Europeana tour III

Patrik Ouředník na východní Evropu kašle, tak jedeme my. Autor to v originálu vyjádřil poněkud pregnantněji, překladatel to přetavil v all inclusive tour made by České centrum v Kyjevě. Prima.
den 4.
Sobota ve znamení Alexových čtyřiceti pěti minut slávy. Před tím uvolňovací procházka v parku Pejzažka, kde v rámci boje občanské společnosti proti developerům za zachování zeleně vznikla „gaudíovská“ expozice artefaktů, určených veskrze pro děti. Nahuštěnost parku rodinkami svědčí o značné oblibě. Maníci skládající podium a týpek míchající u mixážního pultu hudbu zase o tom, že park je v kurzu i v době, kdy už děti dávno spí. Fotím se v tlamě kocoura, Alex pózuje s rukou na prsu neolitické baby u nedalekého Národního muzea historie Ukrajiny.
Prezentace Europeany na Arsenalu proběhla hladce a s pohledem směle upřeným do řad posluchačů. Areál se o víkendu stal téměř neprodyšně natřískaný lidmi. Prchám do Peščerské Lavry, klášterního komplexu, který je přímo proti Arsenalu. Z hlediska „miluj bližního svého“ trochu absurdní pozice. Nu což. Vstupně patnáctiminutová zvonová psychedelie svolává k večerní bohoslužbě. Deset zvonů v divokém tempu rozechvívá prostranství kolem zvonice i nitra návštěvníků. Bůh zaplať za hluboký andante tón, který uzemňuje. Ticho po této produkci je léčivé. Šum z metropole pod Lavrou je nyní sotva postřehnutelný. Stromy a vůně medu v jejich květech smísená s vůní kadidla. Rozbolavělé nohy z nepravidelně ochozených dlaždic a z bot s tenkou podrážkou. Posezení ve slunci. Krása.
Večerní společenské pití s českou skupinou umělců bylo opět obohacující (special thanx to Martin Sodomka, Tereza Semotamová, David Konečný, Renata Obadalková, Viška Melčková, Grigory Semenchuk, Artem Polezhaka). Ovšem místo líčení vášnivých debat jsem se rozhodla, že budu Alexovi „fušovat“ do řemesla, aneb lákačka na Europeana:
Většinou jsem k ukázkám z knih, kterými mě Alex zahlcuje, rezistentní. U téhle jsem po pár řádcích věděla, že si na ni čas udělám. Během čtení mě napadalo, komu bych ji mohla dát jako dárek – kamarádkám, známým, členům rodiny. Když jsem překročila imaginární sedmičku, od záměru jsem upustila. Máte velkou šanci, že jste/byste byli na seznamu potencionálních obdarovaných:) Dílko je vtipně podaný soubor faktů, které si člověk individuálně skládá do světonázoru brouzdáním po internetu, sledováním medií, čtením knih. Anonymita zdrojů čtení zrychluje a navozuje podobné vjemy, jako když očima přeskakujeme z titulku na titulek, klouzání po vlnách. Styl je zábavný a lehce sarkastický. Autor míchá malé a velké dějiny a promlouvá tak ke každému z nás, v každém rozezní strunu povědomých zkušeností, ať už svých, či tradovaných v rodině. Předkládám ukázku, která zlákala mě:
… „A těšili se na dvacáté století a říkali, že je to pro lidstvo nová příležitost a že se musíme poučit z chyb minulosti. Ženy začaly volit roku 1906 ve Finsku a v roce 1913 v Norsku a v roce 1915 v Dánsku atd. a postupem času chtěly také studovat a skládat maturitu a dělat politiku a vědu a bojovat v armádách za spravedlivý mír. Většina mužů s požadavky žen tak úplně nesouhlasila a domnívala se, že ženy mají smysl hlavně pro rodinný život a drobné práce v domácnosti a muži že zase mají vyvinutější smysl pro organizaci společnosti a abstraktní myšlení a život v kolektivu a družnou zábavu. A v některých demokratických zemích bylo uzákoněno, že v parlamentě musí být stejný počet mužů a žen, ale některé ženy říkaly, že to není demokratické, protože ženy jsou především lidské bytosti. A že není spravedlivé, aby jenom rodily děti a praly pleny atp. a čekaly, až přijde manžel s výplatou. A někteří muži říkali, že by raději chtěli být doma a prát pleny atp. a nechodit už do zaměstnání a ve Švédsku, kde byla silná sociální politika, bylo mnoho mužů, kteří dostávali peníze za to, že jejich manželky chodí do zaměstnání. A podle různých výzkumů se hodně lidí domnívalo, že největší událostí století byl vynález antikoncepce, protože ženy tak mohly souložit, kdy se jim zachtělo, a nemusely se bát, že otěhotní, a to jim umožnilo dosáhnout sexuální nezávislosti a tak i ekonomické nezávislosti, protože se mohly lépe ucházet o různá důležitá zaměstnání a už neomdlévaly, když uviděly myš, protože přestaly podléhat maskulinním stereotypům o ženách. Sociologové říkali, že tradiční model ženy je v západní společnosti nenávratně překonán, protože ženy, které celá staletí podléhaly naturálnímu řádu, vstoupily díky antikoncepci do kontraktuálního řádu. A že emancipace žen je vlastně paradoxem donucovací svobody, protože ženy mají čím dál víc odpovědnosti a povinností a i to, co se dřív vnímalo jako velké sociální výdobytky a privilegia žen, zákaz nočních směn a mateřská dovolená atd., dnes ženy prožívají jako formu útlaku.
Na konci dvacátého století lidé přesně nevěděli, jestli mají slavit začátek nového tisíciletí v roce 2000 nebo až 2001. Pro lidi, kteří čekali konec světa, to bylo důležité, ale většina lidí na konec světa nevěřila a bylo jim to fuk. Jiní lidé čekali na konec světa, ale mysleli si, že k němu dojde až v nějaký úplně obyčejný den. A někteří křesťané říkali, že ve skutečnosti je stějne už rok 2004, protože Ježíš se narodil o čtyři roky dřív, než se traduje. A podle židovského kalendáře byl už rok 5760 a podle musulmanského kalendáře byl teprve rok 1419 a také podle juliánského kalendáře bylo míň než podle gregorianského, a proto také v roce 1917 vypukla Říjnová revoluce až v listopadu. A buddhistům to bylo taky fuk, protože podle buddhistického kalendáře byl rok 2542 buddhashakarajánské éry a buddhisté byli spíš zvědaví, čím se stanou v příštím životě, žábou nebo kočkodanem atp.“…
Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku
Patrik Ouředník, Paseka 2001 (str. 5,6)

Publikoval Jakuta

Četla jsem, že žena dva roky po nástupu na rodičovskou, prožívá nejhlubší pád svého sebevědomí. Určitě to byl moudrý článek. O tom, co sebevědomí udělá během dalších přibývajících roků bez sociální masáže v zaměstnání, nepsali. Každopádně jsem se nestala nejlepší matkou na světě (ano, to jsem v plánu měla), zjistila jsem, že vařit-prát-oblékat-žít ekologicky nejde (to jsem aspoň zkoušela), nenaučila jsem se nový jazyk (to možná ještě zkusím), ani nazaložila firmu, nedodělala doktorát ani nezískala nový titul, nepohnula lokální ani světovou politikou, nezačala chovat včely... Zkrátka, že není nic, čím bych se tu blyštěla a jiskřil Jediné, co trénuji donekonečna je trpělivost, plánovací + slaďovací schopnosti a odvahu. Běhání a psaní blogu jsou dva úniky, které si držím chráněné jako výsostné vody jejího veličenstva. To je to, co mě spojuje s dobou bez dětí a co mi umožňuje vracet se pouze a jenom k sobě. Obé je zdrojem endorfinů. Kladný vliv běhu pociťuje zejména rodina - když se vrátí úplně jiná žena/máma. A když blogem potěším někoho z vás, bude to bezmezně těšit i mě. Jiné ambice nemám. Světlu vstříc!!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: