Jane: Psaní je pro mě terapií

Je tu začátek nového měsíce a sním přichází i pravidelný příspěvek do rubriky Rozhovory.
Tentokrát si můžete přečíst rozhovor s blogerkou Janou, která si vede blog na originální adrese niternice.blog.cz.

Můžeš úvodem prozradit, kolik ti je let, odkud jsi a čím se živíš?
Je mi 32 a jsem z Prahy. Před mateřskou jsem dlouhá léta pracovala na letišti, konkrétně u bezpečnostní kontroly. Po rodičovské jsem se do práce vrátit už nemohla, protože jsem se jako maminka celodenně starala o svou těžce nemocnou dcerku, což bylo vlastně zadarmo, protože náš sociální systém je dost liknavý, takže schválení příspěvků na péči jsem se nedočkala. A teď už je to pasé… Nedávno jsem začala pracovat po letech znovu, a to v butiku s módou, kterému šéfuje moje mladší sestra.
Na tvém blogu mě velice zaujala jeho adresa. „Niternice“ je kouzelný neologismus (ověřoval jsem na Google) – vzpomeneš si ještě, jak jsi na toto slovo přišla?
Když jsem se rozhodla založit si blog, to slovo jsem měla už v hlavě. Padlo mojí tvorbě jako ulitý – vychází z nitra. Zní to jako klišé, ale tak to je, a jiné vysvětlení jsi snad ani nemohl čekat. Vzpomínám, že jsem se tehdy při googlování toho slova dokonce divila, že jako přezdívka dávno neexistuje, protože je jasný, že v tom „niterním“ tvoření nejsem mezi autory (blogů) výjimkou. Vím, že zkraje se tomu názvu pár lidí zasmálo a pamatovalo si ho jako jitrnici…
Blog je zařazen do kategorie „Literatura“ a v minulosti měl titul „Literární Pokusnice“ (později změněno na „Niterní záznamy aneb Život je zvláštní„). S jakou literární tvorbou se u tebe na blogu můžeme setkat a máš za sebou nějaké vydané knížky (případně uvažuješ o vydání nějaké knížky)?
Původně jsem skutečně založila blog pro své literární pokusy, které se mi za léta nahromadily v šuplíku u postele. Ovšem brzy na to, co jsem všechna ta svá dílka na blog umístila, jsem doslova propadla kouzlu blogování, coby způsobu sdílení svých každodenních postřehů a příběhů. Přesto jsem nakonec blog tématicky přiřadila k těm literárním, neboť jsem se zdráhala nazvat ho deníkem. Vždycky jsem se totiž vypisovala tak, aby článkům nechyběla pointa. Aby to vypisování se nesloužilo jen mně, ale dalo se to i číst.
Co se týče té vyloženě literární tvorby (pokusů), tak je tam kromě povídek i román. Ne, je tam zase jen pokus o něj, v mém počítači je teď už přepracovaná verze, která je připravená k vydání, o což bych velice stála. Jen jsem zatím nenašla podobně nadšeného vydavatele 🙂
Tvůj blog neobsahuje odkazy na žádné oblíbené stránky. Znamená to, že nemáš žádné oblíbené blogy, které bys pravidelně sledovala?
Je to tak. Nemám oblíbené blogy, zato mám pár oblíbených blogerů, coby osobností, které jsem poznala skrze osobní korespondenci. Uvedu například jednu, je to autorka blogu adaluter.blog.cz.
Tvůj blog nedávno oslavil dva roky existence. Dalo ti za tu dobu psaní blogu něco?
Za tuhle otázku jsem ráda, protože bych ji ráda využila jako příležitost poděkovat týmu Blog.cz, který stojí za jeho existencí, jelikož tím usnadňuje mou existenci. Psaní je moje „niterní“ potřeba, snad dokonce závislost. A co mi ty dva roky blogování daly? Vypsala jsem se, poznala líp sebe samu, v důsledku pravidelného třídění svých myšlenek, a taky jsem získala několik věrných čtenářů, z nichž někteří se stali mými přáteli, protože v zásadních chvílích neváhali přispěchat s nabídkou pomoci, když jsem si třeba nad něčím konkrétním na blogu posteskla. Ať šlo o injekční stříkačky pro Elenku, které nebyly k sehnání, anebo třeba o lžičky, které jsem si ze zlozvyku postupně všechny vyházela, spolu s prázdnými kelímky od jogurtu. Normálně mi byly zakoupeny nové 🙂
Taky jsem, myslím, díky možnosti psát na blog, ty uplynulé a velmi náročné dva roky zvládla bez pomoci antidepresiv, které jsem už jednou ve své minulosti potřebovala. Nezešílela jsem a od dalšího psaní si slibuju, že se tak ani nestane.
V tvém životě se odehrál smutný příběh, o němž se více rozepisuješ na svém blogu. Můžeš prozradit čtenářům, jakým událostem jsi musela v poslední době čelit a jak se s tím vypořádáváš? Pomáhá ti v tom nějak i blog?
Začátkem tohoto měsíce jsme přišli o naši tříletou holčičku a je to moc těžká životní zkouška pro celou rodinu, kdy člověk netuší, jestli ten život bude ještě někdy za něco stát. Ona byla těžce nemocná se srdíčkem, přesto jsme s tak náhlým koncem nepočítali. Psaní na blog mi pomáhá, jako způsob terapie, opět třídím myšlenky a pocity, sdílím je a od čtenářů se mi dostává ohromné podpory formou zpětné vazby, což mě tak nějak drží nad vodou.
Na Facebooku máš stránku, která je velice dojemným svědectvím o příběhu malé Elenky. Pokud jsem správně vyrozuměl, snažíš se v současnosti o založení nadačního fondu? Co by mělo být jeho cílem?
Tu stránku založila kdysi Elenky teta, jako fandovskou, protože se Elenka podrobila mnoha operacím, kdy jsme se skutečně báli o její život. Přidali se na ni, kromě našich přátel, také úplně cizí lidi, kterých je tam dneska většina. Dobrá třetina fanoušků se paradoxně připadala až v poslední době, kdy už bohužel nebylo čemu fandit. Tedy ne tomu, oč jde v názvu stránky. Už pro ten název jsem ji chtěla zrušit, ale ozvala se mi spousta lidí s tím, že by si ji přála zachovat, jako památku na statečnou bojovnici. Název se změnit nedá, na to má stránka moc fandů, na dočasné odhlášení, pro účely přejmenování, slyšelo jenom málo z nich, a tak se název holt měnit nebude, změní se jen „mise“.
Přála bych si udělat teď něco pro jiné nemocné děti. Fond byl nápad jedné věrné fanynky (a čtenářky mého blogu), ale ještě to není a nemůže být dotažené, musím se nejdřív vzpamatovat a vše si ujasnit. Spíš tíhnu k pomáhání konkrétním dětským příběhům, jichž jsem během svých četných hospitalizací s Elenkou poznala hodně, než k nějaké sbírce peněz pro nemocnici obecně, či na léčbu určitých nemocí. Těch smutných příběhů je moc a moc, a nejde tam vždy o nedostatek financí. Ty děti jsou nemocné teď, nedočkají se, až pro ně věda jednou najde lék a ony budou fit… Teď jsou v nemocnici, teď mají své potřeby. Plno jich strádá, ať samotou, strachem, či nudou… Tohle mě drásá.
Tvůj blog je v duchu svého názvu skutečně velmi osobní. Je pro tebe psaní určitou formou autoterapie, nebo prostě od přírody inklinuješ k podobné otevřenosti a nevidíš v ní žádná rizika?
Ve své otevřenosti nevidím žádná rizika. Samozřejmě to chce určitou dávku soudnosti, co ještě ano a co už ne, a když náhodou tápu, tak volám svýmu nejlepšímu kamarádovi, který vždy stál a stojí nohama pevně na zemi, tudíž na něj dám. Ale skoro vždycky mi to odkýve, kolikrát i k mému překvapení.
Jak už jsem říkala, psaní je pro mě terapií, ale troufám si tvrdit, že nejen pro mě, ale mnohdy i pro čtenáře, a to konkrétně třeba v případech, kdy já vytáhnu nějakou záležitost, o níž by třeba druzí ve spojitosti s vlastní osobou nemluvili. Prostě na sebe něco bez okolků prásknu a čekám, co oni na to. A děje se to, že mi chodí maily ve znění: To, cos psala, se mi děje taky, ale veřejně bych to nepřiznala… Já se tím dovídám, že jsem normální a oni vlastně taky.
Za ty dva roky, co takhle bloguju, jsem pochopila, že jsme vlastně všichni v podstatě stejní. Předtím jsem se domnívala (například), že v mém okolí snad jen já trpěla depresí, a dneska vím, že psychické problémy má plno mých známých, jen o tom nemluví, protože se bojí, že by je měli za blázny…
Znají tvůj blog lidé ve tvém okolí? Pokud ano, jak na něj reagují?
Lidi z mého okolí, a už i z okolí širšího, o mém blogu ví, a reagují na něj, pokud vím, kladně. Ty reakce, ať už na blog obecně, anebo na konkrétní články, mi chodí i na mail, a třeba teď, kdy má rodina zažívá různé nevysvětlitelné věci, ve spojitosti s odchodem Elenky, z čehož se taky na blogu vypisuju, mi lidi posílají zase své mysteriózní zážitky, takže se takhle jako strašíme navzájem… Což mně ale pomáhá, protože mám teď, víc než kdy dřív, potřebu vědět, že i potom něco je.
A dost často se stává, třeba mému příteli, anebo sestrám, že se nestačí divit, co o nich jejich známí všechno ví. Je to ale vždycky v žertovném duchu, kdy si je lidi dobírají, anebo se je snaží překvapit svou informovaností. To se třeba někdo zeptá ségry, jak se jí bydlí s Danem v novém bytě a ona na to: Jak víš, že už spolu bydlíme? A kamarádka odpoví, že čte blog… Dlužno teda dodat, že já kamarádku zpravidla vůbec neznám. Ale tohle mě baví – dokud to baví i zúčastněné.
Co bys na závěr vzkázala všem čtenářům, pokud bys je měla nějak pozvat na svůj blog?
Aby se tam nebáli přijít, protože ani teď to není místo smutku. Já už se, díky své rodině, přátelům a velké podpoře mých věrných čtenářů, zase i směju.
Více se o zpovídané blogerce dozvíte na jejím blogu niternice.blog.cz

Publikoval Jakuta

Četla jsem, že žena dva roky po nástupu na rodičovskou, prožívá nejhlubší pád svého sebevědomí. Určitě to byl moudrý článek. O tom, co sebevědomí udělá během dalších přibývajících roků bez sociální masáže v zaměstnání, nepsali. Každopádně jsem se nestala nejlepší matkou na světě (ano, to jsem v plánu měla), zjistila jsem, že vařit-prát-oblékat-žít ekologicky nejde (to jsem aspoň zkoušela), nenaučila jsem se nový jazyk (to možná ještě zkusím), ani nazaložila firmu, nedodělala doktorát ani nezískala nový titul, nepohnula lokální ani světovou politikou, nezačala chovat včely... Zkrátka, že není nic, čím bych se tu blyštěla a jiskřil Jediné, co trénuji donekonečna je trpělivost, plánovací + slaďovací schopnosti a odvahu. Běhání a psaní blogu jsou dva úniky, které si držím chráněné jako výsostné vody jejího veličenstva. To je to, co mě spojuje s dobou bez dětí a co mi umožňuje vracet se pouze a jenom k sobě. Obé je zdrojem endorfinů. Kladný vliv běhu pociťuje zejména rodina - když se vrátí úplně jiná žena/máma. A když blogem potěším někoho z vás, bude to bezmezně těšit i mě. Jiné ambice nemám. Světlu vstříc!!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: