Od vození si zadku v autě k autobusové kultuře cesta daleká. Socka, název transportu pro lid obecný, hromadný. Jak mě ten termín dřív štval. Taky jsem opovrhovala cestujícími první třídy. Teď, s věkem, zákon pohodlnosti udeřil. Vymoženost vlakové první třídy by bodla i v autobuse. Ticho, klid, čisto a světlo.
Ohrané lamentování starších generací, dalo by se říct. Ale to, oč tu běží, je posun v „nekomunikaci“. Je to obdobné, jako naříkat, že už se nescházíme u veřejných studní nebo pod lípou. Z jiného úhlu pohledu, lidé se vlastně baví – se svými mobily, baví se sledováním filmů, posloucháním hudby, mnohdy nejlépe bez sluchátek.
Nejlepšího kámoše z busu mám ještě z mobilního pravěku. Oba jsme se tehdy zasmáli holce ob sedačku, že paří na walkmanu celou cestu tutéž písničku. Zvuk přetáčení, palec s pamětí, vítězná melodie, která byla slyšet až k nám, protože široko daleko jediný walkman.
Teď zní dusot rytmů, pištivé komediální hlasy a intimní telefonní hovory na celý autobus.
„Nekecej, fakt si ho honíš v práci? Pouštíš vodu, aby to neslyšeli, jo?“ Nekecám.
Další kategorie jsou kolovrátky, které si krátí čas obvoláváním přátel a vyprávěním stále týž historek, nejlépe o dětech, při kterých šišlají. Knihu, rozevřenou na klíně, nezbývá než zavřít, nepřečtu souvisle ani odstavec. Mimochodem, za brzkých zimních večerů nemám šanci, ani když kolem nikdo nepovykuje. Světla v buse jsou přežitek, všichni čtou na podsvícených obrazovkách.
Vyšší kulturní úroveň nasadila energií překypující cizinka putující do Terezína, snad nějaká školní výprava, či co. Tančila při imaginární sluchátkové hudbě na sedačce vedle mě, nutno říct, že k mé osobě velmi opatrně. Jen zapomněla a patrně ani necítila, že má za sebou horký den v Praze. Jak dojemná byla tahle „smelly dancing queen“.
Abych nekřivdila, v autobuse to občas žije hodně. Naposledy to byl slet Avon Ladies, chystajících se zřejmě na pochod za nějakou osvícenou věc. Sebevědomá růžová trika zaplnila polovinu autobusu, hned se poznaly a pokud se neznaly, voňavá a lesklá růžovost je okamžitě stmelila. Silná a uvědomělá skupina na pochodu. V první bojové proti-linii manželé, pak tchýně, práce. „To si přece nemůžeš nechat líbit!“ Všechno špatně, jen občas pozitivní děti. Ještě že ten Avon! Svorně jsme s důchodkyní před uličku kroutily hlavou. „Dobře, že mi růžová nesluší“ šeptla mi stará dáma při vystupování z busu.
od sebe k sobě 