Istanbul

Istanbul je
kočkoland,
město čajové,
bosporský švihák,
překrytý kopulí.
Cesta do Istanbulu ruku v ruce s Waltarim, vytoužená po všech těch Pamukových vzpomínkách na město, uložených v jeho románech. Turecká pohostinnost začíná v letadle Turkish Airlines bohatým a chutným menu a pokračuje všude, kam strčíte nos, nebo jen upřete pohled. Ani zamotaná rezervace ve stylu „v našem hotelu o vás nevíme“ nezkazila dojem. Kebabárnu s ubytkem v prvním patře jsme nakonec našli.
Nad ránem se budím do polosna, táhlé tóny Allah Akbar mě zavádí do krajiny tisíce a jedné noci, vznáším se nad představou orientu, zkreslené do paměti. Chvíle s Šeherezádou a s Alibabou, s Aladinovou kouzelnou lampou na tržnici s kořením, putování Hedvábnou stezkou. Žádné konkrétní obrazy, jen očarování, které provázelo poslech pohádek v nedělním poobědním rozhlase.
Muezzini místo zvonů, čaj místo piva a trajekt jako mhd. Stávají se z nás trajektoví maniaci, krosíme průliv bez vylodění i několikrát za sebou. Racci jako kapitáni na stěžni. Pod Bosporem lze i metrem, připomíná to tranzit pod La Manche, jen s rozdílem překonávání hranice kontinentů. Střihli jsme si to dvakrát ve dvaceti minutách, závratná rychlost. Lokotka Orient Expressu před vstupem do metra vypadá jako omylem přerostlý angličák.
Památky a turistické cíle jsme absolvovali po staru, to znamená čelně. V hojném istanbulském turistickém provozu selfie tyč usnadňuje orientaci, komu vlezete do snímku a komu ne. Ti, s nataženou rukou s mobilem dalece vpřed, matou.
Večerní mešita otevírá náruč po denním shonu. Omytí nohou, botky do botníku. Soustředěná modlitba, pak poklona, nahoru a dolu, z kolen a loktů zpět na nohy a znovu. Medicínská mysl v tom hledá fígl; soustředěním ladí parasympatikus, prostocviky s chladnou vodou zase sympatikus, polechtání endorfinů a zpět do života, lépe a radostněji. Že by to bylo tak prosté? Zřejmě správce mešity mi daruje Discover Islam, zatímco Alex schytal přednášku o muslimech rovnou od účastníka modlitby. O to víc času mám na procházku zahradou. I večer a po dešti růže omamně voní.
Kromě památek všech historických forem a kulturních žánrů taky lidi. Ti, na které jsme zvyklí, čili „normální“. Na mužích těžko hledat něco charakteristického, fezy nenosí skoro nikdo, občasné široké kalhoty nevím k čemu přiřadit. Ženy jsou zajímavější ve smyslu zahalování, od šátků přes drdol až po ty, které ještě o jednu rychlost předhánějí model „tank“, tzn. škvíru pro oči. Ty mají přes průzor závoj. Zdánlivě uniformní černé přehozy přes oděv se při detailním pohledu liší kromě střihu a materiálu i zdobením. Podezřívám ženy muslimského světa, že i v tomhle způsobu odívání se dá hrát na haute couture.
Kdo dál? Čističi bot. Mimina v náručí žebraček, žebravé děti. Syrský pas v ruce jako mávátko. Popeláři, kteří svou práci nosí v ohromných vacích na zádech, bez rukavic. A všude kočky. Jedna spojitá tržnice v ulicích, tepající dnem i nocí, outdoor, indoor, hlahol prodávajících. Luxus vedle ruin, moderní s tradičním, pozlátko vedle fortele. Netradiční sladkosti, kterými se dá prvotřídně zabetonovat hlad, preclíky, kukuřice, ovoce, které v domácím prostředí dozrává do přirozené chuti.
Takhle jsme viděli istanbulské turistické aranžmá. Naše dovolená byla to, co o životě ve 14 milionovém Istanbulu nic nevypovídá.

Publikoval Jakuta

Četla jsem, že žena dva roky po nástupu na rodičovskou, prožívá nejhlubší pád svého sebevědomí. Určitě to byl moudrý článek. O tom, co sebevědomí udělá během dalších přibývajících roků bez sociální masáže v zaměstnání, nepsali. Každopádně jsem se nestala nejlepší matkou na světě (ano, to jsem v plánu měla), zjistila jsem, že vařit-prát-oblékat-žít ekologicky nejde (to jsem aspoň zkoušela), nenaučila jsem se nový jazyk (to možná ještě zkusím), ani nazaložila firmu, nedodělala doktorát ani nezískala nový titul, nepohnula lokální ani světovou politikou, nezačala chovat včely... Zkrátka, že není nic, čím bych se tu blyštěla a jiskřil Jediné, co trénuji donekonečna je trpělivost, plánovací + slaďovací schopnosti a odvahu. Běhání a psaní blogu jsou dva úniky, které si držím chráněné jako výsostné vody jejího veličenstva. To je to, co mě spojuje s dobou bez dětí a co mi umožňuje vracet se pouze a jenom k sobě. Obé je zdrojem endorfinů. Kladný vliv běhu pociťuje zejména rodina - když se vrátí úplně jiná žena/máma. A když blogem potěším někoho z vás, bude to bezmezně těšit i mě. Jiné ambice nemám. Světlu vstříc!!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: