Flow

Období, kdy si všechno leží a běží v zajetých kolejích, neřeším nic převratného a zaplať pán Bůh za to; všichni podstatní v mém životě jsou zdrávi (zaklepat!!!) a kdyby nebylo občasné televize, fejsbuku a hospodských potlachů, tak ani nevím, že se mám bát invaze uprchlíků a islamistů; jen z bezprostředního okolí se občas zaškaredí obloha ze směru od východu. To, že není úplně letně, mi nevadí. Nesnáším upocené, zamaštěné horko a horší mi přijdou chcíplé ryby v rybníce, než když je voda studená. A stejně jsme tam vlezli, já a jeden naháč z křoví, kterého jsem si všimla až potom, číhal jeden. Není tedy konkrétní téma, ač se věcí zběhlo dost. Už v květnu jsem začala jezdit na rehabilitaci do Prahy a teď jim dělám reklamu všude, kde můžu, čili i zde, gúglujte prosím heslo Rehaton. Rehaton! Nebýt jich, táta se utrápí bolavejma zádama a nemožností dělat cokoliv (na operaci to není, zkuste to ještě konzervativně, hehe) a já se dopracuju ke „všespásné“ artrošce ramene (tak tam koukneme, no). To, že je dnešní medicína na houby ale stejně už všichni vědí. Svatba v kostele je cool a se mší trvá hodinu a čtvrt. Celebrovali ji dva kněží a užívali si to, jen co je pravda. Nevěstu znám z doslechu a ženicha vůbec, přesto mi nic nebránilo brečet jako slůně. To je taková krása, když tomu ti dva věří! Vůbec nevadí, že jim je oběma přes čtyřicet, dočkali se. Útěcha pro několik stárnoucích účastnic obřadu, poselství je jasné, vyplatí se počkat na pravou lásku. Za sebe dodávám: v tomhle věku láska pravá být prostě musí. Nicméně od pohledu omládli tak o deset let, snad jim to pomůže v reprodukci. Nehledě na to, že je dnešní medicína zázračná, to přece všichni vědí. Multi-kulti svatba, ukr-anglo-irish, instruktáž v češtině, u varhan pan bratr, ve sboru letití (doslova) přátelé nevěsty a pro hostii si sběhli pro jistotu všichni věřící (včetně batolat), to je krásný interaktivní rituál, vyhovující napříč kulturním spektrem zúčastněných, klíč je univerzální. Lepší než hry: poznej nevěstu podle nohou. (Jenže, co když se svátost děje i mimo církevní obřad?) Následuje milovaná Smetanka v Litomyšli, tentokrát Dvořákovo Requiem, ruku bych za to nedala, ale zdá se mi, že harfenici si orchestr vozí jako maskota, jak říká moje kamarádka, je to šance, jak si posedět s Českou Filharmonií. Hráli krásně a bylo plno, dokonce i sponzorské řady byly nacvakané, asi že je začátek festivalu. Návrat do Litomyšle byl oblažující, zase se jednou projít po městě, tentokrát se skleničkou vína v ruce, teď už je to přece fuk. Na pár dní hlídám kočku, což je ještě mrně, které se vejde do kdejaké škvíry a taky toho patřičně využívá, celý první den netušíme, kde je, jen z mističky mizí tvaroh. Když jí vracím majitelce, tak moc se mi líbí její byt, že mě poprvé napadá, jak by mohlo být fajn mít zazobaného milence, nebo klidně milenku. Občas uspávám někoho, koho už nikdy v životě neuvidím, ne proto, že ho uzdravíme, ale proto, že ho neuzdravíme. Těžké je ustát na tom stejném místě někoho známého. A taky zabránit ukamenování rodičky, která přebrala manžela zaměstnankyni porodního sálu. Jedeme se podívat na vytěžené pánve k Bílině, za těma betonovejma panelama, ze kterých je i hranice Izrael-Palestina, vypadají izolovaně k neškodnosti, snad i trochu dobrodružně. Navozuje to dojem, že vlastně o nic nejde. A jak víme, nesmíme se nechat zmást, protože Limity jsme my. Ve všem.

Publikoval Jakuta

Četla jsem, že žena dva roky po nástupu na rodičovskou, prožívá nejhlubší pád svého sebevědomí. Určitě to byl moudrý článek. O tom, co sebevědomí udělá během dalších přibývajících roků bez sociální masáže v zaměstnání, nepsali. Každopádně jsem se nestala nejlepší matkou na světě (ano, to jsem v plánu měla), zjistila jsem, že vařit-prát-oblékat-žít ekologicky nejde (to jsem aspoň zkoušela), nenaučila jsem se nový jazyk (to možná ještě zkusím), ani nazaložila firmu, nedodělala doktorát ani nezískala nový titul, nepohnula lokální ani světovou politikou, nezačala chovat včely... Zkrátka, že není nic, čím bych se tu blyštěla a jiskřil Jediné, co trénuji donekonečna je trpělivost, plánovací + slaďovací schopnosti a odvahu. Běhání a psaní blogu jsou dva úniky, které si držím chráněné jako výsostné vody jejího veličenstva. To je to, co mě spojuje s dobou bez dětí a co mi umožňuje vracet se pouze a jenom k sobě. Obé je zdrojem endorfinů. Kladný vliv běhu pociťuje zejména rodina - když se vrátí úplně jiná žena/máma. A když blogem potěším někoho z vás, bude to bezmezně těšit i mě. Jiné ambice nemám. Světlu vstříc!!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: