Kompromitující životnost digitálních dat

Znáte Labyrint Revue? V nejnovějším dvojčísle 31.-32 vyšel český úryvek z knihy Delete: the Virtue of Forgetting in the Digital Age, jejímž autorem je rakouský právník a IT odborník Viktor Mayer-Schönberger. Text se zaměřuje na problém, o němž se už na tomto blogu v minulosti také psalo: teoreticky neomezená životnost online obsahu a z ní plynoucí negativní důsledky pro uživatele internetu.
Čelíme novodobému problému, s nímž si zatím nikdo neví rady?

Autor popisuje na několika varovných příkladech z minula ukázky osudů lidí, kteří doplatili na neomezenou paměť internetu. Vždy se jedná o nešťastníky, kterým se vymstila nějaká zdánlivě banální událost z minulosti, která však byla dohledatelná na internetu.
Jako třeba v případě jednoho chlapíka z Kanady, který doplatil na svůj více než deset let starý článek do studentského časopisu, v němž se přiznal ke konzumaci LSD. Vinou toho mu byl zamezen přístup do USA.
Podobné storky se možná už někdy donesly i k vám – snad každý už někdy slyšel o někom, kdo třeba doplatil na to, co psal na Facebooku. Klasický následek těchto případů? Ztráta zaměstnání. (Typicky třeba v případech, kdy si dotyčný zaměstnanec stěžoval na svém soukromém profilu, jak ho jeho práce nebaví. Dobře mu tak, chtělo by se možná každému říct, ale to nepostihuje celý problém, o který zde jde.)
Mayer-Schönberger ve svém textu konstatuje:
Pro nás lidi bylo odpradávna zapomnění normou a zapamatování výjimkou. Digitální technologie a globální sítě ale tento poměr změnily. Dnes se zapomnění s pomocí obecně rozšířené techniky stalo výjimkou a pamatování tou běžnější variantou.
(citováno z Labyrint Revue č. 31 – 32, s. 201)
Autor vyvozuje znepokojující závěr: obavy z toho, že by nás naše současné jednání mohlo někdy v budoucnu kompromitovat, mohou vést k dobrovolné autocenzuře. Vše, co umístíme na internet, může být v budoucnu použito proti nám – i tak by se dala parafrázovat větička známá z amerických krimi seriálů, která vystihuje podstatu současného internetu, kde se vše ukládá navždy. Slovy autora: „…budoucnost nás fatálně brzdí v tom, co činíme v přítomnosti.
Je tomu skutečně tak? Jedním z dobrých příkladů kompromitující životnosti digitálního obsahu je internetové porno. Je veřejným tajemstvím, kolik dívek a žen si u nás tímto způsobem přivydělává. Hrozí těmto dívkám, že je v budoucnu dostihnou hříchy z mládí?
Toť otázka. V minulosti jste mohli v médiích zaznamenat mnohé kauzy, v nichž se skandalizovaly veřejné osobnosti s porno minulostí. Co se v jistých společenských kruzích může jevit téměř jako nezbytná podmínka počátečního zviditelnění, může mít v jiném kontextu zdrcující důsledky. Něco jiného zažívá druhořadá celebritka, na kterou praskne existence choulostivého videa, které „náhodou“ uniklo na internet, a něco jiného dívka, která se uchází o seriózní práci a praskne na ní totéž.
Král českého porno průmyslu, Robert Rosenberg, se k tomu staví v pořadu Ta naše povaha česká: Sex místo stipendia? velkomyslně: podle něj je to práce jako každá jiná, a pokud by vás nějaký zaměstnavatel odmítl kvůli porno minulosti, údajně ho můžete zažalovat o velké peníze. Alibismus, nebo reálný fakt?
Opusťme ale toto problematické pole a pojďme se na chvíli zastavit u tématu, které vám zřejmě bude bližší. Blog.cz čelí v posledních měsících nevídané epidemii. Jednoho dne, skoro přes noc, došlo k tomu, že nás začaly zaplavovat žádosti stovek blogerů, kteří chtějí zrušit svůj blog z dětství. Není dne, aby nepřišla alespoň jedna.
Pokaždé se jedná o stejný scénář. Uživatel si v dětství založil blog, jehož obsah odpovídal tehdejšímu věku blogera. Jak čas plynul, uživatel na blog zapomněl, ale internet nikoli. Blog zde stále existuje a uživatel nyní s hrůzou zjišťuje, že Google či Seznam ho nachází jako první výsledek při hledání jména uživatele.
To, co je pro jedny vytouženým snem, je pro jiné noční můrou: snadná nalezitelnost ve vyhledávačích. Realita v tomto ukazuje svoji paradoxní povahu – jakoby se i zde ukazovalo, že každý touží po tom, co nemůže mít. Těm, co se chtějí dostat do vyhledávačů, se to nedaří, a často si platí drahé odborníky na SEO, aby je do „toho Googlu“ dostali; a těm, kteří jsou snadno dohledatelní, to pro změnu vadí.
Zpět ke zmíněné epidemii: čelíme zde vlně uživatelů, kteří se za svůj infantilní blogísek stydí a vyžadují jeho zrušení. To jim však není umožněno, protože si pochopitelně nepamatují přihlašovací údaje (a registrační e-mail je většinou zrušený). Nezřídka tito uživatelé i tvrdí, že jsou ve školním kolektivu šikanovaní, protože si spolužáci našli jejich blogísek z dětství a nyní se jim kvůli němu vysmívají.
Následuje zdlouhavé kolečko, jehož cílem je často velice pracné prokazování, že se jedná skutečně o blog uživatele, který žádá jeho zrušení. Krajním řešením je v takových případech zaslat notářské prohlášení, že blog je skutečně toho, kdo žádá jeho zrušení.
Vtip je ale v tom, že i zrušením blogu to většinou stejně nekončí. Internet je veřejný prostor a co na něj jednou umístíte, na něm může zůstat teoreticky věčně. Kromě toho, že blog zaindexují vyhledávače (odkud „není úniku“), se jeho obsah může dostat na nejrůznější další servery a webové archivy, jako je třeba archive.org (kde lze často dohledat většinu blogů, které byly už před lety zrušeny).
Klasický závěr s nějakým ponaučením zde nehledejte. Bavíme se o tématu, které přináší více otázek než odpovědí. Dostihne nás všechny na internetu jednou naše přítomnost? Kdo to ví, odpoví…

Čtěte k tématu:

Publikoval Jakuta

Četla jsem, že žena dva roky po nástupu na rodičovskou, prožívá nejhlubší pád svého sebevědomí. Určitě to byl moudrý článek. O tom, co sebevědomí udělá během dalších přibývajících roků bez sociální masáže v zaměstnání, nepsali. Každopádně jsem se nestala nejlepší matkou na světě (ano, to jsem v plánu měla), zjistila jsem, že vařit-prát-oblékat-žít ekologicky nejde (to jsem aspoň zkoušela), nenaučila jsem se nový jazyk (to možná ještě zkusím), ani nazaložila firmu, nedodělala doktorát ani nezískala nový titul, nepohnula lokální ani světovou politikou, nezačala chovat včely... Zkrátka, že není nic, čím bych se tu blyštěla a jiskřil Jediné, co trénuji donekonečna je trpělivost, plánovací + slaďovací schopnosti a odvahu. Běhání a psaní blogu jsou dva úniky, které si držím chráněné jako výsostné vody jejího veličenstva. To je to, co mě spojuje s dobou bez dětí a co mi umožňuje vracet se pouze a jenom k sobě. Obé je zdrojem endorfinů. Kladný vliv běhu pociťuje zejména rodina - když se vrátí úplně jiná žena/máma. A když blogem potěším někoho z vás, bude to bezmezně těšit i mě. Jiné ambice nemám. Světlu vstříc!!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: