z celodenního malování v bezpečné blízkosti učitelek. Opakované konzultace, zřejmě vlivem naší holubičí povahy, k ničemu.

Ke konci roku zřejmě únava materiálu dosáhla maxima. Volala mi maminka jediné kamarádky, kterou si tam dcera našla a díky které celý rok nakonec přežila. Dcerka doma vzrušeně vyprávěla, jak na ně učitelka volala policii. Kluci zkrotli a policie nakonec nepřijela, protože neměla čas. Dcera o tuhle tragikomedii naštěstí přišla, byla nemocná. Mamince vadil kalibr strašení, mě vytočilo do běla zneužití záchranného systému jako štítu pro vlastní neschopnost. Děti učíme, že policie nám pomáhá a dítě si má odnést ze školky, že volání o pomoc může být odbyto nedostatkem času? Tehdy to skončilo stížností u ředitelky a definitivním rozhodnutím, že odtud čerpání další péče rozhodně ne.

Předškolní rok ve školce podle nového bydliště. Stejný zřizovatel, jiná pobočka. Sídlištní kvádr, byť s pohádkovým jménem a s opravdu pěknou, velkou a stinnou zahradou. Sympatická atmosféra, když jsme se tam přišli podívat. Od té doby krása a odvolávání předsudků, všechno je přece o lidech. Dcera patřila k učitelce přísné, ale spravedlivé a na to naše poupě slyší. Druhá paní učitelka v tandemu mladá a nadšená. Začal chodit i prostřední syn, který sice kvůli těhotenství zažil u maláčků střídání, ale výměna opět za učitelku zlatou, srdcařku. Druhá jeho učitelka trošku strohá, ale ve srovnání s předchozí zkušeností v pohodě. A tady jsem se opět zmýlila. Všechno je o lidech – no právě! Tam, kde vyčpí ambice, konkurence nehrozí. Tady se zřejmě během roku šlapaly koloběžky mezi mladými, nápaditými kohoutkami na jednom, příliš malém hřišti. Výherní eso v rukávu je být dcerou ředitelky. Ostatní dvě holčiny nedostaly na další rok prodlouženou smlouvu. Jedna mizí úplně, druhá do jiné pobočky. Místo nich přicházejí učitelky z poboček jiných, dostanou do třídy syna. Petice se píšou tady i onde, rodiče změnu nechtějí.  Odpověď – změna je život, pro učitelky, rodiče i děti. Relokace = zvyšování kvalifikace. Škoda, že se takhle nevětralo vloni v unádražní školce.   

Školková série s hororovými prvky nám končí. Uvidíme, kam se to posune, hlavní roli přebírá syn. Já opustila myšlenku, že je úplně jedno, jakým školním systémem dítě projde a že když je dobré zázemí doma a kořínek pevný, nesemele ho nic. Vydali jsme se štěstíčku dcery naproti a vybrali školu soukromou, testovanou kamarádkami. Jedeme tudíž podle stejného schématu jako v Praze – dobrá, ale daleko. Lámala jsem si nad tím strašně hlavu, ale muž mě usadil, že on jezdil do školy přes celý Kyjev, takže jaképak daleko? Myslím, že tahle hláška má potenciál stát se legendární. Zejména v zimě brzy po ránu.

Mimochodem, nějaký tip na koloběžku? Dospělou i dětskou?

Od nového roku se osvobozuju prácí, rozumějte zaměstnáním. Hlava poručila, jinak bych se, při vší úctě, definitivně vydala trhat rekordy ve vyskladňování zboží do regálů v Lidlu. Z tvoření hodnot v nemocničním prostředí jsem se po dvou a půl rodičovských dovolených dosud nevzpamatovala, takže volba zatím padla na ambulanci praktické lékařky.  Odpadl tím pádem šok z úprku původního oboru neznámo kam, nemusím mít zas takovou depku, že už nebudu nikdy chytrá a perspektivní.

Což by nemusela být pravda ani tady.  Večer sice moje hlava funguje pouze na manuální modus, zato ráno se závity roztáčejí a do hlavy informace vsunují.  Předpřipravuju se na pacienty, sleduju vývoj těch, na kterých se už má ruka podepsala, projíždím doporučené postupy. Jen mi s postupujícím jarem začínají kazit ranní potěšení mimina, která se ještě neodpoutala od solární přirozenosti a budí se čím dál dřív.

 Práce praktika na jeden den v týdnu mě těší a zvládám být i hovorná. Vybrala jsem si lékařku, která svým povoláním žije, má dobře personálně i přístrojově vybavenou ordinaci a o svoje klienty dbá. Jak to vypadá v praxi? Na pátek mi svoje vymazlené království předá, mně se kouří od kopyt v dostihu ambulance versus čekárna a po dovybavení telefonických zakázek po ordinační době vyberu svého top klienta, který mě celý víkend „klove“ do hlavy. Zpravidla se vyklidním v pondělí, kdy podle naléhavosti nechám doktorce vzkaz na e-nástěnce, mobilu, nebo případně čekám, jestli na plánovanou kontrolu nebožtík přijde.

Bonusem je, že se dozvím spoustu rad do života, takže už je mi třeba jasné, že na škváru v podlaze je nejlepší položit fermacellové desky, že rozhodně nesmím přestat se svým mužem spát (to se prosím řešilo u vyšetření na řidičák po 65 roce věku) a co rozhodně nesmím zapomenout navštívit v Bilbau. Ne že bych se tam chystala.

Ano, to jsou momenty, kdy si vzpomenu na tichou a mlčenlivou anestezii, ale je fakt, že tady mi zase nesaje krev rádio Impuls, Frekvence 1, nebo Blaník.

 Taky jsem pochopila, že telka v čekárně není pro zábavu čekajících, ale aby lidé neslyšeli, co se řeší za dveřmi. A že dobrého praktika dělá nejen znalost lidí a léků, ale hodně i to, jak dobře má zmapovaná okolní zdravotnická zařízení a umí poradit, s čím se kam vrtnout.

S novou prácí máme i novou kamarádku, která zaujala pozici „paní na hlídání“. Děti si ji bleskem oblíbily a její muž se stal přímo jejich hrdinou. Je kulatý, neustále dobře naložený a dělá s nimi blbiny. Monika zase udržuje jasná pravidla, seznamuje děti s bukolickou romantikou nejromantičtější vesnice na severu Čech a k tomu super vaří. Párkrát jsem dostala výslužku domů a podělila i starší děti, takže mě teď občas vytáčejí otázkou „kdo to vařil?“ a těší se, že ne já.    

Když to shrnu suma sumárum –je moc fajn, že si s miminy někdo alespoň jednou týdně pohraje a dobře je nakrmí. Já jsem na ně pak odpoledne hodná a vydrží mi to až do soboty. Starší děti mají zase samy pro sebe tátu, což je taky prima. Když se vrátím domů ještě ten den, jsem hodná i na ně. Jen si nedovedu představit, až tohle bude potřeba poskládat na plný úvazek, o novém školním dítěti ani nemluvě. Ou jé.

PS 1: Asi jsem nezmínila, že jezdím pracovat do rodného „domů“.  S návraty do rodiště je to zapeklité.  Jako byste si nazouvali pantofle, které jste si někde nechali v době, kdy už vám nerostla noha, ale je to pěkně dávno. Sice vám ještě jsou, ale mezi tím se vám vbočil palec a přední pásek netěsní, nebo těsní příliš. Potkáváte lidi, na které jste zapomněli, nebo je odložili do fejsbukového skladiště. Potkáváte lidi, kteří si pamatují vás, ale vy je už ne. Nebo naopak a pak je to příjemné napětí, jestli to přece jen sepne, nebo zůstanete sami se sebou ve spikleneckém tajemství. A někdy to nesepne nikomu, jen se okukujete, uculujete a krčíte rameny. Plus kouzlo neočekávaného – vyšlapávám podobnou cestičkou, jakou chodívala podstatnou část svého života moje máma. Zase ji chápu o něco víc.

PS 2: Prosím vás – v Boru vznikl bezva klub z bývalého nádražního skladiště a jmenuje se Vedlejší kolej. Dějou se tam prima věci a rozhodně bych zašla častěji, než momentálně můžu. Každopádně, ti z vás, kdo jsou odětění, stáhněte si CD Aničky a Kuby Horákových  Pro nás, pro děti. Na nich jsem totiž byla skoro s celou smečkou. Žrali jsme to všichni, po koncertě jsme se měli o fousek radši a jako příjemný bonus – nejmenší dětská sekce večer pěkně usnula, jen jsem je položila do postýlek. Je to krásná pozvánka do světa dětí i do našeho sklářského města a Lužických hor.

Vlečeme se ve tmě, napínám oči, aby mi neunikl sebemenší pohyb kolem silnice. Nejen kvůli zvěři.  Děsný, co lidí chodí mezi dědinama neoznačených, prohodím, hlavně brzo ráno. Teď je večer, děti chrní a my si povídáme. Vzácná chvíle. A taky z auta není úniku, že jo. Téma o vykořisťované chudině se ovšem nechytlo, jedeme dál.  

Trasa mezi Českou Lípou a Litoměřicemi je zámecky dlážděná, je to putování klenotnicí. Průpovídku o chodcích jsem upustila v Zahrádkách, kde kdysi zámek vyhořel, byla tam jazyková škola pro cizince. Pak obchvat Kravař, kterým inženýři odkrojili z horizontu Ronov a Vlhošť, naštěstí je nechali na společném břehu. Úštěk s židovskou stopou a ptačími domky na skalách. Liběšice se zámkem, dlouhé roky nabízeným v dražbě. Další zámecká destinace Ploskovice na dohled, když najednou uprostřed našeho pruhu chlap. Zjeví se takřka z ničeho, na sobě ani kousek reflexního prvku. Dobrzdím s pármetrovou rezervou. Vydá se k nám a nepohybuje se vůbec rychle, ale stejně se nestačíme moc zorientovat. Hlavou mi jen bleskne, že jsme asi první u nehody a že je nejspíš v šoku. Brejličky, červená sportovní bunda, čepice a prošedivělá bradka, ale pod fouskama mladší, kultivovaná tvář. Odněkud ho znám. V jedné ruce mobil, v druhé ruce něco.  Přistoupí k okýnku řidiče a to něco už víme, PRÁSK flaškou tvrdého chlastu do skla. A znova. Naprosto reflexivně zařadím a šlápnu na plyn. Než se auto rozjede, stihne lahví se žbluňkající zlatavou tekutinou fláknout do okna ještě jednou. Ptám se manžela, co že mi to říkal. Prý abych neotvírala. Aha. Voláme policii, já zběsile blikám na protijedoucí auta. Zrovna tenhle úsek trasy je úplně rovný, zvířat neobávající se řidiči to tu mezi poli dost švihají. Muž je vytočený do běla kvůli nám, mně vrtá hlavou, jestli jsme ho neměli nějak zpacifikovat, aby ten autobijce nepodělal život někomu jinému.   

Nemůžu se zbavit dojmu, že ho znám. Určitě to byl soused alkoholik z našeho prvního litoměřického bydlení. Pojí mě s ním vzpomínka na moji neslavnou éru promítání dokumentů Jednoho světa. Vybírala jsem ekologická témata a nikdo na to nechodil. Když náhodou někdo zavítal, zapamatovala jsem si ho. Tehdy zašel na filmek s naší společnou kamarádkou a pak jsme ještě poseděli u vína. Už na promítání byl opilý vodkou a při diskuzi po filmu mluvil jako kniha. Alkoholická tragédie inteligentního člověka. Píšu oné kamarádce, nedivila by se, kdyby to byl on, v ebrietě prý děla strašné věci. Vzpomenu si, že na to, že jsme se na chodbě činžovního domu moc nepotkávali a on to tehdy u vína vysvětlil tak, že je plachý jako srna. Prý vždycky čeká u dveří, dokud si není jistý, že ve společných prostorách není ani noha. Možná to s tou stylizací do srny nabralo vážnější spád.

Mezitím policie pátrá, a opravdu se snaží i pomoci. Nabízí zdokumentovat hlášení a vzniklou škodu dokonce přímo u nás doma. Vzniklou škodou je odrýpnutí kousku skla, jako když kamínek odletí od kamionu před vámi. Kašlu na to a doufám, že z toho časem nebude pavouk. Hlavně ať toho poděsa odklidí z cesty, než ho někdo sundá.

Kamarádka za chvíli píše, že naše srna to není, dohnala ho telefonem, střízlivého a v bezpečí. Polije mě hrůza. Já toho člověka znám! V tom případě to musí být manžel další kamarádky, odstěhovali se před časem do dědiny poblíž těchto končin! Žena doma určitě trne strachy, že muž, učitel, se neozývá! Rázem se mi před očima mění smutný konec osamělého alkoholika v rodinnou tragedii žalem rozdírající nitro. Přemýšlím, jestli kámošce napsat a jak to zabalit, že už je pravděpodobně vdovou. Vzhledem k tomu, že mi v noci neodpovídá, už to asi ví od policie.  Ráno přijde zpráva, že všechno okej, manžel doma v posteli, už od brzkého večera.

Do třetice mi mozek nikoho nepředhodil. V Ploskovicích je údajně ubytovna pro ztracené existence, možná jedna z nich. Případně osamělý sympatizant Extinction Rebellion, který už se střízlivýma očima na svět nedokáže dívat a vzal boj se spalovacími motory do teplejch. Nebo chudák, kterého už nebaví chodit do práce z práce pěšky a sám. Každopádně jsem následující den sjížděla internety a žádného zajetého, ani srážku se zvěří jsem u Ploskovic neobjevila. Tak uff.