Je tu další článek od jednoho blogera z vašich řad. Svým příspěvkem do rubriky Blogeři radí tentokrát přispěla ichii. z blogu hide-me.blog.cz.
Setkáváme se s tím dnes a denně při prohlížení blogů – popisky v angličtině, britská vlaječka umístěná nenápadně někde v menu, značící, že blog je možno „přeložit do angličtiny“. Uvozovky jsou v tomto případě ale naprosto na místě. Vážně – zkusili jste si někdy ten text, co vám strejda Google vyplivne jako ekvivalentní překlad, přeložit zpátky do češtiny? Někteří z vás už možná tuší, na co narážím. TAKHLE TO PROSTĚ VYPADAT NEMÁ. Některé chyby, kterých se blogo-společnost dopouští při psaní v angličtině, ať už jde o nadpisy/popisky/whatever, jsou chyby, které pozná žák páté třídy ZŠ. A přesto tam jsou. Čím to?
JSME LÍNÍ MYSLET? I tím by to mohlo být. Minimálně by se tím vysvětlovalo, proč si po sobě kolikrát někdo ani nepřečte větu, co napsal, a pak mu vinou překlepu nebo chybějícího písmenka vznikne naprosto jiné slovo, které v daném kontextu absolutně nedává smysl. (Jenže to mají někteří i v češtině, co si budem povídat.) Takže rada číslo jedna zní, když už musíte mermomocí psát anglicky, tak si to po sobě alespoň přečtěte. Lepší to udělat před zveřejněním článku, než si potom muset mazat X komentářů na téma „máš blbě nadpis“ (dost často se s tím dá setkat např. u blogů o celebritách – obzvláště o těch, co tak hrozně berou ty slečinky 12-13 let starý, které takový blogy často vedou -, ale ani vzhledem k věku jejich autorek to není odpustitelné. Když to neumíš, nepiš tak.)
Předpokládám, že dost velké množství lidí, co si tenhle článek budou číst, začne po předchozím odstavci přemýšlet. Jaké má nějaká potrhlá čtrnáctka právo mi říkat, jak to dělat?, můžete si položit otázku. Odpověď je absolutně prostá (dokonce i prostá mé snahy vymyslet nějakou lepší) – ta „potrhlá čtrnáctka“ má totiž dostatek jazykového citu a dostatek respektu k jazyku, kterým mluví prakticky líp, víc a déle, než česky, aby jí „trhalo žíly“, když vidí ty blbosti, kterých se někteří dopouští ve snaze „psát“ anglicky. Hluboce se teď omlouvám všem těm výjimkám, které mají angličtinu na blogu dobře, ale na tohle se ani nedá dívat! Takže jsem se s malou nápomocí některých náhodně vybraných blogů, na které jsem narazila ve výpisu článků, pokusila sestavit menší seznam rad pro lidi, kteří v té internetové angličtině pořád tápou.
Rada první: (zmíněná už výše) Anglicky psané nadpisy, popisky, text v článku nebo cokoli jiného si po sobě nejdřív přečti, než to někde zveřejníš. Ono lidem, co od malička mluví i píšou česky, se to nezdá, protože v češtině není tolik slov, kde by vynechání nebo přehození písmenek mohlo pohnout s celým smyslem věty, zato v angličtině je jich sakra dost. Co třeba son-soon (syn-brzo) nebo wet-vet (mokrý-veterinář)? Problém je taky, když někteří odposlouchávají z nahrávek např. rozhovory, protože spousta anglických slov zní při vyslovení podobně, obzvláště někým, kdo mluví anglicky odjakživa (například slova weight=váha a way=cesta). V takových případech platí – dvakrát měř, jednou řež; pokud anglicky rozumíš, bude ti jasné, že někdo v rozhovoru o turné asi nebude používat slovo „váha“, ale „cesta“, ovšem pokud ne a pouze přepisuješ odhad podle poslechu, vychází z toho občas skutečně hodně zajímavé věci.
Rada druhá: Google je zlo. A to jako vážně. Pro příklad přidávám obrázek (a opravdu nejde o žádnou montáž, želbohům), kde jasně vidíte příklad toho, jak by to vypadat neměla. Kdokoli v mém věku, dokonce pravděpodobně i ti mladší, by větu „Dnes večer jdu do kina“ přeložili jedním z následujících způsobů – buď I’m going to the cinema tonight nebo I’m going to go to the cinema tonight. A takhle ji přeložil Google:
Myslím, že to nepotřebuje delší komentář. A zkuste si teď představit, co vám překladač provede, když do něj nahustíte celou stránku. Zkrátka a dobře, neumím anglicky, dobře, ale proboha vás prosím(!), Google je dobrý možná na slovíčka, ale rozhodně ne na celý věty. To opravdu jen přes mou mrtvolu. (A překladač.cz, nebo jak byly ty stránky, o tom radši ani nemluvit.)
Rada třetí: blog.cz anglicky? Jop, všichni víme, že tlačítko „přepnout do angličtiny“ někde v tom nastavení je, ovšem vyvstává tu problém, který byl už párkrát zmíněn i na Srdci Blogu. Pokud používáte vlastní popisky a odkazy (např. v horním boxu), musíte myslet na jedno – při blogu přepnutém do AJ musíte přepsat i odkazy na rubriky. Příklad: máte rubriku „deníček“, na kterou je při běžném nastavení odkaz http://vášblog.blog.cz/rubrika/denicek. Když blog přepnete do angličtiny, tak zmíněný odkaz nebude fungovat, do své rubriky deníček se dostanete přes odkaz http://vášblog.blog.cz/category/denicek. Krom toho, že špatné odkazy jsou prakticky k ničemu, víte, jak to čtenáře na*ere, když si budou muset rubriku složitě dohledávat? Já vám to povím. SAKRA HODNĚ je to na*ere.
Rada čtvrtá: méně je sice někdy více, ale i tak se to dá pohnojit! Viděli jste někdy na blogu popisek „I’m reading“? Ano? Ve zmíněném znění je to dobře. Jenže ono to ve zmíněném znění skoro nikde není. Spíš je pravděpodobnost, že uvidíte něco jako „I am read“ nebo „I reading“. To je čistě problém gramatiky a ne pravopisu, a snad o to víc mě štve, když někde něco takového vidím, neb mám autorovi popisků vždycky chuť dát jednu přes tlamu a lekci o průběhovým času. Takže opáčko toho, co musíte umět ze školy: Pokud má sloveso koncovku -ing, musí za podmětem (I, you, he, she, it, we, they, Michael….) následovat příslušné slovíčko „AM/ARE/IS“. Pokud sloveso zmíněnou koncovku nemá, a není náhodou i vaším jménem (jenže kdo by se jmenoval „číst“?), příslušné slovíčko se tam prostě NEPÍŠE a tečka. Takže opáčko: tvary s použitím am/are/is používáme v případě, že se představujeme (I am Caroline) nebo při použití průběhového času (přítomného nebo popř. vyjádření blízké budoucnosti), jindy ne. Jindy je to gramatická chyba.
Rada pátá: Ach, ta slov(es)a… a ach, ty popisky. Setkala jsem se s tím už několikrát. Případ první: Nevím, jestli to je prostě tak jednoduchý na spletení, nebo to prostě někde vidíte a tak si to dáte na blog taky, ale skoro všem se motají slova „BY“ (od) a „BE“ (být). A tak se u popisků místo s „wanna be affilates“ setkáváme s „wanna by affilates“. NE, TAKHLE NE. Vždycky jen a pouze WANNA BE! Totéž je například u „Layout made by me“ a „layout made be me“. První věta je dobře. Ta druhá? Nemá logiku. (Mozek, lidi, mozek!) Případ druhý: apostrof. Skrytý nepřítel všech anglicky hovořících. Takže jednoduchá poučka zní: v množném čísle nepsat, při přivlastňování a zkracování psát. Příklad? Affilates (tak ano) × Affilate’s (takhle ne) nebo například He’s (ano) × Hes (pokud to není jméno, o čemž pochybuji, tak ne – přivlastňovací tvar od „on“ zní totiž „his“). A tak bych mohla pokračovat donekonečna, že?
ichii., hide-me.blog.cz
—
Jak se vám článek od ichii. líbil? Využijte prosím hvězdičkové hodnocení pod článkem pro vyjádření své spokojenosti. S články blogerů, kteří obdrží nejlepší hodnocení od nejvíce čtenářů, se zde budete moci v budoucnu setkávat pravidelně.
od sebe k sobě 