Od vínka se vstávalo těžko. Slušně se rozjíždějící večer s novými kolegy v duchu stmelujícího kafrání. Lenost v kloubech.
“ To najlepšie, čo v tebe je, to najlepšie, čo v tebe drieme, ak si to nepošliapeš sám, my ti to pošliapeme, kým so stádom nesplyneš. Zatlačí ťa do kúta únava a samota, okolie a zázemie zaleze a onemie, kým so stádom nesplyneš.“
A přece jsem je nemohla minout, studentská léta ( „kým so zatajeným dychom hľadám veľkú hudbu v malom rádiu“ ), kapela Živé kvety mi přijela až pod nos. Jdu!
„Netreba sa báť chodiť ráno za tmy, netřeba sa báť, keď slnko zapadá.“
Osvědčené místo Hospoda u Letního kina, záruka kvality. Už začali, jdete pozdě, směje se barman a plácne mi razítko na ruku, sníží vstupné. Koncert v proudu, lidí dost, ale před podiem prázdný prostor, klasika. A taky jedna nesměle se komíhající dívčina, svázaná pasivitou ostatních.
„Ľudia sa strácajú a ľudia miznú, stanú sa opakom samých seba. Niektorí zahorknú a navždy zhrubnú, keď zistia, že ich každý natrie na chleba.“
Na předkoncertního panáka není čas, šup do předních řad, ovíněná krev v žilách, rozprouděná rychlou chůzí na ostrov, hluboko zasuté texty teď jako rána palicí do hlavy, melodie jako déšť na vyprahlou zem. Vzklíčená energie z doby, která už není pravdou, skáču a točím se jako divá. Ve dvou nám to jde parádně, přidávají se další. Frajerka i vlasama do tváře potřepává, maník vedle hraje na imaginární kytaru s Kvetama. Lucie si už dávno nemusí na plakát dávat, že „slabým hlasom povedá silné vety„, je naprosto suverénní. Jaká radost vidět je v téměř nezměněné partě. V té partě, které jsme kdysi s kámoškou házely podprsenky koupené v sekáči, sámoška o pár čísel větší, aby měli radost.
„Po včarajšom koncerte hned je lepšie na svete. Vy, čo ste tu boli, vy to dobre viete.“
V rauši jsem se vrátila do vinárny, abych zjistila, že kamarádi zatím nikam nepopojeli. Překvapivě práce, práce, práce, únava, se stoupající hladinou alkoholu stoupá i ručička na tachometru ukřivděnosti.
„Sloboda je to, čo ťa najviac irituje, sloboda je to, čo ťa uráža a rozčuľuje,
sloboda je to, čomu tvoja duša nerozumie, je ako žena, čo ťa nemiluje.“
sloboda je to, čomu tvoja duša nerozumie, je ako žena, čo ťa nemiluje.“
Slyšela jsem o kvízu, který měl ukazovat vývoj osobnosti a priorit v životě člověka otázkou: Kolik byste dnes dali za vstupenku na koncert kapely, kterou jste milovali před deseti lety? Většinová odpověď byla, že nižší než v mládí, kdy bychom za vstupenku klidně dali majlant, pokud bychom ho měli. Za Živáky bych klidně majlant dala i dnes, jenže jsem na ně musela napřed jít, abych si to uvědomila. A v tom je zřejmě občas zakopaný pes našeho stárnutí…
PS: Citace pocházejí z těchto písniček:
1. Kým so stádom nesplynieš
2. Ópium
3. Netreba sa báť
4. Čakám kým táto chajda spadne
5. Sladké večery v Stoke
6. Sloboda
7. Dni ako komíny
od sebe k sobě 