Péče proti sobě

Aneb, v čem se míjí práce lékařů a sester na lůžkovém odd.

V posledních letech nabralo vedení dokumentace ve zdravotnictví významu vzduchu pro suchozemce a rozvíjení této dovednosti se blíží rychlosti hurikánu. Ponechme stranou aspekt dopadu na zaměstnanost (kontroly živí další a další odborníky před a při akreditacích zdravotnických pracovišť – znovu a znovu, právníci a další odborníci přednáší jako diví) a podívejme se na důsledky na kvalitu péče o pacienta. Totiž nemá smysl plakat nad strašením všudypřítomným okem právníka – protože tak jest, a kde není, tak brzo bude. Lakonická rada ze školení mluví za vše: veďte dokumentaci tak, aby rozuměl i zdravotnický laik – právník. Jasný důkaz, jak až dokážeme příslovečně ohnout svoje hřbety.

Praktickým výstupem je to, že dokumentace je vedená duplicitně. Sesterské záznamy kolikrát předstihují detaily záznamy lékařské, jako bonus hýří obrázky a barvami. Důsledná dvojitá kontrola. Nevymýšlí si náhodou lékař? Nezanedbal svoje povinnosti? Nechce si nepatřičně vydělat, náhodou?
Prakticky to vypadá např. takto:
Klient: Má bolest. Má bolest. Dostal lék na bolest. Dostal lék na bolest. V některých případech ještě: Dostal lék na bolest. Pomohlo. Pomohlo. Nepomohlo. Nepomohlo. Vše s pečlivým uvedením času a zařazením do adekvátní stupnice hodnocení. A kde je pacient? Kolikrát ses byl doktore za pacientem podívat, potěšit ho svou účastí a uklidnit opravdovým zájmem o jeho stav? Kolikrát raději stačí jen mrknout na škálu do papírů k sestřičce?

Kdo kdy změří následky zanedbání péče v důsledku lenosti nebo nedbalosti pracovníků ve zdravotnictví versus zanedbání péče a soucitu při vyčerpání času a energie na metrech a stozích dokumentace, které vyplníte s jazykem na vestě?
To je akademická otázka. Ovšem jen do doby, než po vás při infarktu bude někdo chtít podepsat, že vám nevadí stopy od přísavek na kůži po EKG ještě před jeho natočením.

Tak dál. Všichni máme tisíc absurdních historek, co všechno dáváme podepsat, kolikrát píšeme totéž. Ptám se, proč? Proč tak moc? Obecná odpověď je strach a poctivci. Strach a naše čím dál vzdělanější a sebevědomější sestřičky (stále směšně placené). Strach a my poslušní, v skrytu kafrající lékaři (stále směšně placení). Locus resistentiae minoris – lidský faktor.

Způsob práce sestry a lékaře se liší. Směnný provoz sester znamená práci od – do, předepsaný počet tablet, infuzí, toalet, polohování, krmení, postarání se o přicházejícího/odcházejícího pacienta, resp. vybalit a sbalit mu věci – a ke každému úkonu příslušná dokumentace. Další směna zítra, zítra v noci, nebo také až třeba za tři dny.

Způsob práce lékaře rovněž od – do, ale pozor, změna. Zítra zas. Příjem, vizity, výsledky, propuštění. Kontinuum, pacient je od začátku do konce pobytu „něčí“. Lékař reaguje na proměnlivý zdravotní stav, nové výsledky vyšetření, mění se výhled do budoucna i v korespondenci s představami pacienta a jeho rodiny. Tyto změny nejde bezbolestně synchronizovat s dokumentační péčí sester. Lékař neustále nabourává pečlivý úklid a „čančání“ záznamů v chorobopise, plnění „papírových“ úkolů, které má sestřička nastoleny před sebou za svoji směnu. Jak moc budou tyto dva přístupy kolidovat závisí na zkušenostech a paměti lékaře, stavu pacienta, vzájemné souhře personálu.

Tyto krásné ideály, o kterých slýcháme na školeních, čteme v nadšených článcích. Týmová práce! Vzájemné doplňování se! Osobní přínos každého člena týmu! Ráj v nemocnici!

To všechno jde do háje pod tlakem předimenzované dokumentace a stálého posilování vědomí: hlavně chránit sebe! Nekonečný boj o papíry, dopisování do již hotových vizit, změny plánů. V tom všem vyzní akutní výzva k akci jako rozbuška, která je vznícena v mokrém střeném prachu – až to dopíšu, doktore! Dokud mi to nenapíšete, lék nepodám. Jo, špatné hodnoty z laboratoře volali, tady jsem vám je přece do papírů napsala.

Probíhající akreditace na našem pracovišti mi pootevřela oči. Vrcholící hysterie jako demonstrace naší tuposti. Akreditace slouží ke kontrole dodržování námi (!) zavedených směrnic. Vyšroubování nesmyslných nařízení na maximální možnou míru je čistě naše záležitost. Budíte snad někoho v noci, abyste zjistili, jestli nemá bolest? Leda jako důkaz, že sestra v noci nespí. Tohle nakonec neprošlo. Tak bude aspoň razítko do chorobopisu, že všechny pacienty ve tři v noci obešla? Zavedené jsou již podpisy souhlasu s nerizikovými vyšetřeními typu UZ, i když pacient podepsal vstupně souhlas s vyšetřeními povšechně. Podpis pacienta stvrzující, že jsme ho informovali o překladu z JIP na standardní odd. Atd. Jedná se prý o edukaci. A pacient unaveně podepisuje, málokdy čtouce, co vlastně. Je vám to povědomé? Pokud ne, závidím.

Shrňme si to. Jistá progrese ve vedení přehledné a srozumitelné dokumentace musí být. Vývoj náhledu ve společnosti na nás a mediální tlak otevírají dveře. Propojuje se zdravotnický a právní systém, důkazy o naší práci musí být. Ale pozor. Strach je zaslepující. A nekolegialita a vzájemná nedůvěra je mezi námi již zakořeněná. Zkusme proto oprášit selský rozum a alespoň těm největším nesmyslům se vzepřeme. Nad kynutím dokumentace nemůžeme jinak zvítězit. Ani navyšováním personálu ne. Odlidštění medicíny je pak naše velká prohra, která bude celý rádoby obranný dokumentační systém posilovat.

Publikoval Jakuta

Četla jsem, že žena dva roky po nástupu na rodičovskou, prožívá nejhlubší pád svého sebevědomí. Určitě to byl moudrý článek. O tom, co sebevědomí udělá během dalších přibývajících roků bez sociální masáže v zaměstnání, nepsali. Každopádně jsem se nestala nejlepší matkou na světě (ano, to jsem v plánu měla), zjistila jsem, že vařit-prát-oblékat-žít ekologicky nejde (to jsem aspoň zkoušela), nenaučila jsem se nový jazyk (to možná ještě zkusím), ani nazaložila firmu, nedodělala doktorát ani nezískala nový titul, nepohnula lokální ani světovou politikou, nezačala chovat včely... Zkrátka, že není nic, čím bych se tu blyštěla a jiskřil Jediné, co trénuji donekonečna je trpělivost, plánovací + slaďovací schopnosti a odvahu. Běhání a psaní blogu jsou dva úniky, které si držím chráněné jako výsostné vody jejího veličenstva. To je to, co mě spojuje s dobou bez dětí a co mi umožňuje vracet se pouze a jenom k sobě. Obé je zdrojem endorfinů. Kladný vliv běhu pociťuje zejména rodina - když se vrátí úplně jiná žena/máma. A když blogem potěším někoho z vás, bude to bezmezně těšit i mě. Jiné ambice nemám. Světlu vstříc!!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: