Nová kára

V den jejího převzetí divoké auto-moto sny. Sedím v prorezavělém vraku, je to hnědá škodovka sto dvacet. Z volantu stírám mazlavou hmotu podobnou chladnoucímu včelímu vosku a pod sebe cpu igelit, abych neseděla na olejem nacucané sedačce. Celá upatlaná, snažím se ten krám rozjet, čeká mě sto osmdesát kilometrů Německem. Vůbec mi nevadí, že auťák nemá kola. Zřejmě podvědomá rozlučka s mojí milovanou stařičkou Felicií. Už při prvním řízení novouše jsem si trochu provinile říkala, že se mi do staré plechovky vůbec vracet nechce. Považte, několik převratných změn! Stěrače stírají do-ko-na-le! Zafuněné okno se odmlžuje hned! Posilovač řízení! Chápete? Můžu se rozloučit se svaly na pažích, ale všechno uvnitř křičí, wow, je to bomba! Zázrak techniky! Motor šlape jako hodinky, tiše si vrní, při padesátce stejně jako při sto třiceti, rádio je slyšet stále, neblahá předtucha „už už“ vzlétnutí vozidla nepřichází. I na ostatní řidiče působí moderní karoserie uklidňujícně. Byť sto deset je stále sto deset, ať jedu čímkoliv, stará skořápka působí jako červený hadr na býka. Snaží se mě předjet za každou cenu. V novém vozítku a při původním způsobu jízdy bezhlavých rallye nápadně ubylo. Ba co víc, něco mi našeptává, že zřejmě budu častěji předjíždět já! Dokonce i něco jiného než traktory! A vůbec! Chce se mi všechno! Chce se mi na dálnici, chce se mi do Prahy, chce se mi za hranice, chce se mi všude, kam jsem se dřív bála! Budu lepším a krásnějším člověkem! Jo!

Tak takhle mě zfetovalo nové auto… Jak snadno se dá v té nakoupené euforii koupat, stále znovu a znovu se nechávat opájet leskem, oblými tvary, ušlechtilými vibracemi… A až to přestane fungovat, tak se určitě najde nové a ještě lepší auto! Vymazlené reklamy na auťáky začínají dávat smysl. Přechytrolínované dopravní značky omezující svobodu pohybu jsou na obtíž, vyzývají k nedodržování, chápu to! Jako by byly pro vozidla z automobilového středověku… (Je fakt, že tohle semínko pochybnosti už klíčí dávno. Proč mě někdo nabádá k brždění už kilometr před kruháčem? Tolik značek – 70-50-30? Stačí označit kruhák v dostatečném předstihu a jízdu přizpůsobím provozu. Nebo? Mimochodem, brzdy taky stojí za zmínku. Brzdí ladně, brzdí hned! Jsme u dalšího příslušenství nového miláčka – airbagy! Tak ty mi u Feldy psychicky chyběly od absolvování „kurzu smyku“. Ten byl vůbec úsměvný. Pamatuju si, jak nám pro začátek vysvětlovali teorii – „auta dělíme na ty s ABS a ty bez něj“. Pod lavicí jsem domů žhavila sms, jestli tuhle zkratku v autě mám. Přišla mi pobavená odpověď: “ No, to teda fakt nemáš.“

Další zaplesání – rádio. USB vstup, srdce se tetelí! Od profesního přesídlení na operační sály jsem tichomil obecný. Vymazala jsem ze svého života rádio, takové ty stanice, které hrají smyčky hitovek Zagorka-Hrůza-Klus (a jejich zahraniční obdobu) a které jsem ráda poslouchala jednou za čas, většinou při dlouhých cestách autem. Rozumějte, nic jiného naladit nešlo. Zjistila jsem, co nového letí a bohatě to stačilo třeba na měsíc. Nyní po každodenní vymejvárně šéfované sálovými sestrami (nekompromisně hájené pole působnosti: 1/stanice, 2/hlasitost) je uvaleno přísné embargo. Kolikrát nesnesu ani svůj oblíbený repertoár. Aj, to je smutný konec.

A proto závěrem k vlakovým přejezdům, to je teď taky téma-hit. Všímám si jich pečlivěji a musím říct, že dobře přehledných jich je fakt hodně málo. Většinou až tehdy, když je člověk čumákem vozu mezi kolejnicemi, aneb křáky, zatáčky, blízké budovy. Naštěstí jsou ve většině značené světelně. Strategie je tedy jasná. Na červenou stojím. Na bílou valím, co to dá, klidně i kapku víc, než předepsaných třicet…