Průvodcem PhDr. Ivan Hrbek, CSc.
Korán, nakl. Academia, 7. vydání, v tomto překladu 3., r. 2000
Letmý pohled do „krutoknihy“ zbrzdila úžasná předmluva dr. Ivana Hrbka. Byť se tenhle blog bude podobat referátu z literatury a dějepisu, nelze se nepodělit o informace, které tento přední český a světově uznávaný arabista a islamista uvedl v úvodní studii k nejpřesnějšímu překladu Koránu do češtiny. V lepším případě sáhněte po originálu, je to nanejvýš zajímavé čtení.
II. Muhammad v Medíně a zase v Mekce
V Medíně se z Muhammada stává z náboženského hlasatele i politik, zákonodárce, soudce a vojevůdce. Společnost stmeluje na základě společné náboženské ideologie. Svazky rodové, klanové a kmenové se stávají podružné, byť Muhammad v tomto období rozpracovává kromě společenských zásad i zásady soužití v rodině.
Informace o společnosti v Medíně lze čerpat z dokumentu „Medínská ústava“. Popisuje jednotlivé složky společnosti a dokumentuje, že islamizace obyvatelstva byla postupná. V Medíně žije i židovská populace. Na interakcích s touto skupinou lze nádherně dokladovat, jak flexibilní je „jev“ zvaný víra, pokud je třeba. Citace z výše uvedené publikace, str. 34:
„Muhammad považoval od samého počátku své učení za totožné s tím, jež hlásali staří izraelští proroci, případně Ježíš. Při příchodu do Jathribu očekával, že tamní židovská obec jej přijme s otevřenou náručí jako jednoho ze svých a že jej uzná jako proroka a pokračovatele dřívějších poslů, zejména Mojžíše. Avšak k jeho hořkému zklamání se nic takového nestalo, ba naopak židé začali napadat základy jeho učení, poukazujíce na zjevné rozpory mezi Starým zákonem a Koránem. Z toho potom vyvodili, že Muhammad není žádným prorokem a Korán žádným božím zjevením; to bylo pro Muhammada velkým nebezpečím, neboť jeho autorita v Medíně se zakládala právě na jeho víře v jeho poslání.
K rozchodu s židy nedošlo ihned, po určitou dobu byl „quiblou“, tj. směrem, jímž se věřící obracejí při modlitbě, Jeruzalém a muslimové dodržovali také židovské svátky a půst. Když však se polemické útoky stávaly prudšími, musil Muhammad změnit svou politiku a začal rozvíjet svou koncepci Abrahamova náboženství; nemohl popřít rozdíly, které existovaly mezi koránskými a starozákonními příběhy a učením, a proto dospěl k závěru, že židé změnili původní Abrahamovo učení a odchýlili se od něho. Abraham se stal představitelem základního a dokonalého monoteistického učení, tzv. „hanífem“; další proroci byli sesíláni, aby toto náboženství utvrzovali, avšak přes jejich úsilí židé – a později také křesťané – se od něho odchýlili, provedli změny v Písmu svatém a nyní se brání proti pravdě, kterou přináší Muhammad, aby obnovil původní čistotu Abrahamovy víry. Polemika s židy byla ostrá a Muhammad asi v roce 624 dospěl k závěru, že se mu nepodaří odpůrce přesvědčit o správnosti svých názorů, a vyvodil z toho důsledky jednak náboženské, jednak politické. Otočil „qiblu“ ke Ka´bě, kterou spojil s působením Abrahamovým, zavedl půst v měsíci ramadánu a místo soboty se stal pátek dnem svátečním, spojeným s kázáním a společnou modlitbou v poledne.“
Muhammad se činil i v politice směřované zevně, jeho cílem bylo fyzické i myšlenkové „opanování“ Mekky. Vzhledem k tomu, že Medína ležela na obchodní cestě mezi Mekkou a Sýrií, nabízelo se jasné řešení, jak zahájit ataku Mekky. Napadání karavan bylo hrozbou odříznutí Kurajšovců od zdroje bohatství z obchodování a tím zasažení Mekkánců na nejcitlivějším místě. Zajímavostí je, že nová ideologie pomohla překonat původní, byť oslabenou, soudržnost mezi arabskými kmeny a překonat i strach z dosud respektovaných a obávaných Kurajšovců. Následuje řada bojů mezi těmito dvěma městy, více či méně úspěšných. Zásadní bylo, že první významnou bitvu, ve které byla zjevná převaha na straně Mekkánců, vyhrál Muhammad a enormně tak posílil svou pozici i pozici islámu. O motivaci muslimů kořistí nemluvě. V mezičase se také sílící Muhammad vyrovnal s židovskou obcí v Medíně, a to tak, že je vyhnal. Zároveň pokračoval zřejmě relativně nenásilnou formou v získávání dalších arabských kmenů ve svém okolí pro svou věc.
Další ukázka je dokladem Muhammadovy geniality jako stratéga a vůdce, str. 40:
„V březnu roku 628 se Muhammad rozhodl uskutečnit „umru“, tj. malou pouť, jejímž jádrem jsou kultovní obřady okolo Ka´by. S patnácti sty muslimy se se dostal až do blízkosti Mekky, kde byl zastaven Kurajšovci, kteří vyhrožovali, že dojde k bitvě, pokusí-li se muslimové vykonat pouť. Po zdlouhavém jednání u al-Hudajbíje na okraji posvátného mekkánského okrsku byla uzavřena smlouva, v níž bylo ustanoveno, že v tomto roce se muslimové vzdálí, avšak v příštím roce Mekkánci na tři dny vyklidí své město, aby muslimové mohli vykonat své poutní obřady. Dále bylo dohodnuto, že obě strany se na deset let vzdají nepřátelství a že bude povoleno kmenům volně navazovat spojenectví s tou či onou stranou; to bylo výhodnější pro Muhammada, jehož moc byla větší a přitažlivější pro beduíny, kteří krátce nato začali přecházet z tábora Mekkánců do tábora muslimů. Smlouva u al-Hudajbíje byla velkým úspěchem Muhammadovým, který byl nyní uznán Mekkánci jako rovnocenný partner; kromě toho ukázala slabost Mekkánců. Mnozí muslimové však nechápali tento aspekt smlouvy a pokládali ji za nedůstojný kompromis s největšími nepřáteli islámu; vytýkali Muhammadovi, že cíle výpravy, pouti, nebylo dosaženo, a kromě toho zřejmě litovali, že jim unikla kořist, která by jim připadla při vítězném boji. Muhammad svolal všechny muslimy a dal si znovu přísahat věrnost a poslušnost. Tím překonal krizi, která mohla mít nebezpečné důsledky. Aby nahradil ztrátu očekávané kořisti, dal ihned nato rozkaz k pochodu proti židovské oáze Chajbaru.“
K definitivnímu ovládnutí Mekky dochází v r. 630. Nutno podotknout, že po vzdání se Mekky muslimům, Mohammed ušetřil životy Mekkánců, včetně životů úhlavních nepřátel. Po tomto vítězství vyslanci i velmi vzdálených kmenů z různých končin Arábie spontánně přicházejí do Medíny přísahat věrnost Muhammadovi. Kmeny křesťanské si mohly zachovat svou víru, ale musely se zavázat ke spojenectví. Muhammad se věnoval organizaci nového státu až do roku 632, kdy umírá. Náhrobek zbudovaný na místě jeho úmrtí je nyní součástí Prorokovy mešity v Medíně. Ta je druhým nejuctívanějším místem islámu.
od sebe k sobě 