Flow

Období, kdy si všechno leží a běží v zajetých kolejích, neřeším nic převratného a zaplať pán Bůh za to; všichni podstatní v mém životě jsou zdrávi (zaklepat!!!) a kdyby nebylo občasné televize, fejsbuku a hospodských potlachů, tak ani nevím, že se mám bát invaze uprchlíků a islamistů; jen z bezprostředního okolí se občas zaškaredí obloha ze směru od východu. To, že není úplně letně, mi nevadí. Nesnáším upocené, zamaštěné horko a horší mi přijdou chcíplé ryby v rybníce, než když je voda studená. A stejně jsme tam vlezli, já a jeden naháč z křoví, kterého jsem si všimla až potom, číhal jeden. Není tedy konkrétní téma, ač se věcí zběhlo dost. Už v květnu jsem začala jezdit na rehabilitaci do Prahy a teď jim dělám reklamu všude, kde můžu, čili i zde, gúglujte prosím heslo Rehaton. Rehaton! Nebýt jich, táta se utrápí bolavejma zádama a nemožností dělat cokoliv (na operaci to není, zkuste to ještě konzervativně, hehe) a já se dopracuju ke „všespásné“ artrošce ramene (tak tam koukneme, no). To, že je dnešní medicína na houby ale stejně už všichni vědí. Svatba v kostele je cool a se mší trvá hodinu a čtvrt. Celebrovali ji dva kněží a užívali si to, jen co je pravda. Nevěstu znám z doslechu a ženicha vůbec, přesto mi nic nebránilo brečet jako slůně. To je taková krása, když tomu ti dva věří! Vůbec nevadí, že jim je oběma přes čtyřicet, dočkali se. Útěcha pro několik stárnoucích účastnic obřadu, poselství je jasné, vyplatí se počkat na pravou lásku. Za sebe dodávám: v tomhle věku láska pravá být prostě musí. Nicméně od pohledu omládli tak o deset let, snad jim to pomůže v reprodukci. Nehledě na to, že je dnešní medicína zázračná, to přece všichni vědí. Multi-kulti svatba, ukr-anglo-irish, instruktáž v češtině, u varhan pan bratr, ve sboru letití (doslova) přátelé nevěsty a pro hostii si sběhli pro jistotu všichni věřící (včetně batolat), to je krásný interaktivní rituál, vyhovující napříč kulturním spektrem zúčastněných, klíč je univerzální. Lepší než hry: poznej nevěstu podle nohou. (Jenže, co když se svátost děje i mimo církevní obřad?) Následuje milovaná Smetanka v Litomyšli, tentokrát Dvořákovo Requiem, ruku bych za to nedala, ale zdá se mi, že harfenici si orchestr vozí jako maskota, jak říká moje kamarádka, je to šance, jak si posedět s Českou Filharmonií. Hráli krásně a bylo plno, dokonce i sponzorské řady byly nacvakané, asi že je začátek festivalu. Návrat do Litomyšle byl oblažující, zase se jednou projít po městě, tentokrát se skleničkou vína v ruce, teď už je to přece fuk. Na pár dní hlídám kočku, což je ještě mrně, které se vejde do kdejaké škvíry a taky toho patřičně využívá, celý první den netušíme, kde je, jen z mističky mizí tvaroh. Když jí vracím majitelce, tak moc se mi líbí její byt, že mě poprvé napadá, jak by mohlo být fajn mít zazobaného milence, nebo klidně milenku. Občas uspávám někoho, koho už nikdy v životě neuvidím, ne proto, že ho uzdravíme, ale proto, že ho neuzdravíme. Těžké je ustát na tom stejném místě někoho známého. A taky zabránit ukamenování rodičky, která přebrala manžela zaměstnankyni porodního sálu. Jedeme se podívat na vytěžené pánve k Bílině, za těma betonovejma panelama, ze kterých je i hranice Izrael-Palestina, vypadají izolovaně k neškodnosti, snad i trochu dobrodružně. Navozuje to dojem, že vlastně o nic nejde. A jak víme, nesmíme se nechat zmást, protože Limity jsme my. Ve všem.