Hogreta: Blog mi dovoluje vyjádřit svůj názor

V listopadovém příspěvku do pravidelné rubriky Rozhovory se představuje 21 letá blogerka, vystupující pod přezdívkou Hogreta.
Když před několika měsíci rozšířila řady Autorského klubu, dostalo se jí vřelého přijetí. Čtete rozhovor o tom, co si tato sympatická blogerka třeba myslí o komunitě blogů nebo jak se dívá na pro-ana blogy. Seznamte se s Hogretou.

Hogreta, autorka blogu hogreta.blog.cz
Tvůj blog v prosinci letošního roku oslaví dva roky existence. Změnilo ti psaní blogu za tu dobu nějak život?
Nemyslím si, že blog má takovou sílu, aby měnil životy. I když – asi takovou sílu mít může, pokud mu to dovolíme. Já mu to naštěstí nedovolila. Samozřejmě, že za ty dva roky u mě proběhlo hodně změn, ty ale nebyly způsobené blogem.

Co všechno můžeme na tvém blogu najít a jak bys na něj pozvala ty, kdo o něm až dosud neslyšeli?

Na mém blogu může návštěvník najít ledacos, od úvah a názorů, přes jakýsi deníček, až k lekcím vietnamštiny. Nejsem nijak vyhraněná, baví mě spoustu věcí – a tak ani můj blog není vyhraněný na jedno téma. A tak si tady každý najde to svoje. Je to moje místo, do kterého dávám část sebe.

Na blogu máš uvedenou celou řadu oblíbených blogů, které asi pravidelně navštěvuješ. Přichází podle tebe o něco lidé, kteří žádné blogy na rozdíl od tebe nečtou? Jak bys vysvětlila přínos blogů někomu, koho to zcela míjí a nezajímá se o to?

Čtení cizích článků mi dává inspiraci ke psaní těch vlastních, navíc se u nich uvolním a na chvíli zapomenu na život okolo. Pokud někdo píše články a zároveň nečte články ostatních lidí, nemůže se s ostatními srovnávat. V tomto případě však srovnávání může být dobrou motivací. Když vidím, jaké někdo jiný dělá při psaní chyby, sama se jich snažím vyvarovat. Když vidím, že to někomu opravdu jde, že je úspěšný, má pěkné články – snažím se, jak jen můžu, aby moje články také dosahovaly takových kvalit.

Jak bych vysvětlila přínos blogů? Blog mi dovoluje vyjádřit svůj názor tak, aby byl slyšet. Samozřejmě, můžu svůj názor prezentovat doma u večeře, ale z nějakého důvodu mám prostě nutkání vykřičet ho do světa. Zároveň mám možnost přečíst si názory ostatních lidí. A čím více různých názorů na dané téma si přečtu, tím objektivnější názor si udělám.

Svému blogu jsi nedávno založila stránku na Facebooku a k dnešnímu dni máš 15 fanoušků. K čemu je to podle tebe dobré a co si od toho slibuješ?

Facebook jsem svému blogu založila, abych nějak zkompletovala všechny mé články na jednom místě. Když někdo chodí pouze na můj blog, můžou mu nějaké články uniknout – například ty na Krásné.cz (nebo třeba tento rozhovor). Facebook mi poskytuje prostor, kde se svými čtenáři můžu komunikovat, což mě ohromě baví. Také zde můžu přidávat třeba videa, která mě zaujala, a zároveň kvůli takové „blbosti“ nemusím psát zvláštní článek.

Tvůj blog působí dojmem, že to máš v hlavě srovnané a víš, co chceš od života. Jak se třeba díváš na komunitu blogerů na Blog.cz – je něco, co je pro nic typické, ať už v negativním, nebo pozitivním smyslu?

No, abych si teď proti sobě všechny nepoštvala :-D. Ale teď vážně. Blogeři samozřejmě nejdou hodit do jednoho pytle. Co mi ale často chybí, je vtip a nadhled. Někdy mám dokonce pocit, že blogeři jsou neuvěřitelní masochisté. Chodit na blogy, které se mi příčí, pro mě nemá smysl (zničila bych si nervy), ale zjistila jsem, že mnoho blogerů takové blogy vyhledává.

Pokud mám mluvit o tom, co pozitivního je podle mě pro komunitu blogerů typické, pak bych asi vyzdvihla vděčnost. Myslím, že nebudu jediná, která se při zjištění, že mi na blogu přibyl komentář, tak připitoměle usmívá :). Spousta lidí tvrdí, že jim nejde o návštěvnost, ale ruku na srdce – všichni píšeme pro lidi, pro své čtenáře. Všichni píšeme a doufáme, že si náš článek přečte co nejvíce lidí a že se co nejvíce lidem bude líbit. A tak jsme vděční za každou dušičku, která o náš blog projeví zájem.

Na blogu máš ikonku signalizující, že píšeš pro Krasna.cz. Jaké máš zkušenosti s přijetím tvých článků na tomto serveru? A jaký máš vlastně na Krásnou celkový názor?

Moje články byly na tomto serveru prozatím přijímány lépe, než jsem vůbec doufala. Jaký mám na Krásnou celkový názor? Určitě ji nevnímám negativně, jinak bych neměla chuť tam psát. Člověk si musí uvědomit, že tyto stránky jsou určené určité cílové skupině čtenářů, není to pro každého. Hodně lidí na Krásnou.cz nadává, že prý se tam řeší kraviny, ale pravda je taková, že pro patnáctiletou holku tyto „kraviny“ mohou znamenat mnohem více, než si dospělí dokáží představit. Není to tak dávno, co jsem sama byla patnáctiletá holka, takže myslím, že ke čtenářkám mám ještě pořád poměrně blízko. Samozřejmě se na Krásné vyskytují i články, u kterých mám chuť otřískat si hlavu o klávesnici, ty však najdeme snad na každém serveru.

Spousta našich blogerů má literární ambice a ráda by jednou vydala knihu. Jak jsi na tom v tomto ohledu ty?

Napsat knihu opravdu neplánuji. Nepíšu ani povídky – a nejsem filozof, abych si mohla dovolit vydávat ve velkém své úvahy. Psát mě opravdu baví, ale píšu raději články. Kdybych mohla být někde otištěna, pak bych si raději vybrala sloupeček v nějakých novinách, než knihu.

Komunita blogerů nedávno hodně řešila, zda je správné, aby někteří blogeři zveřejňovali placené PR články. Jak se k tomuto problému stavíš ty?

Myslím si, že je to každého věc. Nestavím se k tomu negativně, protože vím, kolik blogování sežere času. Kdybych místo sezení nad blogem pracovala, vydělala bych si za tu dobu obrovské peníze. Sama jsem už nějaké ty články napsala. Řídím se však tím, že si vybírám, o čem napíšu, nepřijímám všechny nabídky. Vybírám ty, které se mi opravdu líbí. Nikdy bych nedoporučovala čtenářům něco, o čem bych sama neměla dobré mínění, to mi za ty peníze nestojí.

Ví tvůj přítel o tvém blogu, nebo si nepřeješ, aby ho navštěvoval?

Můj přítel ví o mém blogu už od začátku. Nejsem ten typ, který by svým blízkým dokázal dlouhodobě něco tajit nebo dokonce žít dva paralelní životy. Sesypala bych se z toho sama dřív, než by kdokoli nabyl podezření. Jsem ráda, že s přítelem můžu mluvit i o blogu, že s ním můžu řešit články i komentáře. Vím, že můj blog čte, občas mi něco vytkne a občas mi dá nějaký nový nápad o čem psát. Za to jsem mu moc vděčná.

Na Srdci Blogu jsme několikrát řešili problém pro-ana blogů. Jaký máš na ně názor?

Z pro-ana blogů mám husí kůži. Anorexie je hrozná nemoc, která nezřídka vede ke smrti – a nikdo by neměl mít pocit, že v ní je ještě podporován. A to přesně pro-ana blogy dělají. Kdyby jeden sebevrah přesvědčoval druhého, ať skočí z mostu, okamžitě bychom mu to zatrhli. Tohle je hodně podobná situace.

Jak jsi strávila nedávný Halloween? Slavíš to nějak, nebo taky vyznáváš takový ten módní antiamerikanismus, který odmítá Santa Clause, Valentýn i Halloween? 🙂

V naší zemi je Halloween zatím považován spíš za dětský svátek, takže jsem ho nijak neslavila. Že bych vyznávala antiamerikanismus, to bych taky neřekla. I když u nás v rodině stále chodí Ježíšek a Santa ho rozhodně jen tak nevytlačí, tak například Valentýna neodmítám.

Sleduješ blížící se české prezidentské volby? Pokud ano, víš už, komu z kandidátů plánuješ dát svůj hlas?

Já se o politiku nijak do hloubky nezajímám, takže se rozhodně nedá říct, že bych něco „sledovala“. Každopádně o prezidentských volbách samozřejmě vím. A koho budu volit? To si asi nechám pro sebe :).

Poslední otázka směřuje k označení tvého blogu, který jsi ty sama zařadila do kategorie „Deníček“. V nedávné soutěži Blog roku bylo nejvíce blogů nominováno právě do této kategorie, je tedy pravděpodobné, že tato kategorie početně vede i na celém Blog.cz. Otázka se tím pádem nabízí sama – v čem je tvůj deníček jiný než ty ostatní?

Já svůj blog označila jako „Deníček“ především proto, že jsem vůbec nevěděla, kam ho zařadit :-D. Sama bych svůj blog nazvala všehochutí, protože typicky deníčkovských zápisků zde nemám moc. Můj deníček je tady jiný tím, že se asi ani o deníček nejedná. Spíš bych mu říkala „zápisník“. Do zápisníku můžu napsat cokoli – jak to, co jsem celý den dělala, ale i to, co mě právě napadne. Občas nějaký tip, občas nějaký nápad, občas nějaký názor, občas nějakou hloupost. Nejsem moc nadšená, když mě někdo nutí se někam zařadit, když já bych nejraději stála uprostřed. A to je přesně to, co i na blogu dělám. Stojím uprostřed, svýma postpubertálníma očima sleduju svět okolo a píšu, co vidím:).

Více se o zpovídané blogerce dozvíte na jejím blogu na adrese hogreta.blog.cz

Publikoval Jakuta

Četla jsem, že žena dva roky po nástupu na rodičovskou, prožívá nejhlubší pád svého sebevědomí. Určitě to byl moudrý článek. O tom, co sebevědomí udělá během dalších přibývajících roků bez sociální masáže v zaměstnání, nepsali. Každopádně jsem se nestala nejlepší matkou na světě (ano, to jsem v plánu měla), zjistila jsem, že vařit-prát-oblékat-žít ekologicky nejde (to jsem aspoň zkoušela), nenaučila jsem se nový jazyk (to možná ještě zkusím), ani nazaložila firmu, nedodělala doktorát ani nezískala nový titul, nepohnula lokální ani světovou politikou, nezačala chovat včely... Zkrátka, že není nic, čím bych se tu blyštěla a jiskřil Jediné, co trénuji donekonečna je trpělivost, plánovací + slaďovací schopnosti a odvahu. Běhání a psaní blogu jsou dva úniky, které si držím chráněné jako výsostné vody jejího veličenstva. To je to, co mě spojuje s dobou bez dětí a co mi umožňuje vracet se pouze a jenom k sobě. Obé je zdrojem endorfinů. Kladný vliv běhu pociťuje zejména rodina - když se vrátí úplně jiná žena/máma. A když blogem potěším někoho z vás, bude to bezmezně těšit i mě. Jiné ambice nemám. Světlu vstříc!!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: