 |
Znáte Labyrint Revue? V nejnovějším dvojčísle 31.-32 vyšel český úryvek z knihy Delete: the Virtue of Forgetting in the Digital Age, jejímž autorem je rakouský právník a IT odborník Viktor Mayer-Schönberger. Text se zaměřuje na problém, o němž se už na tomto blogu v minulosti také psalo: teoreticky neomezená životnost online obsahu a z ní plynoucí negativní důsledky pro uživatele internetu.
Čelíme novodobému problému, s nímž si zatím nikdo neví rady?
|
Autor popisuje na několika varovných příkladech z minula ukázky osudů lidí, kteří doplatili na neomezenou paměť internetu. Vždy se jedná o nešťastníky, kterým se vymstila nějaká zdánlivě banální událost z minulosti, která však byla dohledatelná na internetu.
Jako třeba v případě jednoho chlapíka z Kanady, který doplatil na svůj více než deset let starý článek do studentského časopisu, v němž se přiznal ke konzumaci LSD. Vinou toho mu byl zamezen přístup do USA.
Podobné storky se možná už někdy donesly i k vám – snad každý už někdy slyšel o někom, kdo třeba doplatil na to, co psal na Facebooku. Klasický následek těchto případů? Ztráta zaměstnání. (Typicky třeba v případech, kdy si dotyčný zaměstnanec stěžoval na svém soukromém profilu, jak ho jeho práce nebaví. Dobře mu tak, chtělo by se možná každému říct, ale to nepostihuje celý problém, o který zde jde.)
Mayer-Schönberger ve svém textu konstatuje:
„Pro nás lidi bylo odpradávna zapomnění normou a zapamatování výjimkou. Digitální technologie a globální sítě ale tento poměr změnily. Dnes se zapomnění s pomocí obecně rozšířené techniky stalo výjimkou a pamatování tou běžnější variantou.„
(citováno z Labyrint Revue č. 31 – 32, s. 201)
Autor vyvozuje znepokojující závěr: obavy z toho, že by nás naše současné jednání mohlo někdy v budoucnu kompromitovat, mohou vést k dobrovolné autocenzuře. Vše, co umístíme na internet, může být v budoucnu použito proti nám – i tak by se dala parafrázovat větička známá z amerických krimi seriálů, která vystihuje podstatu současného internetu, kde se vše ukládá navždy. Slovy autora: „…budoucnost nás fatálně brzdí v tom, co činíme v přítomnosti.„
Je tomu skutečně tak? Jedním z dobrých příkladů kompromitující životnosti digitálního obsahu je internetové porno. Je veřejným tajemstvím, kolik dívek a žen si u nás tímto způsobem přivydělává. Hrozí těmto dívkám, že je v budoucnu dostihnou hříchy z mládí?
Toť otázka. V minulosti jste mohli v médiích zaznamenat mnohé kauzy, v nichž se skandalizovaly veřejné osobnosti s porno minulostí. Co se v jistých společenských kruzích může jevit téměř jako nezbytná podmínka počátečního zviditelnění, může mít v jiném kontextu zdrcující důsledky. Něco jiného zažívá druhořadá celebritka, na kterou praskne existence choulostivého videa, které „náhodou“ uniklo na internet, a něco jiného dívka, která se uchází o seriózní práci a praskne na ní totéž.
Král českého porno průmyslu, Robert Rosenberg, se k tomu staví v pořadu Ta naše povaha česká: Sex místo stipendia? velkomyslně: podle něj je to práce jako každá jiná, a pokud by vás nějaký zaměstnavatel odmítl kvůli porno minulosti, údajně ho můžete zažalovat o velké peníze. Alibismus, nebo reálný fakt?
Opusťme ale toto problematické pole a pojďme se na chvíli zastavit u tématu, které vám zřejmě bude bližší. Blog.cz čelí v posledních měsících nevídané epidemii. Jednoho dne, skoro přes noc, došlo k tomu, že nás začaly zaplavovat žádosti stovek blogerů, kteří chtějí zrušit svůj blog z dětství. Není dne, aby nepřišla alespoň jedna.
Pokaždé se jedná o stejný scénář. Uživatel si v dětství založil blog, jehož obsah odpovídal tehdejšímu věku blogera. Jak čas plynul, uživatel na blog zapomněl, ale internet nikoli. Blog zde stále existuje a uživatel nyní s hrůzou zjišťuje, že Google či Seznam ho nachází jako první výsledek při hledání jména uživatele.
To, co je pro jedny vytouženým snem, je pro jiné noční můrou: snadná nalezitelnost ve vyhledávačích. Realita v tomto ukazuje svoji paradoxní povahu – jakoby se i zde ukazovalo, že každý touží po tom, co nemůže mít. Těm, co se chtějí dostat do vyhledávačů, se to nedaří, a často si platí drahé odborníky na SEO, aby je do „toho Googlu“ dostali; a těm, kteří jsou snadno dohledatelní, to pro změnu vadí.
Zpět ke zmíněné epidemii: čelíme zde vlně uživatelů, kteří se za svůj infantilní blogísek stydí a vyžadují jeho zrušení. To jim však není umožněno, protože si pochopitelně nepamatují přihlašovací údaje (a registrační e-mail je většinou zrušený). Nezřídka tito uživatelé i tvrdí, že jsou ve školním kolektivu šikanovaní, protože si spolužáci našli jejich blogísek z dětství a nyní se jim kvůli němu vysmívají.
Následuje zdlouhavé kolečko, jehož cílem je často velice pracné prokazování, že se jedná skutečně o blog uživatele, který žádá jeho zrušení. Krajním řešením je v takových případech zaslat notářské prohlášení, že blog je skutečně toho, kdo žádá jeho zrušení.
Vtip je ale v tom, že i zrušením blogu to většinou stejně nekončí. Internet je veřejný prostor a co na něj jednou umístíte, na něm může zůstat teoreticky věčně. Kromě toho, že blog zaindexují vyhledávače (odkud „není úniku“), se jeho obsah může dostat na nejrůznější další servery a webové archivy, jako je třeba archive.org (kde lze často dohledat většinu blogů, které byly už před lety zrušeny).
Klasický závěr s nějakým ponaučením zde nehledejte. Bavíme se o tématu, které přináší více otázek než odpovědí. Dostihne nás všechny na internetu jednou naše přítomnost? Kdo to ví, odpoví…
—
Čtěte k tématu:
od sebe k sobě 