Patrik Ouředník na východní Evropu kašle, tak jedeme my. Autor to v originálu vyjádřil poněkud pregnantněji, překladatel to přetavil v all inclusive tour made by České centrum v Kyjevě. Prima.
den 5.
Návštěva u dědečka, aneb neděli jsme uctili fyzickou prací. Dramatický název dědiny – Kruté Hrby – vyjadřuje hrdost generací na nejvýše položenou krajinu v Kyjevské oblasti. Celých 271m.n.m. lehce zvlněných polí. Z Kyjeva jedeme autem po odeské trase, rozuměj tankodromu. Alexova sestřenka Olena nás pro začátek obdaruje statistikou z loňského roku – prý 12tis. mrtvých na této silnici. Což je zhruba dvojnásobek obětí z antiteroristické operace. Anonymní údaj, jak z Evropeany. I přes svou nepřesvědčivost zneklidňuje.
U dědečka vládne klid a mír. Vítá nás srdečně a ujišťuje nás, že se mu daří dobře, protože žije s Hospodinem. Babička zemřela před třemi roky. Olena servíruje předchystaný oběd. Po modlitbě, kterou dědeček vede, s chutí pojíme. A pak do práce! Dědeček k sázení brambor přizval sousedku, asi padesátiletou tetu Kaťu. Teta se nenechá oblafnout naší pětičlennou skupinou, která se jí asertivně snaží naznačit, že je nás dost a začne organizovat. Nasadí zběsilé tempo, které demonstruje osobním příkladem. Nezbývá, než se jí zuby nehty držet. Jamka, popel, brambora. Chlapci hloubí jamky ve třech řadách najednou, my s Olenou a Káťou pobíháme s kýbly brambor a popela. Káťa ještě zvládá upravovat zahrnuté řádky nohou v tenisce, aby byly pěkné a ne hrudkovaté. Dřina je evidentně přirozená forma jejího bytí. Zvládá u toho ještě povídat a být veselá. Aby ne, když se jí syn vrátil ze zóny ATO. Dědeček nás přišel zkontrolovat jenom jednou, vybral nám otrokářku správně. Sedm pytlů brambor, pole lán. Dva čokoládkové bonbóny jako cukr k biči, voda jako nejlahodnější nápoj pod žhnoucím sluncem. Když dojde popel, Káťa se s námi loučí a bez čekání na přehnanou vděčnost mizí. Tempo záhy polevuje. Bolí záda a teď to můžeme i přiznat. Olena se chvíli snaží namotivovat kluky v podobném duchu jako teta, ale zkušená vesnická žena se prostě napodobit nedá. O to víc smíchu se rozléhá polem a tmelí kilometry i stylem života vzdálené příbuzné. Radost z přibývajících řádků. Slunce se pomalu sklání k obzoru, už nepálí, měkce hřeje. Obyčejná večeře je po takovém výkonu královskou hostinou. Posezení na zápraží chalupy pod slunečníkem rozkvetlé meruňky. Za plaňkovým plotem výhled na naší dlaní pohlazené políčko. Je obklopené zelení mezí a zahrad sousedních domků. Člověk spočine s rukama v klíně a pojmy jako láska, mír, válka, chléb vezdejší a Bůh jakoby získávaly zřetelnější obrysy. Nejvíc z nás má v nostalgii jasno pětaosmdesátiletý dědeček. Místo tesklivého loučení s vnukem z Čech řeší, kdo dosází zbylé pytle brambor. Ještě, že má šest dalších dětí a nepočítaně vnuků a vnuček. S klidným svědomím můžeme přenechat návrat ke kořenům a obdělávání hroudy jim. Loučení je stručné a silné. Buďte zdrávi a šťastni.
Cestou domů zastavujeme na hřbitově. Překvapením pro mě je, že baptisté mají hroby bez náhrobků, bez cedulek se jménem. Jen rov s květinami. Nepřehlédnutelný pro svou megalózní výzdobu je čerstvý hrob prvního padlého vojáka z této vesnice. Leden 2015. Muž v mém věku. Snad to brzo ještě nekvetoucí, ale již nasázené kvetiny zjemní. Pivoňky a tulipány. Zatím tady věčnost simuluje jen zpěv ptáků.
Závěrem bych chtěla říct, že v Kyjevě se v turistickém modu pohnuté ukrajinské současnosti moc všimnout nedá. Snad kromě výhodného kurzu hřivny, který dělá Čecha boháčem. Nikdo se mě nesnažil zabít za používání ruštiny, když moje ukrajinština nestačila. Všeho byl dostatek a ruch velkoměsta ve srovnání s předchozími návštěvami není nijak umenšen. Události připomínají jednorázové akce na Majdanu a památníčky v místech padlých. Hodně jich je v ulici Institucka, která vede od Majdanu nahoru kolem hotelu Ukrajina. Napodobenina cedulky s názvem ulice ji přejmenovává na Ulici hrdinů nebeské setniny. V sobotu brzo ráno je vylidněná. U jednoho z památníčků stojí postarší muž a zpívá hlubokým hlasem smutnou píseň. Mrazí z toho do morku kostí. A zrovna tak se srdce tetelí nad nekonečnou frontou lidí u pokladen na vstupenky knižního Arsenalu. Po první a snad i druhé návštěvě Ukrajiny jsem si myslela, že bychom se od Ukrajiny mohli učit národnímu povědomí. Oprava. Až Ukrajinci nebudou muset řešit, že jsou Ukrajinci a bude to samozřejmost, tak to bude fajn.
PS: den 6.
Den šestý, odjezdový. Nečekala jsem, že bude ke komentáři. Chyba. Zpočátku vypadala celní kontrola u Olomouce nevinně, i přes to, že se pejskovi líbil Alexův batoh. Celníci nám nakonec bonbony Roshen s makovicemi na obalu nechali. Jenže i po kontrole autobusu rentgenem povolení k odjezdu nikde. Důvod – raci. Živí ráčci v zavazadlovém prostoru. Na Ukrajině údajně oblíbená pochoutka k pivu, po povaření. Čekáme na experta na korýše, aby určil druh a míru jejich chráněnosti …
od sebe k sobě 