Istanbul je
kočkoland,
město čajové,
bosporský švihák,
překrytý kopulí.
Cesta do Istanbulu ruku v ruce s Waltarim, vytoužená po všech těch Pamukových vzpomínkách na město, uložených v jeho románech. Turecká pohostinnost začíná v letadle Turkish Airlines bohatým a chutným menu a pokračuje všude, kam strčíte nos, nebo jen upřete pohled. Ani zamotaná rezervace ve stylu „v našem hotelu o vás nevíme“ nezkazila dojem. Kebabárnu s ubytkem v prvním patře jsme nakonec našli.
Nad ránem se budím do polosna, táhlé tóny Allah Akbar mě zavádí do krajiny tisíce a jedné noci, vznáším se nad představou orientu, zkreslené do paměti. Chvíle s Šeherezádou a s Alibabou, s Aladinovou kouzelnou lampou na tržnici s kořením, putování Hedvábnou stezkou. Žádné konkrétní obrazy, jen očarování, které provázelo poslech pohádek v nedělním poobědním rozhlase.
Muezzini místo zvonů, čaj místo piva a trajekt jako mhd. Stávají se z nás trajektoví maniaci, krosíme průliv bez vylodění i několikrát za sebou. Racci jako kapitáni na stěžni. Pod Bosporem lze i metrem, připomíná to tranzit pod La Manche, jen s rozdílem překonávání hranice kontinentů. Střihli jsme si to dvakrát ve dvaceti minutách, závratná rychlost. Lokotka Orient Expressu před vstupem do metra vypadá jako omylem přerostlý angličák.
Památky a turistické cíle jsme absolvovali po staru, to znamená čelně. V hojném istanbulském turistickém provozu selfie tyč usnadňuje orientaci, komu vlezete do snímku a komu ne. Ti, s nataženou rukou s mobilem dalece vpřed, matou.
Večerní mešita otevírá náruč po denním shonu. Omytí nohou, botky do botníku. Soustředěná modlitba, pak poklona, nahoru a dolu, z kolen a loktů zpět na nohy a znovu. Medicínská mysl v tom hledá fígl; soustředěním ladí parasympatikus, prostocviky s chladnou vodou zase sympatikus, polechtání endorfinů a zpět do života, lépe a radostněji. Že by to bylo tak prosté? Zřejmě správce mešity mi daruje Discover Islam, zatímco Alex schytal přednášku o muslimech rovnou od účastníka modlitby. O to víc času mám na procházku zahradou. I večer a po dešti růže omamně voní.
Kromě památek všech historických forem a kulturních žánrů taky lidi. Ti, na které jsme zvyklí, čili „normální“. Na mužích těžko hledat něco charakteristického, fezy nenosí skoro nikdo, občasné široké kalhoty nevím k čemu přiřadit. Ženy jsou zajímavější ve smyslu zahalování, od šátků přes drdol až po ty, které ještě o jednu rychlost předhánějí model „tank“, tzn. škvíru pro oči. Ty mají přes průzor závoj. Zdánlivě uniformní černé přehozy přes oděv se při detailním pohledu liší kromě střihu a materiálu i zdobením. Podezřívám ženy muslimského světa, že i v tomhle způsobu odívání se dá hrát na haute couture.
Kdo dál? Čističi bot. Mimina v náručí žebraček, žebravé děti. Syrský pas v ruce jako mávátko. Popeláři, kteří svou práci nosí v ohromných vacích na zádech, bez rukavic. A všude kočky. Jedna spojitá tržnice v ulicích, tepající dnem i nocí, outdoor, indoor, hlahol prodávajících. Luxus vedle ruin, moderní s tradičním, pozlátko vedle fortele. Netradiční sladkosti, kterými se dá prvotřídně zabetonovat hlad, preclíky, kukuřice, ovoce, které v domácím prostředí dozrává do přirozené chuti.
Takhle jsme viděli istanbulské turistické aranžmá. Naše dovolená byla to, co o životě ve 14 milionovém Istanbulu nic nevypovídá.
od sebe k sobě 