Z příchodu z práce trochu obavy. Čekala jsem vzkaz na dveřích, abych se dostavila za panem domácím. Sice bych konečně zjistila, kdo to je, ale v souvislosti s nočním nepořádkem to není úplně nutné. Mimochodem, musí to být člověk skalního charakteru, s pevným smyslem pro řád. Před dovolenou jsme si na poštovní schránku vyrobili barevnou nálepku ve smyslu „Děkujeme, že ne reklama“. Po dovolené byla vyměněna za standardizovanou zákazovou značku, jako mají ostatní sousedé, kteří o letáčky nestojí. Totéž v bledě modrém s označením zvonku po nastěhování. Pořádek musí být, pán asi zná fenomén rozbitého okna. Nicméně, vzkaz na dveřích se nekonal.
Druhý důvod k neklidu byl politý notebook. Už jednou jsem zrušila klávesnici čajem. Na víno, které to bylo tentokrát, bych sice byla hrdější, ale …
Posbírala jsem hosty zapomenuté svršky. Mezi nimi jsem našla i svou šálu, kterou jsem ráno postrádala. Dost se mi ulevilo, že ji nebudu muset jít hledat do non-stopu, naší poslední štace Noci literatury v Litoměřicích.
Začali jsme v šest na minutu přesným příchodem na Alexovo čtení v domově důchodců. Což bylo pozdě, protože jsme tam měli být dřív. Pořadatelky to přešly s elegancí a úsměvem a já zírala, jak dokáže pěkný přednes emeritní češtinářky povznést požitek z čteného textu. Posluchači byli kultivovaní a zvídaví a bylo jich dost. Příjemná atmosféra a za odměnu lahev bílého vína s přívlastkem. Jako bonus prohlídka domova a lekce cornhole. Jestli budu na stará kolena přiměřeně bohatá, chci sem.
Svérázná zahradní výbava domova.
Čtení se konalo na neobvyklých místech, čteni byli mimořádní autoři, mix žánrů, texty byly přiměřené poutavosti a délky, čteny byly dozajista pečlivě zvolenými předčítači a myslím, že i naše spontánně vzniklá skupina byla povedená dost. Za všechny např. rodilí mluvčí vyučující na litoměřických základkách němčinu; usměvavá tvář, kterou často potkávám cestou do práce, proměnila se v kolegyni. Nejúchvatnější bylo jedenáctileté poupě s vybitým mobilem, které suverénně brázdilo literární vlny, dokud se nesetkala v pozdním večeru se svým nahánějícím ji otcem. Kombinace „dělňasské“ bundy a červených lodiček mě totálně odzbrojila.
Foto mi dovolila 🙂
Psaníčko?
Program:
(šerý a ohluchlý) odsvěcený jezuitský kostel a Alfonso Cruz; (rozvětvené a hluboké) historické sklepení a Charles Lewinsky + Michela Murgiová; (taneční a s mikrofonem) kulturní klub Hrádek a Javier Marías + Jakob Melander; (0) čajovna Hóra a Emmi Itäranta. V Hrádku nás přibil do sedaček hudební program, ale možná to byly i alko drinky, které se tady daly pohodlně přibrat k poslechu. Čajovnu jsme nestihli, což je absurdní vzhledem k faktu, že to bylo stanoviště nejbližší k našemu domovu.
J.S. to rozsvítil…
Z pocitu neukončenosti večera tedy nezbytně nadešel non-stop čas. Pečlivá analýza večera, literatury a života, chyběla jen správná hlasitost hudebního doprovodu k tanci i poslechu. To nám došlo ve asi tak tři. Logicky, člověk si to musí pustit doma, že jo…
od sebe k sobě 