od sebe k sobě

„To jsem ráda, že jste tady! Už bych se úplně uuklízela k smrti!“

S těmito slovy otevírám dveře naší řadovky prvním hostům, skoro rok tomu. Vraťme se v čase, právě se začíná se uskutečňovat mé přání ke čtyřicátým narozeninám – oslava s kamarádkama. Uvítací věta nemohla být z hlediska bontonu nevhodnější, ale vzhledem k tomu, že bydlím se čtyřmi malými dětmi, chytám solidního nerva z úklidu už týden předem. Byť je to v běžném provozu snažení k marnosti odsouzené. A byť holky, které se prolínají mými osobními dějinami, jsou holky shovívavé.  

Ne nadarmo se mezi prvními příchozími na moment se dostaví i manžel jedné z nich – jungovský terapeut. Situace se zvrhne už během kávy na zahrádce. Na volném místě vedle něj demonstrativně rozložím lehátko, že se na něj po dvou letech, kdy ho máme, konečně rozložím i já. Moje litanie jsou jako bubliny stoupající od úst postavičky z kresleného vtipu o psychiatrické ordinaci. Když si to uvědomíme, strašně se rozesmějeme. Konečně si začínám roli oslavenkyně užívat.

Původní představa byla jednoduchá – seznámit báječné ženy mého života, předat si vydobytá životní moudra a nemuset u toho vařit. Holky to splnily s neskutečným přesahem, skoro bych řekla, že to parádně přešvihly.

Vymazlené pokrmy doplnila vína s příběhem, hostinu korunoval přenádherný dort. Už v tenhle moment bych byla úplně spokojená, ale ne! Druhý den holkám skočím na špek, (i když ve skutečnosti žádný nemají). Nechám se nalákat do kavárny. Koho by napadlo, že se jde na něco jiného než na kávičku, když je v tomtéž objektu prodejní výstava obrazů litoměřické akademické sochařky? Pro svoji zabedněnost mám ale vysvětlení  – jsem introvert. A když si introvert pozve na celý víkend domů deset lidí, už druhý den se mu díky přemíře podnětů mozkové spoje začínají rozpojovat. Například hned ráno vytřeštěně koukám na zvonící telefon a ptám se, komu volá můj muž a ať mu to majitelka aparátu vezme, asi je to důležité. Teprve když se k telefonu nikdo nehlásí, uvědomím si, že je můj. Není tedy divu, že když dostanu v kavárně pokyn, abych hledala dárek, za očima mi jiskří a nejsem schopna se ani trochu soustředit. Upírám oči do země, jen občas je zvednu před sebe. Tenhle stav mám potřetí v životě a popsala bych to jako „nepropustno“. Nejde nic do hlavy ani ven, tělo řídí autopilot. Poprvé se mi to stalo na zkoušce z fyziologie, podruhé při partičce šachu s klukem, který se mi líbil. Oboje jsem patřičně projela. Když nakonec spatřím kupičku knih, zajásám, že to mám! Začnu se hrabat v ohmataných svazcích, až mě některá (nevím která!) z laskavých kamarádek vezme a odvede k obrazu ozdobenému stuhou. Hlava naskočí, ale pro změnu nemám slov. Je to ke mně dokonalý kus!

Moje kamarádky jsou nejlepší a to se pozná tak, že došlo i na tajné přání. Na něco, o co mi šlo úplně nejvíc, ale sama jsem do poslední chvíle nevěděla, jak to navléct. Chtěla jsem předat svoje největší osobní poznání. Je to kombinace práce s tělem a myslí, dechem a soustředěním, stále se s tím učím pracovat. S velkou radostí jsem uvítala nabídku zacvičit si společně jogu. Natěsnaly jsem se do mrňavého obýváčku, kamarádka předcvičovala. A pak se ukázalo, že i další přítelkyně ušla podobnou cestu. Ani nevím jak, povídání se samo zvrhlo na sdílení způsobů zvládání stresu. Nakonec sedíme se zavřenýma očima a snažíme se propustit vědomé myšlenky ze svých služeb. Uvolnit je jako koně z ohlávek, až se rozeběhnou do daleka a nechají krajinu naší mysli volnou a připravenou odevzdat bez hodnocení další z neznáma se vynořující obraz. A tím si naprosto hmatatelně odpočinout a připravit se na chaos dalšího bytí, do kterého pak vstoupíme s větším nadhledem, odolností. Kéž by člověk dokázal být disciplinovaný v pravidelnosti cvičení tak, aby to pak fungovalo i na tnutí hlubší, než jsou zářezy obyčejného dne.

Moje další představa o výstupu nad každodenní pinožení byla čistě fyzická.  Ze severní strany domu je uhrančivý výhled na skalnatý vrch Hradiště. Ze symbolického putování pěšky se stala prozaická cesta autem. Rituální opékání špekáčků jakožto uctění našich společensky prospěšných dovedností se rozplynulo jako dým nad ohněm, který se nekonal. Vítr překazil rozdělávání živlu od nepaměti dávaným do souvislosti s ženským elementem, s ženskou péčí.  Špekáčky metamorfovaly v lahodný buřtguláš v naší domácí troubě. A o uctívání ženy jakožto hezčí poloviny lidstva v mém případě také nemohla být řeč, v rychlosti jsem popadla tu nejméně fotogenickou mikinu, co mám. Naštěstí to vzaly holky za mě. A večer to ještě trošku vylepšil Salon Shiny Nails!

V nedělním ránu sedíme v kuchyni, většina z nás barevné nehty zapečené z pekárny, vaříme kávu z místní pražírny, začínáme balíček s novým druhem. První hrnek ochucený mlékem letí do dřezu, chuť je divná, asi odér z lednice. Druhá krabice je také s pachutí, otevírám třetí. Převalujeme tekutinu na jazyku, očucháváme hrnky. Některou napadne ochutnat samotné mléko. Další kamarádka dostane záchvat smíchu, takhle jsme nedegustovaly ani vína s příběhem. Oboje je dobré, jen kombinace se k sobě příliš nehodí. I tak to v životě chodí.

Dojatě se postupně se všemi loučím, balancujíce na hraně udržitelnosti vcelku po tolika euforizujících zážitcích, smíchu, tolika dárcích a překvapeních nakupených v tak krátkém časovém úseku. Debakl s totálním rozpadem osobnosti vyvolá poslední dobrý skutek, kdy kamarádka začne svlékat ložní prádlo.  Chytne mě rapl a křičím na ni, proč mi tu zatraceně (akorát že mnohem peprněji) uklízí a pak se z toho rozbrečím. Cítím se tak strašně neschopná jim všem oplatit tolik lásky! Aby to bylo ještě absurdnější, je to tatáž kamarádka, kterou jsem přivítala slovy o zběsilém úklidu s fatálním koncem. Plytká slova, která člověk bez přemýšlení sype z rukávu, o která zakopává opomíjejíce vděčnost za každý odžitý den a za každou blízkou duši. Jen víc oslav a setkání! Ze srdce děkuju, přítelkyně moje!!!!

Letošní voda se ocitla v ohrožení, ale nakonec mě osvítilo. Zvolila jsem model „Vlaďka“. To znamená bez muže. Vlaďčin styl je nedostižný – bere všechny děti a ještě s ohromnou grácií paří. Já děti rozpůlila a první dva večery usnula s nimi.

Takže od začátku. Letošní Měsíc autorského čtení si vyžádal nově vycházející hvězdu současné beletrie a babičce spadly do klína dvojčata.

Auto naloženo, překonán bermudský trojúhelník u Slaného, oželení pohádek na flešce, které rádio z nejasného rozmaru odmítalo vidět a už si to šineme šumavským podhůřím. Zrovna kladu dětem na srdce, že musí být prozíraví a přemýšlet, než něco udělají, když teď budeme na té vodě, spolu se mnou samy, když cvak, kluk otvírá dveře za jízdy. Naštěstí žádná tragédie. Když to udělal naposledy (a zároveň poprvé), muž provizorně zastavil a píchnul u toho pneumatiku. Prý už nemůže v autě vydržet. Překonám chuť vysadit ho a jedem. Zbývá 10 kilometrů. 

Trochu jsem doufala v mlčenlivého zadáka Petra, ale i Vlaďka zvolila model „Vlaďka“ a já doslova skočila po o něco málo mluvnější Ivě. Iva je královnou všech vod a je slušná šance, že se letos poprvé nevykoupeme. Tedy nekonsensuálně. A to se počítá, protože dcera řekla, že jestli ji letos zase vymácháme, už s námi na vodu nikdy nepojede. Iva má ještě jednu nepřehlédnutelnou kvalitu, a to je nadšené přírodovědecké vzdělání. Po letošku třeba vím, že morčák není hanlivé označení morčecího samce. Nebo jsem zahlédla třepetavou modř ledňáčka.

Začínáme u půjčovny lodí v Sušici, a kdyby někdo váhal, jestli to není náhodou „v Sušicích“, tak není. Mnemotechnicky pomůže název SOLO Sušice, byť sirkárna samotná už fyzicky na místě neexistuje. Na padrť se stihla rozpadnout od roku 2009, kdy vedení přesunulo výrobu do Indie, po 170 letech provozu. Otava je přenádherná řeka, s nádechem dna do zlatohněda. Ostatně o přítomnosti vzácného kovu byl dozajista přesvědčen i muž s aparátem na rýžovaní, kterého jsme cestou minuli. Louky a smíšené porosty na březích. Monumentální hrad Rabí tyčící se na horizontu v protikladu k ohlodanému vršku na krmivo pro místní vápenku ve Velkých Hydčicích. Tam obýváme kemp – komorní a zcela dostačující. Dokonce ani výhružná cedulka s otvíračkou bufetu 11-21 neplatí doslova a jsou k nám vstřícnější ráno i večer.

Druhý den plyne od jezu k jezu a úsek končíme ve Střelských Hošticích. V sobotu nejezdí meziměstská autobusová doprava, čekají nás 4km pěšky na vlak do Horažďovic-Předměstí. Strništěm, polňačkou, lesem a po silnici. Když mi dojde, že jsem dětem nevzala do loďáku boty na přezutí, úplně mě to sejme, ale stihnu se včas zarazit a neřeknu jim to. Ti dva kupodivu po normální obuvi ani nevzdechnou, spíš jim vadí, že v dopékajícím se dni nemáme s sebou dost vody. Což vyřeší sdílný vodácký duch, přetrvává jen hořký pocit z mateřské nedokonalosti. Syn odbíhá daleko dopředu, prý se mu jde lépe s někým jiným. Asi jsem nasadila příliš odhodlaný, až krutý výraz a dceru nenechávám kňučet, vlak prostě stihnout musíme. Vyčerpá mě to tak, že po příchodu do kempu musíme skočit na panáka malinovky, abych jim vůbec zvládla dát večeři.

Poslední večer se nenechám dětmi učíst a vyjdu si do společnosti. Včera se hrálo na kytaru a zpívalo, což podnítil externí člen výpravy, který se v noci zjevil a nad ránem zase vytratil. Můj skoro půlnoční příchod zpěv nespustí, zato si lebedím v rozesmáté partě. Po hodince, dvou se odkulím do stanu, že budu naslouchat duchaplným konverzacím přes plachtoví, ale bubnovaní deště mě ukolíbá jako robátko.

Někdo v sousedství asi neměl dobrý stan. Kolem šesté slyším uspěchané hlasy, jak narychlo balí propršený příbytek. V duchu skládám poklonu stříbrnému iglú stařečkovi, že zatím drží. Sice budeme muset najít nějakého mistra kovářského na narovnání kolíků, tak moc jsem si dala záležet abych pořádně vypnula šňůry i přes na kámen ztvrdlou suchozem, ale ochránil nás až do rána.

Z rozčíleného sousedského balení jsem nemohla usnout ani já. Poskládalo se dohromady tetelení z krásné krajiny, překonaných úskalí, spokojených dětí, družného večera i suchých spacáků a vytryskla euforie. Poprvé tady a teď v časném ránu beru do rukou knížku a dočítám Životopis v poznámkách pod čarou Terryho Pratchetta. Je to už třetí úmrtí v tomhle stanu, včera večer J.K. Rowlingová odpravila Pošuka Moodyho, a co hůř – sovu Hedviku. Průšvih, který se naplno rozvine v katastrofu až v autě cestou domů. Pod podmračenou oblohou a při tklivém soundtracku k filmu Amélie z Montmartru se vzpomínka plně vyloupne z včera usínajícího vědomí. Dcera, nositelka stejného jména, si to vezme více než osobně, pláče a pláče. Konejší ji i její mladší bratr, prý se mu chce taky při některých písničkách brečet.

Nechávám to plynout, jako přírodní síly nechávají téct vodu v Otavě. Ujíždíme na sever, děti na zadních sedadlech kvílí a všechno je v pořádku. Však ono to přejde, smích a pláč jsou u dětí v jednom pytlíčku. Za chvílí to přeléčíme pohádkou prosycenou enviromentálním žalem o Velrybě Varvaře…

Díky, díky všem!

Pronikla jsem do seniorského gangu mého rodného města. Je to skupina činorodá a nezdolná. Skoro bych řekla, že všehoschopná!

Volání po větší socializaci mého otce bylo vyslyšeno v podobě paní inženýrky Irenky. Tato skvělá dáma dokázala během dvou měsíců to, co se mně nepovedlo za čtyři roky – totiž vylákat mého otce do společnosti. Zjevila se v ordinaci jako osmdesátiletá bohyně silné vůle. Když jsem zjistila, že vede skupinu seniorů na novoborsku, položila jsem pár nevinných dotazů. Moje nesmělé vyptávání bylo završeno směnou telefonního čísla a pak už to jelo. A hlavně šlo.

Její byl úspěch fenomenální. Otec se zúčastnil několika výletů a dokonce několika přednášek univerzity třetího věku. Moje holubičí ponoukání bylo překonáno roztomilou, ale nekompromisní metodou bagr, totiž pravidelnou zásobou informací kdy, kam a jak.

A protože důchodci se s volbou zajímavých cílů nepářou, jednou se takhle ocitám na autobusovém nádraží spolu s ním. Vyzbrojena dvojčaty a psem. V batohu, kromě špekáčků a housek, tunu náhradního oblečení. Irenka mě nalákala na opuštěný lom, který neznám. Je prý jenom kilometr od autobusové zastávky. Hrome, říkám si, to mimina ujdou a já bych si ho moc ráda prohlédla.

Kus dětství jsem v jednom takovém lomu strávila. Vybavuje se mi lehce klaustrofobní a zároveň opojný pocit, jak se obklíčena vysokými kamennými hradbami brodím mezi doutníky po kolena ve vodě. Je studivá a mezi prsty mi čvachtá heboučké blátíčko. Zdejší nadpozemské ticho ruší jen šustění kačen mezi papírovými listy orobince, nebo povykování ptáků posedávajících na křovinaté výzdobě zdí téhle katedrály. Je mi dvanáct a jsem někde, kde bych vůbec neměla být. Ten pocit nepatřičnosti ještě umocňuje zrezlá bouda pro střelmistra na kraji lomu, sedí tam jako opuštěná kazatelna. Když kolem ní procházím, v břiše mě hryže zakázané ovoce. Kdyby se mi tu něco stalo, nenajdou mě věky. Tolik ze vzpomínkového balíčku ovázaného červenobílou páskou „zákaz vstupu“.

Tedy autobusové nádraží. Trochu mě vyděsil počet lidí, určitě přes dvacet. Přesun zvládneme, mimina hromadnou dopravu milují, dokonce vydrží sedět na jednom místě. Turistická modrá navazuje hned. Jdeme krásnými loukami, z jedné strany lemovanými lesem, pěkně vysoko nad vesničkami, samá zeleň, tu a tam vysílač. Jsme na chvostu skupiny, ale tempo máme stálé. Pes funguje jako pohon a vodič v jednom, děti se o něj střídají. Zírám, protože vždycky se o něj hlavně prali. Místo toho mají oči navrch hlavy, kde a s kým jsme se to ocitli. Dědkové* cestou odskakují do křoví, nikoliv na prostatický pokyn, ale aby se zpětně vynořili s ořezanými proutky na špekáčky, které rozdávají babkám*. Občas na nás někdo počká a prohodí pár slov. „Až nebudou moct, řekněte! Vezmeme je na ramena!“ smějí se. Kdybych věděla, co nás čeká, tak vtipné by mi to nepřišlo.

Časem se vnoříme do lesa, což je pro děti příjemná změna. Radování se z kouzla výhledů do krajiny ve výšce postavy necelý metr moc nefunguje a motýli je pomalu přestávají bavit. Vymetáme kaluže, které v lesním chládku ještě nestihly vyschnout. Gratuluju si k volbě obuvi v podobě gumáčků. Objevem dne se stávají vodoměrky. Sbíráme proutky, kamínky, šišky a klacky. Borůvky ještě nejsou, ale je na ně zaděláno. Potkáváme lesní mohykány, kteří v pase vykazují úctyhodnou šíři, hlavně duby jsou svědkové minulosti. Duše se zmocňuje úžas a štěstí. Prchavé štěstí. Něco se děje! Senioři hup! – v dálce před námi skupina šmahem mizí ve stromoví. Vypadá to jako úprk při zaslechnutí motoru nacistického lehkého průzkumného obrněnce. Tady v Sudetech je možné cokoliv, i časoprostorová smyčka. Poslední partyzán na nás gestikuluje, abychom se do terénu pustili i my. Skáčeme přes popadané větve, překonáme pár bahenních brázd, držíme se zuby nehty barevných skvrn ve vzdáleném stromoví. Po zhruba sto metrech úleva – otevírá se nám vstupu do lomu. Zřejmě to byla zkratka. Moje původní obava, abych cestou nemusela nikoho resuscitovat se pomalu mění na obavu, abychom to přežili my.

Lom je menší, než jsem čekala, ale nádherný, čedičový, s píšťalami. Evidentně hojně používaný na přespávání pod širákem. První přišedší už oživili jedno z přítomných ohnišť a pečou. Místo ptáků tady halekají babky jako na tržišti – nabízí kečupy, hořčice, i křeny. Ani doutníková cachtačka, kvůli které vleču náhradní oblečení, se konat nebude, je tu úplné sucho. Pozoruhodný je obrovský kamenný blok, který trůní kousek stranou od hlavního prostranství. Prý se odlomil sám. Hrůzostrašná představa, obzvlášť když si ji člověk okoření nocujícími trampy. Z katastrofického snění mě vytrhne vůně páleného dřeva a škvařícího se tuku z uzeniny. Pes se cuká na vodítku – tak už mě konečně pusť!  Dává si kolečko mezi přítomnými, ale nežebrá, jen sem tam od někoho milostivě přijme kousek buřtíku, jakoby na chuť. Dvojčata, která jsou z nezvyklého dění úplně paf, absolutně nezlobí a budí dojem nejhodnějších dětí na světě. Strčím jím každému do ruky klacek a pomáhám jim opékat. Vůbec nechápou, o co jde, ale drží.

Po mastném hodování přijde řada na obligátní šťopičku rumu, záminkou jsou narozeniny. Trochu tuhle rozvernou bandu podezřívám, že je to pravidelný zastírací manévr. Nicméně na bujarost celku to nemá vliv, byli rozjuchaní i před tím. Jako zodpovědná matka si nedám, zato jim vyfotím hromadnou fotku.

No a pak to přijde. Překvapení výletu. Čekám, že si dáme kilometřík na autobus zpátky a ono ne! Detail, který mi vedoucí Irenka opomněla sdělit. Z lomu se pouštíme úplně jinou cestou, silnicí. Jdou na mě mrákoty, pochodujeme do vesnice, která je pěkně daleko. Před očima se mi míhají vidiny tisíckrát prožitého odmítání dvojčat chodit synchronizovaně za ruku. Vidina dvojčat, která se cestou pro dceru do školy rozbíhají všemi směry, bez kočárku to nejde. A konečně vidina dvojčat rozšmelcovaných pod koly aut. To se ještě nenastalo, ale visí to ve vzduchu. Dva a půl roku lásky a péče v zmaru. Táta se pro jistotu zdejche do čela pelotonu, psa si bere s sebou. Asi msta za všechny předchozí vykonané výlety. Nechal mě na pospas seniorce, která se rozhodla nést tíži tříkilometrového okamžiku se mnou. Kupodivu to není Irenka.

Z dámy se nakonec vyklube moc milá bývalá laborantka, babička dvojčat a dalších dvou dětí. Máme podobné postřehy o chodu velké rodiny, přidává mi perspektivu dalších šesti nebo sedmi let, navíc z odstupu moudrého stáří. Silnička se naštěstí ukáže jako takřka nepoužívaná, máme klid. Děti, které vidí, že se dobře bavím, nezlobí a šlapou. Pořád čekám, kdy se někdo z nich začne bránit, brečet, umírat únavou, ale ono ne. Zřejmě funguje i posilnění špekáčky, jež oba slupli jako malinu. Nakonec těch kilometrů ujdou celkem pět. A ještě se k tomu celou dobu tváří jako andílci. Nechápu.

Domů se vracíme autobusem. Táta sedí na vedlejší dvojsedačce, na klíně ušlého psa, od pohledu sálá úlevou. Miminům se klíží oči, ale vydrží. Sedíme proti směru jízdy, vidím osazenstvo výletu jako na dlani. Teda ty, co se rozhodli pro autobus. Pár nadšenců se vydalo domů pěšky. Ze tří zúčastněných chlapíků vyzařuje klid a spokojenost. Některé babky jsou od pohledu čarodějnice sekernice, ale některým se do tváře životem vepsal takový pěkný, vděčný výraz. Ten bych jednou chtěla mít. Každopádně radost z nich čiší ze všech. Pošťuchují se mezi sebou jako děcka a dohadují se, jak si rozdělí pokoje, až pojedou za měsíc na výšlap Pradědu. Prý, jestli nechceme s nima?

(PS: Nutno dodat, že otec se pěkně dlouho žádného dalšího výletu nezúčastnil.)

*vysloveno s největší možnou úctou a obdivem!

Jednou z Achillových pat naší zahrady je trávník. Totiž to, že tam není. A že trvale vzdoruje našim pěstitelským snahám. V mrákotách jsem přežila období plazení dvojčat na udusané hlíně pocukrované zerodovaným povrchem, cmrndání dešťovkou mnou občas ještě otřese. Velkou část jsme ale zastavěli pískovištěm. To mi pomohlo se povznést, byť do likvidační směsi pro pračku přibyla křemíková příměs. Takže znovuobjevení našeho netrávníku během slavení čarodejnic mě celkem vykolejilo. 

Holčičky v první třídě jsou princezny, ale divoženky a hospodyňky rovněž. Když jsem všech pět vyložila na pruhu pozemku 11x6metrů, vzala každá naši prašnou prérii po svém. Zuly se teda všechny. Než jsem stihla cokoli odklonit svačinou, už se oháněly koštětem a smetáčky. Chvíli jsem bojovala se snahou nějak to celé zvrátit, ale bylo by to, jako bych se vrhla do oblaku zvířeného stádem mustangů. S vidinou 5+2 rodících se malých kominíku jsem se ztratila do kuchyně. Ostatně, každá máme svoje holčičí geny nějak vychované. Překvapivé ovšem bylo, že se k téhle celým dnem prolínající se aktivitě přidal po příchodu ze školky i syn a s jednou z holčiček jim to vydrželo s přestávkami až do druhého dne odpoledne. Zastihla jsem je třeba, jak si hrají, že žijí v Anglii a protože už všichni ostatní z boje o smetáky a lopatky odpadli, předstírali, že se jim děti někam odstěhovali a konečně můžou v klidu uklidit. Prý tam máme bordel, řekla ta holčička. To ale bylo míněno mimo hru.

Když je člověk připravený, zábava pro děti plyne hladce. Postupně jsem dětičkám předhazovala aktivity, které by bavily i mě – kdybych někdy v dětství směla mít přespávačku pro tolik dětí. Což se nikdy nestalo, na zahradu jsem si mohla pozvat maximálně jeden kus, když bylo hezky. Takže jsem byla patřičně nervózní, abych se nesnažila moc a zároveň nebyla nuda.

Po práci převzal štafetu muž a musím uznat, že mnou často zesměšňované návyky z rodiny pedagogů se tentokrát krásně hodily, dětem k aktivitě dokázal udělat i kino. Já bych takhle zábavně a s tolika řečmi nedokázala umatlat sliz ani náhodou. A toho povídání kolem opékání špekáčků a párečků, chlebíčků a jablíček!! Nakonec se to zvrhlo do strašidelných příběhů, což bylo vlastně úplně přirozené, protože kolem ohně sedělo osm černočerných strašidel. Moje mlčenlivé já se propadalo hlouběji a hlouběji do kuchyně a bylo to tak dobře, protože vítr, který zvedal plameny z grilu všemi směry zase strašil mě. Kouzelná noc se začala klenout nad naší zametenou zahrádkou a holčičky si samy! vymyslely, jak čerodějničky vyrobit a jak je spálit. Magické uhelnatění papíru s kresbou strhlo úplně všechny, i ty, co s touhle pohanštinou původně nechtěly mít nic do činění. Dcera se dokonce rozbrečela, protože si namalovala čarodějnici, která se jí strašně líbila a zároveň ji chtěla i nechtěla spálit. Proběhlo masivní utěšování všech zúčastněných, tatínek do toho zase hodil nějaký ten lidový horor a nakonec se vše v dobré obrátilo, dokonce padaly hlášky typu: já jsem vám říkala, že s tátou je legrace.

Musela jsem si otevřít pivo. První a poslední toho večera, ovšem načasované přesně do chvíle, kdy si jedna z maminek přišla vyzvednout nespící holčičku. Abych to celé hodila do odlehčené francouzské ležérnosti, nabídla jsem jí také. Nechtěla.

V deset večer bylo kromě tmy i chladno. Vyhodnotila jsem, že jednodušší bude holčičky nahnat do sprchy a postelí, než do mikin a do bot. Do hodiny byly všechny v pelíšcích. Byla jsem odhodlaná o půlnoci udělat basama fousama, jak to, že nespíte!? Ale už v jedenáct všechny padly za vlast, jedna dokonce do dceřiny postele. Zřejmě nejskalnější kamarádka, které nevadilo, že je dcera od tváří až po paty osypaná pátou nemocí.

To je totiž téma. Na chytrých serverech jsem se dočetla, že pátá nemoc se vysetím vyrážky mění z infekční na neinfekční. Všechny maminky jsem o tom informovala a přesvědčila, takže účast nezrušil nikdo. Abych se pak od pediatričky dozvěděla, že to je nesmysl a ověřila to ještě pět dní poté, kdy jsme nakazili malého bratrance. Ale nepředbíhejme.

Druhý den ráno jsem se inspirovala předchozí přespávačkou u jiné maminky a nasmažila kopec lívanců. Ještě před tím jsem se projela na kole do parku, kde jsem jim za ranního rozbřesku, za zpěvu ptáků a ani jedné cizí nohy namalovala stopovačku, pěkně po staru – křídou na asfalt. Lístečky s úkoly jsem si nachystala večer u dopíjení zvětralého piva, kdy jsme s mužem šťastni seděli v kuchyni a tetelili se, jak skvělí rodiče jsme.

Na druhou část programu si nespací holčička přibrala maminku, a bylo to tak dobře. Nejsem totiž takový charismat jako můj muž a nedokázala jsem strhnout všechny k jízdě na kole kolem Labe. Takhle to ale moc hezky vyšlo. Kdo chtěl, projel se, kdo ne, placatil se na hřišti a pak se to obrátilo. Nanuky, malinovky, párky v rohlíku, seznamka s maminkou, zkrátka pohoda.

K obědu jsem se vyšvihla luxusní pizzou, objednanou z pizzerie. A pak už jen předávky a šťastná shledání. Zůstala poslední holčička.  Vypadala unaveně. Protože jsem vyčerpala všechny zábavy z obou rukávů, pustila jsem dětem pohádku na počítači a jala se počítat minuty, odpoledne odjíždíme. Načež malá slečna přišla nahlásit, že jí je zima. Automaticky sáhnu na čelo a spálím se jako o žehličku. Třicet devět. Uložím jí do postele a přemýšlím, jestli už to může být z těch bosých nohou na včerejší zahradě. Maminka je statečná, nezlobí se, i když mají druhý den odjet na lázeňský pobyt. Ještě dostanu výslužku v podobě zeleninového balíčku na několik dní. A večer fotky tří pupínků. Neštovice.

Jedeme třetí týden inkubační doby, zatím nic. Ve vzduchu visí odjezd na relaxační víkend a širokorodinné setkání. Skóre páté nemoci boduje jen v naší rodině, dokonce ani holčička z pod stejné peřiny nic. Teď ovšem vrcholí neštovicová výzva. Jestli to propukne takhle pěkně vlekle, máme v půli srpna odbyto…

Můj drahý muž mi nadělil k Vánocům lekce tvůrčího psaní a tím mě uvrhl do propasti šílenství.

První sezení je ve večerních hodinách a protože je to právě v těchto hodinách, nejsem ani schopná vybrat místo k sezení. Únava dává zelenou mojí nerozhodnosti a ta se chopí žezla přímo s královským fortelem.  Tenhle stolek je hned u dveří, tenhle v klaustrofobním boxu (nikdy dřív mi to nepřišlo), tady je moc tma, tady jsou nepohodlná křesílka, tady by se mi sedělo dobře, ale je to u dětského koutku a hračky útočí. Nakonec se rezignovaně sesunu do sesle na terásce, kde si mě mladý kultivovaný muž najde a posadí se naproti. Do tváře mu díky předdešťovému vánku plandá stažený, ale nikoliv svázaný slunečník. Dělá, že mu to nevadí. Intelektuální výraz doplňuje oduševnělé povlávání hřívy. Kdyby byl náfuka a nadutec, na čele mu svítí nápis Magnesia Litera. To on ovšem není, naopak předává mi svoje vybroušené perly srdečně, skoro i plaše. Jak už jsem řekla, je večer, a mně dá dost práce vnímat. Občas neukrotím potřebu popustit a vypustit volné asociace, které se kupodivu někde berou, ale s tématem ne vždy zjevně souvisí. Celé sezení „pracujeme“ na zadání tématu na doma. Jednu chvíli dokonce prozřu, psát o smyšleninách nabízí možnost vložit do nich tabu témata a pěkně si vytříbit to, o čem bych na blog nedala ani čárku. Další sraz si domluvíme za dva týdny.

Volné dopoledne na psaní mám brzy poté a záminka k posezení v kavárně na snídani se našla snadno. Bezlepkový dort pro bezlepkovou sestřičku k narozeninám s sebou. Opět mám problém s volbou místa, nakonec se nechám usadit servírkou. Jestli mi nezačíná nějaká šeredná nemoc, říkám si a na posílení ducha si objednávám omeletu. Píše se mi u ní skvostně, skoro jako po másle. Nebo spíš jako po avokádovém oleji, který by v ní měl být. Moc mě to baví, nevím o světě, kavárna se připomíná jen občasným cinknutím nádobí, nebo vůní, která proběhne s podnosem kolem mého stolku. Napíšu dvě stránky a těším se, až to budu pročítat a dopisovat. 

Tady končí opojné vzdušné zámky a nahlédnutí za obzor. Odteď už je to prozaické. Další den do práce. Pak mám celý víkend polovinu dětí sama, což je sice pohoda, ale protože mimina už během dne nespí, volno mám až večer, kdy jsem v klasickém modu „vymleto“. Z posledních sil svůj text přepíšu do počítače a teď vím, že jsem neměla dělat. Není zdaleka tak dobrý, jak se mi zdál. Což by mě nepřekvapilo, ale ve fresh modu bych to asi snesla lépe.

Po víkendu tedy spoléhám na „svoje“ rána. Pondělní a úterní ráno věnuju přípravě do práce. Co naplat, když je někdo naprogramován heslem o práci a potomkoláčích. Sázím tedy na večer – po meditační skupině to určitě půjde samo. Nešlo. Ve středu už se ale na dílko dívám. Pouštím se do úprav, něco vypustím úplně, něco změním, sem tam nápad. Ale radost z toho nemám.  Sotva text ošmikám do miniaturního torza, už to poznám podle slabého dup dup před cvaknutím dveří. Následuje řev a běh dolů ze schodů, nebo jen běh prostý. V obou případech mi za chvíli sedí na klíně junior a tváří se, že tam patří. Tam a nikam jinam! Večer se moje nechuť otevřít text mění na nepřekonatelný odpor. Za svou liknavost jsem vytrestána, v noci se rozjíždí hitparáda 39st.C u staršího synka. Nedělá mi dobře ani to číslo, ale horší je, že mele nesmysly. Jsem nastražená celou noc. Ráno nevstanu.

Následuje chladná matematika – ve čtvrtek sice mimina budou v předškoličce, marod ovšem nikoliv. Nechat si ujít čas jen s jedním dítětem je nemyslitelné. Je to tak vzácné, že u toho většinou zjihnu i já, okoralá matka. V pátek pak do práce. Víkend je v mlze, už vidím, jak se někde ukrývám a navozuju si pohodu na psaní (tady, když to čtu muži, se naprosto zřetelně směje). V pondělí ráno si práci sice odpustit můžu, ale aspoň kontrolu vyúčtování bych udělat měla, vždycky je trapas, když se k tomu dostane šéfka dřív než já. No a pak už tu skoro je moje druhá lekce. K uzoufání.  

„Aspoň budeš líp rozumět mým mukám!“ říká mi muž. Ano, ano, rozumím těm mukám! Chrastí tu další ortegovský řetěz, myslela jsem, že už je všechny znám! Vzpomínám na tu hodinu v kavárně jako na výlet do rajské zahrady. Návrat připomíná vyhnání do zavetešeného bludiště. Kam nacpat tvořivé rozjímání, když jedeme rozplánovaně na minuty? Jak se volně pohybovat mezi vším tím harampádím, které se tu rozlézá jako mor? Pramen inspirace a kreativity se sem už prostě nevejde!! Jedno ráno mě dokonce popadne masakrální amok a místo abych chystala dceru do školy, házím do pytle v obýváku povalující se polorozbité, promlčené hračky, které přece ještě můžou sloužit a nemáme je opouštět pro nové. Během chvíle naplním polovinu pytle a o poznání líp se mi dýchá. To může být koneckonců i objektivní vjem, protože po stejně radikálním procesu se mi podaří u dětí v pokojíku i setřít prach na skříňkách.

Suma sumárum, výsledek poločasu mezi dvěma lekcemi – textový soubor, který už nejsem schopná ani otevřít, vytříděné hračky za sedm let zpět a něco jako omluvenka do školy typu „přišla bych, ale nejezdil zrovna výtah“. Sláva vítězi, čest poraženým!

24. února letos vyšlo na obzvlášť pěkný den. Takový, kdy lidé vytáhnou sluneční brýle a vy se ptáte, kde já je asi mám a proč mě nenapadlo si je vzít? Slunce se měkce činilo i v muzejním bezčasném matrixu, do kterého jsem vstoupila ústeckým vchodem. Proplouvám místnostmi jako potápěč u mořského dna, kopíruju labyrint vitrín a panelů, místnosti odlišuji mírou šerosvitu, hltám ticho. Zanesené závity mi z výstavy „Naši Němci“ neberou prakticky nic. Dokud nenatrefím na letáček z první světové války, který skulinkou pronikne jako páčidlo do mezírky a dveře vylomí i s pantem. Oznámení ve své době jako poutače provázely papírmašové figuríny, třeba milosrdná sestra: 

… teplé spodky, pletené nátělníky, punčochy nebo ledvinové pásy, trvanlivé potraviny, cigarety ale také dopisní papír a tužky. Do sbírek se zapojovaly také děti, které například pro vojáky vyráběly ze starých novin vložky do bot …

Jako bych se znovu ocitla na litoměřickém náměstí, kde před pár hodinami můj muž deklamoval seznam věcí, který, jako jeden z mnoha v předchozích dvou letech, překládal pro kamaráda Aleše. Aleš vystoupal mezi hrdiny všedního dne a začal křižovat Ukrajinu až k frontě zásobujíc civilní i vojenské obránce, čím se dá.

… nafukovací karimatky, zimní pončo, plynové bombičky a malé hořáky, fleesové rukavice, powerbanky, možná dobíjecí stanice, čelovky s ČERVENÝM světlem, polní lopatky, kaše a polévky z pytlíku. Alobalové přehozy pončo, aby tě v noci neviděla termovize. Zdravotnické batohy, můžou být prázdné, naplníme. Spacáky, ty jak vozíte, teplé. Termo pokrývky, rozpustná káva…

Přes technický pokrok stále stejný marasmus – zima, hlad, poničená těla souputníků. Touha po komunikaci, království za návykové pochutiny. Někdy je fantazie lepší pomocník, než doslovný vjem oka či ucha. Těžko říct, jakou má kdo ve skupině necelé stovky lidí postávajících u radnice s námi  vazbu na Ukrajinu a jaké příběhy mu/jí jedou v hlavě během proslovů, modliteb a písní. Na odiv svůj mentální hnůj vystavují akorát dvě křiklounky, lapené do sítí ruského Cthulhu, který zrovna nespí. Nejen hlavní organizátorce se derou slzy do očí. Já jsem si pro jistotu šlehla ještě večer výročím dokument 20dní v Mariupolu, s čímž jsem si dala tu práci, abych nepustila obrazy dál než ke kotníkům. Bariéra, která vydržela film i proslovy, tady v muzeu padla a marnost mě dusí. Utíkám z patra o Němcích a říkám si, že přežití za všech okolností není výhra. Oskar za tenhle dokumentární válečný film je ostuda lidstva. Paměť uchovávaná v muzeích, památnících i virtuálně možná něco brzdí, ale rozhodně ve fylogenezi nic neřeší.

Sbíhám o patro níž a nečekaně se nořím do konejšivé náruče sbírky fotografií Karla Chotka z přelomu 19./20.století. „Zmizelý svět očima českého aristokrata“ se jmenuje. Lehce rozostřené černobílé nebo sépiové fotografie z předválečné doby jsou balzámem pro oči i duši. Absolutně atypické světlo, občas patrný zrnitý povrch, nezvyklé kompozice, z dnešních fotek to neznáme. Přitáhnou pozornost a hravě překonají moji averzi vůči tomuto typu dokumentačního materiálu.

Rodinné fotografie – portrétní, kde se časem vytratí jedno dítě, i momentky, třeba z prázdnin z holandského pobřeží, děti v dřeváčkách a kloboučcích, u vytržení z exotické krajiny s loděmi. Nejmladší kluk v holčičích šatičkách, asi se zrovna pracovalo na odplenkování. Chotek zachycuje i běžný život na svém polabském panství Velké Březno u Děčína. Utkvěly mi hromady sena na vozech obrovské jako stodoly, zapřažení koně jsou vedle nich miniaturní. Spojí se mi to s dětstvím a hromadami sena na roháčích, táta je také vždycky hnal až do korun stromů. Dělníci v pivovaru otvírají sudy, ze kterých se strašně práší a já nemůžu přijít na to, co v nich může být. Práší takhle chmel? Fotografie ze zámecké zahrady. Ostatně zámek sám působí spíše dojmem sympatické vilky. Za války se stal lazaretem, ošetřovatelkou byla i jedna z Chotkových dcer, Ada. Za komunismu na něm hasiči trénovali hašení proudnicemi, čehož byl táta svědkem, když jako dítě dítě doputoval z daleké Vysočiny za svým starším bratrancem na návštěvu.

Což je ostatně rodinná zajímavost. Sever Čech a Litomyšlsko se v naší rodině několikrát protnuly průsečíkem v sobě naprosto nepříslušejících větví a jednou z nich je právě tátův bratranec, v rodině skloňovaný jako Bohouš Vejrychů. Moje trajektorie tečovala jeho minulost už v sanatoriu Na Pleši, kde se léčil po válce s tuberkulozou. Ta zformovala jeho život jako pluh formuje ornici. Kromě toho, že mu za války vzala oba rodiče a žil pak nějakou dobu u svého strýce, otce mého táty, začal ve zmíněném sanatoriu přispívat do místního plátku. Od té doby se redaktorské činnosti věnoval stále – po návratu domů na obecním úřadě, později v Pardubicích a finálně v Ústí nad Labem. Psal pro Svobodné slovo, což asi není úplně ke chlubení a jestli ho to těšilo, netuším. Bohužel se ani nikoho nezeptám, tady do sebe vráží absence pamětníků s neznalostí širšího příbuzenstva. Vím, že se přiženil se do Velkého Března a měl dvě dcery.  Vnoučata také, ale rozhodně se jich nedožil, žil něco málo přes padesát let. I v tomto případě bylo mocným hybatelem konce tuberkulozou podlomené zdraví. V rodině se traduje historka, jak přivezl klukům – tedy mému otci a jeho bratrům dvojčatům jako dárek vzduchovku. Ještě žila jejich maminka, takže chlapcům muselo být opravdu málo, třeba 10 a 8? A teď přijde pointa života kluků na českém venkově v padesátých letech – zalamentovala, ale na „hraní“ jim ji nechala!

Začínám chápat hořkost stáří, kdy lidé přichází o souputníky s podobnými vzpomínkami, narážím na to čím dál častěji. Onehdá na mě vyskočil v kartě pacienta zápis z vyšetření provedeného mou mamkou. Zírala jsem na tu preciznost a cílenost, a pak to ventilovala doma. Zatímco muž mi řekl, že je jasný, že to takhle musím vnímat, já si byla jistá, že v době kopírování a úprav univerzálních zápisů, to běžné není. Jediný, kdo mě pochopil, byl táta. „Jojo, Jana vždycky říkala, jak to psaní zpráv dneska mladí flákaj.“ 🙂 Potřeba zavzpomínat si s někým na mamku se s věkem zvyšuje a s pravděpodobnost tak učinit, se snižuje. A co je ještě pozoruhodnější, otevírá se prostor pro vznik mýtů a aureol. Pamatuje si ji jen nejstarší dcera a ta ji absolutně adoruje a předává to tak i mladším sourozencům. Zrovna tak se v mé generaci traduje kult mamčina tatínka, kterého nepamatuji a tudíž jen vím, že to byl svatý muž.

„Věčná paměť“ vyslovují Ukrajinci místo upřímné soustrasti, nebo jedním dechem se zmínkou jména zemřelého. Tohle je možná moment, kdy by se dalo hovořit o rozdílnosti našich národních naturelů. Citečky, nebo důraz na odkaz předků? Možná se s tím hůř žije. Možná se s tím snáz, nikoli lehce, bojuje za vlast. Ostatně, už zase nám to dějiny ukazují v přímém přenosu.

Věčná paměť za všechny, díky kterým můžeme žít.

Vypršel mi prokrastinační limit, který jsem si určila pro odkládání životního rozhodnutí – co se sebou profesně dál? Je po dalším lichém roce a my si nepořídili žádné dítě, což se nám v předchozích dvouletkách dařilo. Na podzim by mělo být jasno, v říjnu spadne klec.

Jasno by bylo lépe, kdybych si vloni nesmočila čumák v soukromém sektoru. A nebyla věrnostní typ. Nebo možná jen rigidní typ.

Abych si udělala kompletní přehled, přečetla jsem si 95/2004Sb. Zákon o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobnosti k výkonu zdravotnického povolání felčara a rozhodla se pro karieru v Lidlu. Pak jsem si ještě přečetla novelizaci tohoto zákona a dám tomu přeci jenom šanci.

Moje hlava miluje puzzle. Kromě faktického puzzle miluje i sestavování vytuněných programů na minutu, nakládání auta do posledního místečka, a teď mi to zavařila i ve vztahu k mojí ambic prosté pracovitosti. Po několikadenním šrotování předložila tři plány. Aniž bych vás chtěla unavovat detaily, pracovně tomu říkám plán „easy“, plán „friendly“ a plán „hard core“. Čímžto netvrdím, že nějaká atestace může být jenom jednoduchá. Jde především o management práce v kombinaci s rodinou.

Nechci žehrat na úděl žen – ten byl, kromě mnohokrát, pošlapán i v roce 2004, kdy byl zrušen systém dvou atestací. Pamatuju si to, protože jsem zrovna přistála na medicíně a už tehdy mi to připadalo děsně nefér. Nicméně chci žehrat na svoji tendenci snažit se věci dělat nejlépe, jak svedu. Můj sklon podávat kromě prstů i paži – narovnal se za těch sedm let na rodičáku? Nebo budu naopak chtít kompenzovat svoji zahnilou hlavu ještě větší snahou? Už jen to, že nejsem rozhodnutá, mi navozuje stres. Možná mé biorytmy mate, že jsem to chtěla mít vyřešeno v zimě, a zatím mě čas od času svlaží dubnový deštík s duhou.

Další podpásovka je přesvědčení, že jedině máma má být ta, kdo ráno děti vypouští z hnízda a zase je odpoledne ze světa sbírá, včetně vyslechnutí dojmů z první ruky.  Věřím, že muž by mě zastal zcela plnohodnotně, ale i tak se cítím provinile, kdyby tohle všechno měl na zodpovědnosti víc než 2x týdně. Jak se prosím tenhle software přeprogramuje?

Na druhou misku vah kladu poznání, že po dni v práci jsem na všechny mnohem hodnější a ani binec mě tolik nevytáčí. Ale bude to platit i po 3 či 4 pracovních dnech z týdne? Když jsem unavená, nechci mluvit. Poslední příděl slov dostanou děti a můj muž si bude muset nainstalovat konverzačního chatbota. V lepším případě.

Nejistotu snáším špatně, ale až se rozhodnu, budu srovnaná. Zatím se ráno se budím s přesvědčením, že zvládnu všechno vysněné. Večer uléhám s pochopením, jak moc jsem se mýlila a že nezvládnu ani soft variantu. Řešením je revize snů za pochodu a časná pracovní doba, což je ve zdravotnictví tutovka. Do jaké míry budou trpět děti, nebo naopak profitovat z mé nepřítomnosti, ukáže až jejich vůle půjčovat mi vnoučata.