V únorovém rozhovoru se představuje blogerka Alue K. Loskotová. Seznamte se s autorkou jednoho z nejnavštěvovanějších blogů na Blog.cz a jejími názory nejen na ezoteriku, které se na svém blogu dlouhodobě věnuje.
Alue K. Loskotová, autorka blogu karolinaloskotova.blog.cz
Aluško, na úvod by ses mohla trochu představit. Přijdeš mi tak trochu schovaná za hradbou internetu, podle všeho si střežíš soukromí a panuje kolem tebe spousta dohadů. Kolik ti je let, odkud jsi a co děláš? (škola, práce…) Dá se říct, že se z tebe stala blogerka na plný úvazek?
V září tohoto roku mi bude 20 let. Pocházím z jižní Moravy a ohledně toho co dělám… Dá se říci, že na jednu stranu pracuji normálně a zároveň dělám svoje stránky a všechno, co s nimi souvisí. – Vyhovuje mi to. 🙂
V podstatě jsem blogerka na plný úvazek, ty stránky mě doslova pohltily. Když jsem je v roce 2006 zakládala, nenapadlo by mě, že se pro mě jednou stanou tak moc důležité a že mě toho tolik naučí.
Tvůj blog se nachází na adrese karolinaloskotova.blog.cz, ty ale velice intenzivně propaguješ vlastní doménu aluska.org (kterou máš přesměrovanou na Blog.cz). Na celém Blog.cz jsi možná jediná, kdo dělá něco takového, nemluvě o tom, že doména .org původně sloužila pro potřeby neziskových organizací USA (viz článek na Wikipedii .org) Logicky se musím ptát, proč to všechno? Stydíš se snad za to, že máš blog na Blog.cz?
Původně jsem měla doménu jinou s příponou ,,.cz“. Ta mi ale byla ukradena, a než jsem ji dostala zpátky, rozjela jsem se na jiné adrese. – Všechny formy s ,,.cz“ byly už zabrané, tak jsem vzala za vděk příponou ,,.org“.
Zjistila jsem, že používat doménu je velice výhodné. Dlouhatánská adresa mého blogu je špatně zapamatovatelná, a vzhledem k tomu, že už ji nejde změnit na aluška.blog.cz, či alue.blog.cz, aby lépe vystihovala aktuální dění, rozhodla jsem se pro doménu.
Přineslo to mnoho výhod. – Lidé si krátkou a jednoduchou adresu, která je navíc zdrobnělinou mého jména, snadněji zapamatují, a také mi to zvýšilo hodně návštěvnost, protože když si někdo dává tu práci, že si platí doménu, když nemusí, o něčem to svědčí.
Když jsem blog zakládala, nevěděla jsem, že jméno uživatele bude zároveň adresou blogu, a když jsem na to pak přišla, říkala jsem si :,,Však co bych tam vymýšlela, kašlu na to, stejně je to jenom nějaký blog, který mě třeba přestane za pár měsíců bavit. Jenom zkouším, co to dělá, zůstanu s tím co tu teď je, díru do světa s tím stejně dělat nebudu…“ – Kdybych já blb věděla, kam až tohle zkoušení povede, dala bych si adresu jinou, ale tehdy bylo ještě na ,,Alue“ brzy, bylo mi 14 a ještě jsem si tak neříkala.
Dalo by se tedy říci, že dnešní podoba blogové domény už mi nevyhovuje a na žádný jiný blog se kvůli adrese stěhovat rozhodně nechci.
A ne, nestydím se za to, že jsem na blog.cz. Mám tento server převelice ráda, uvědomuji si všechny obrovské výhody toho, že jsem tady. – Když se něco pokazí, nemusím to řešit, stačí počkat. Také nemusím platit drahý hosting. Stačí se jenom přihlásit a libovolně tvořit, vždyť to je přece super! – Kdyby blog.cz někdy končil, nadšená z toho rozhodně nebudu. Určitě bych si vzala svých pět švestek a rozjela to jinde, ale nechci. Jsem tu moc spokojená.
Doménu mám tedy ve zkratce proto, že je pro mne praktická.
Když jsme u té tvojí výjimečnosti – jsi zřejmě rovněž jediný bloger na Blog.cz, který od svých čtenářů vybírá dobrovolné finanční příspěvky. To je neobvyklé nejen na Blog.cz, ale na celém českém internetu, a osobně znám pouze jediný další takový případ (známý filmový recenzent František Fuka se nedávno rozhodl požádat čtenáře svého blogu o dobrovolné příspěvky a před pár dny na svém blogu uvedl, že si takto za leden 2012 přišel na (hrubých) 33 589 Kč). Otázka je jasná – dá se blogováním v Česku uživit jako jediným zdrojem příjmu? A prozradíš, jestli ti blog „vydělá“ víc (případně míň nebo stejně) než zmiňovanému Frantovi Fukovi?
Snad abych také trochu vysvětlila, jak jsem se k tomu dostala. Šlo tu v podstatě jen o to, že jsem svému blogu začala věnovat až příliš mnoho času a hodně lidí mi říkalo: ,,Ty se tu tak dřeš, děláš co můžeš, a nic z toho nemáš, blogem se neuživíš.“ – Uvědomila jsem si, že někdy u toho sedím i celý den jako otrok, jenom abych všem poctivě odpověděla na těch padesát dotazů, co mi už dlouho leží v mailu a když to tedy beru tak moc vážně, tak bych si za to mohla zasloužit i něco hmotného. Taky mě ty poznámky o tom, že dělám projekt, který mě nezabezpečí, vyloženě štvaly.
Tak jsem se rozhodla, že otevřu účet, který stejně potřebuji, a kdo chce, může mi dobrovolně sem tam něco poslat jako výraz díku. Nebudu říkat, kolik toho je, ani jestli je to ,,hodně“. Nepřísluší mi totiž to takhle posuzovat.
Řeknu spíš, že mi to v jakémkoliv množství dělá obrovskou radost, a když jdu z banky s pár korunami navíc, o kterých vím, že je mám jako výraz vděčnosti od lidí, kterým jsem pomohla, je to fakt nádherný pocit. Připadáš si tak vděčný, malilinký, titěrný a šťastný… Je to pro mě malý zázrak. ,,Lidé poslali, i když nemuseli… :)“
Kdy se vám stane, že vám neznámý člověk pošle děkovný dopis, kde vám vylije své srdce a pak pošle dvě stovky na účet jako svůj dík? – Normálně se vám tohle nestane a já jsem šťastná, že to mám.
Setkáváš se s tím, že někoho pobuřuje nebo mu vadí myšlenka, že vyzýváš své čtenáře k tomu, aby ti dobrovolně finančně přispívali?
Nesetkávám. Všichni vědí, že mi může přispět, kdo chce. Z nikoho nic násilím netahám a vzhledem k tomu, kolik je to práce, mi naopak neznámí lidé ještě na setkáních jako výraz díku nosí dárečky a říkají: ,,Já se vás už ptal na kdeco a vy jste mi tak dobře poradila a mně to tak pomohlo… Ale já nemám účet, ani moc peněz, tak jsem si říkal, že třeba flaška domácího červeného vám udělá radost.“ – Člověk by se nad tím někdy skoro až dojal.
Takže ne, do očí mi nikdy nikdo nic takového neřekl, naopak to všichni uvítali jako bezva možnost a na internetu si možná rýpl tak jeden dva, ale tyhle závistivé poznámky, co hledají neexistující špínu, jdou mimo mě.
S tvým jménem je ostatně neodlučitelně spjata nemalá kontroverze. Už jsme řešili peníze a dalším takovým tématem, které provokuje, je samotné zaměření tvého blogu, kterým je ezoterika. Jak ses k tomuto tématu dostala a čím máš podložené tvrzení na tvém blogu, že jsi „nejznámější esoterický blog ČR & SR“?
Jak jsem se k němu dostala? Osvítil mě duch svatý a řekl ,,Ty jsi vtělení Krišnovo a teď jdi a zachraň svět.“ – Já vím, že si z toho nemám dělat srandu, že je to vážný dotaz, ale já se k tomu v podstatě nijak nedostala.
Nějaká jsem, nějak jsem se narodila, něčím si zkrátka v životě odmalička procházím a začala jsem o tom prostě psát. Na webu to lidi hodně zaujalo a pak mi přišli i do života, protože jsem se s nimi začala scházet.
Když jsem pak byla nazývána ,,esoteričkou“ , říkám si ,,Jo, to je vlastně docela výstižné, tak já tedy budu *blog Esoterický*, abych byla v nějaké škatulce, jak to lidem vždycky tak vyhovuje.“
Co se týče ,,nejznámějšího esoterického blogu“, musím říci, že neznám žádného bloggera na Slovensku ani v Čechách, který by byl známější, než já. Ty snad ano? ,,Autor webu“ rozhodně existuje, ale autor webu není ,,blogger“. Dále jsou tu weby a blogy konspirátorské, kterým sice fandím, ale konspirace nerovná se esoterika, to je něco jiného. Takže přestože je spousta mnohem silnějších autorů, tak to nejsou ,,blogaři“, anebo dělají konspiraci a ne esoteriku.
Můžeme jmenovat pár známějších: Orgo-net? – Manipulace počasí není esoterika. Osud.cz? – Konspirační web. Zvědavec.org? – Konspirační web. Teta Kateřina? – Web. Matrix-2001? – Web. Cez-okno? – Web. Gnosis9? – Web. Afinabul? – Konspirace. Jitřní země? Cesty duší? – Weby.
Zkrátka není žádný druhý ,,blogger“, zabývající se čistě ,,esoterikou“. Pokud ano, bývají to dívky 14-16 let s návštěvností cca 80 denně, které to mají většinou jako odpočinkový koníček. Takže tento slogan je pravdivý, vody internetu mám dobře zmapované. Vždyť jsem sama před mnoha lety zkoušela najít spřízněné lidi právě na těchto a podobných stránkách, dokud jsem nepochopila, že mi žádná z nich celkově dostatečně nevyhovuje. – A tak jsem začala psát po svém.
Jaký máš názor na známé ezoterické pořady Volejte věštce na Prima Family a EZO.TV na TV Barrandov a Metropol TV?
Zrovna nedávno jsem sepsala článek, kde jsem si pěkně kopla do EZO TV. Je to totiž nehorázná lichva a prostě mi nedalo se o tom nerozepsat.
Že se televize začala cpát do esoteriky, byl vlastně strašně dobrý marketingový tah, který spoléhá na lidskou blbost, ale na druhou stranu je to strašně degradující pro všechny ostatní lidi, kteří se podobnými věcmi zabývají a dělají je opravdu dobře. – Já takové lidi znám a ti si rozhodně nepotřebují dělat ostudu v těchto pochybných televizních kšeftech. Zájemci si je totiž vyhledávají sami.
Ze záznamů, co jsou na youtube, mě nejvíc přizabil Vlastík Plamínek a ty jeho bubínkové meditace, jestli se ten podivný zhulený výstup dá tak vůbec nazývat, a paní Jolanda, co chodila dojit krávy a v televizi říká, že ,,Gádžové kartám nerozumějí“, což byla skoro jediná souvislá věta, kterou jsem pochopila.
To je vážně zlo, tyhle esoterické přenosy. Ještě že nemám televizi, vyhodila bych ji rovnou z okna. Přestože se na tomto názoru lidé vesměs shodnou, vesele se ten hnůj vysílá dál, a dokonce se najdou experti, co tam fakt volají.
U článku oznamujícího přijetí tvého blogu do Autorského klubu se strhlo peklo a dodnes pod ním bují čilá diskuse. Jak si vysvětluješ, že jsi takový magnet na kontroverzi? Pod zmíněným článkem tě řada lidí dokonce obviňuje z kdečeho a tvé jméno je terčem nebývalé kritiky. Jak se stavíš k těmto kritickým ohlasům a jak se s nimi vyrovnáváš?
Pozor, tady je potřeba zvednout prst. – Tu bujarou diskuzi dělají dohromady 2 lidi, co si akorát přepisují přezdívky. Je velice krásné, když o vás píší takové svinstvo lidi, co víte, že jsou sami zloději, nebo se chtěli několikrát zabít, dokonce své vlastní dítě. Na jednoho z nich by se měla poslat exekuce a na druhého sociálka.
Raději by měli řešit svoje problémy a ne na mě vymýšlet ptákoviny v diskuzích. Já jsem absolutní poctivec, žádné podvodné šunty nikomu neprodávám, dělám si svoji knížku a svoje příspěvky v souladu se zákony ČR, nikdo mi mozek nevymývá, natož aby mě ještě někde držel a s nikým nemanipuluji. Kdo čte moje stránky, dělá to zcela dobrovolně, nikomu nedávám nůž na krk a k ničemu ho nenutím. Poskytuji hlavně prostor všem, kteří to vidí podobně jako já, a koho to u mě nezaujme, má spoustu prostoru jinde, kde se může vyřádit po svém. Nevidím proto žádný důvod, proč by mě měl někdo takhle napadat.
Já jsem ale na rozdíl od těchto lidí solidnější a nepotřebuji veřejně uvádět jejich jména, nebo se od rána do večera piplat v tom, co dělají. – Za tu pozornost mi totiž nestojí, mám na práci důležitější věci.
Ty sama jsi dokonce předpověděla, že stejná bouře vypukne i v diskuzi pod tímto článkem, a upozornila jsi mě na to, že kvůli tomu ani nebudeš číst komentáře. Je tohle tvůj definitivní přístup ke kritice – obrnit se lhostejností a dělat si to, co tě baví, bez ohledu na okolí?
Stando, je kritika něco, co s tebou nemá nic společného, ale jde o dedukce lidí, kteří tě ani neznají? – Pozor, odezvy mého okolí jsou opravdu skvělé. Za své okolí považuji lidi, kteří mě znají a za své okolí považuji své pravidelné čtenáře. Dokud budou tito lidé spokojeni, budu spokojená i já. Ale mé okolí nejsou anonymní lidé v diskuzích, kteří moje stránky ani pořádné nečetli a označí mě jízlivě za ,,královnu andělů“, přestože si takové označení vůbec nezasloužím.
Pro mě má váhu člověk, který za mnou osobně přijde a stiskne mi vděčně ruku, ne někdo, kdo si do mě kopne v diskuzi. Měla bych snad přestat dělat to, co stovkám lidí pomohlo, pro pár blbů, co závidí, nebo je to nezajímá, nebo tomu nerozumí a nejsou dost slušní, aby si to nechali pro sebe, abych mohla v klidu dělat to, co mě baví?
Nejsem lhostejná, ale toto jsou mé zkušenosti v praxi. Zkoušela jsem mnoho různých postojů a metod, ale tohle je jediná, která funguje. – Neřešit to, protože míra vděku je stonásobně větší, než míra kritiky, která na mě míří. Jestli má někdo pocit, že jsem nějaký chudáček, co ho čte pár vymytých mozků a zbytek se ke mně chodí zasmát, tak je na omylu. Má jistota pramení právě z míry vděku mého okolí, kdežto kritika je zanedbatelná.
Jak vypadá typický čtenář tvého blogu, který patří mimochodem k nejnavštěvovanějším blogům na Blog.cz?
Jako vzhledově? – Ženy či muži většinou středního věku, s rodinou, zaměstnaní. Mladé poznávám taky, bývají většinou buďto pořád vysmátí, anebo hodně přemýšliví.
Ale čtenáře by asi spíš zajímalo, jestli mi píšou ti lidé, co jim tiká koutek oka a pořád se škrabou, že? – Bohužel to zklamu, ale pár lidí už se o psychologovi zmínilo. Většinou mi svěří nějaký problém a pak dodají, že u psychologa už s tím byli a že jim nepomohl, naopak to ještě více zhoršil. Nechápu ani pořádně proč, většinou jde o věci, nad kterými se stačí trochu zamyslet a je to jasné, akorát když to psychologovi evidentně nezapadne do tabulky, tak si asi neporadí sám. Ale ani tito lidé nebývají nijak šílení, většinou jde o nějaké horší trauma, anebo zážitek, který si nedokážou vysvětlit.
Jak se daří prodeji tvé knížky „Svět za oponou“? Máš v plánu vydat další knihu? Mohou se s tebou čtenáři setkat i někde jinde mimo tvůj blog, například na jiné stránce, případně někde naživo?
Knížce se daří suprově. Objednávky chodí jedna za druhou a vyřizování, balení a posílání mě zkrátka baví. Rozhodně jsou krásné i následné nadšené reakce na obsah. Ani ve svých nejrůžovějších fantaziích jsem takový úspěch nečekala.
Určitě napíšu další knihy, ale na to je ještě čas. Svět za Oponou vyšel na konci listopadu, zasloužím si oddech. Až dostanu pocit, že mám psát dál, tak psát budu.
Pravidelně na jiné weby nic nepíšu. Občas si ode mě někdo něco půjčí, občas někde udělám rozhovor, ale na internetu zůstávám doma na Alušce.org. Ani nemám moc zájem o dlouhodobější projekty jinde, je to časově náročné. Vždycky jsem radši dělala jednu věc pořádně, než deset věcí mizerně.
Osobně se hodně setkávám na přednáškách, které sice nepřednáším, ale pomáhám pořádat. Nebráním se osobním setkáním na soukromo, ale to musí člověk vycítit intuitivně, že má cenu se s tím či oním setkat, protože takových nabídek je moc. To bych měla někoho na každý den a to se nedá zvládat. Taky to bývá hodně náročné, protože jsou to povětšinou lidé, kteří prostě chtějí řešit ,,to svoje“ osobně a ne mailem. – Pro mě je ale jednodušší mu na to maximálně půl hodiny něco psát do mailu, než s ním strávit půlku dne a už nestihnout nic dalšího.
Taky se mi hodně stává, že mě někdo potká náhodou. Onehdá jsem se srazila s Otou Nepilým, ten mě pak celý večer fotil nad pívem. – Byla s ním docela sranda, měl hodně o čem povídat… od něj je i fotka k tomuto rozhovoru.
Co bys vzkázala lidem, kteří ezoteriku neuznávají?
Neuznávejte, mně to vůbec nevadí. Ale nechte ty esoteriky, ať si spokojeně dělají to, co je baví a nebuďte na ně za to hnusní, vždyť jsme přece každý nějaký a máme svoje záliby, či potřeby. Navíc znám osobně či virtuálně obrovské množství lidí, co by dříve stáli v první řadě s těmi, co jsou zásadně proti všemu, co ,,smrdí esoterikou“, dokud se jim něco nestane a jejich vnímání se najednou úplně převrátí. – Co není dnes, může být zítra. Dneska neuznáváte, ale za pár let vás někdo navštíví, někdo umře, něco se stane a najednou budete rádi, že tu něco takového existuje. Takže na tohle neplivejte, nikdy nevíte, kdy se vám to bude hodit.
Navíc není všechno v jednom pytli. Já sama bych mohla dlouho vyprávět o tom, s čím vším v esoterice nesouhlasím, co všechno je špatně, ale já o tom tak maximálně napíšu názorový článek a jestli si z toho někdo něco vezme, je v konečném důsledku stejně jeho věc.
Kromě blogu provozuješ i e-mailovou poradnu. S jakými dotazy se na tebe lidé nejčastěji obracejí?
Většinou mi vylévají svá srdce a životy, svěřují se mi s tím, co je kde potkalo a snaží se jenom najít nějakou radu, která by jim pomohla zaujmout správné stanovisko. Nejsou to žádní ztroskotanci, ani šílenci. Jsou to normální rozumní lidé, kteří akorát sem tam potkají nějakou překážku, kterou neví, jak mají řešit. Já to v životě neměla zrovna snadné, takže se ve většině takových situací umím zorientovat a vím, co poradit tak, aby to k něčemu doopravdy bylo. Lidi už jsou znudění těmi nepoužitelnými kydy o bezpodmínečné lásce a odpouštění, co tady furt kdekdo propaguje, aniž by se tím sám řídil, nebo vůbec věděl, co to doopravdy je. Lidé chtějí něco praktického s nohama na zemi, čemu budou rozumět. A o to se snažím.
Denně mi chodí tak 5-8 děkovných dopisů, takže mám skvělou zpětnou vazbu. Téměř všichni se po čase znovu ozývají s tím, jak pokročili, co pomohlo a co by ještě chtěli. To je cenné, protože tyto příběhy mě obohacují o další poznatky. Jde to fakt dobře, ale poslední dobou trochu nestíhám, je toho hodně.
V poslední otázce máš možnost pozvat čtenáře tohoto rozhovoru na svůj blog a vzkázat jim cokoli, co dosud v rozhovoru nezaznělo – máš slovo.
Děkuji za možnost rozhovoru a děkuji za server blog.cz.
Každý, koho moje stránky zajímají, je srdečně vítán.
—
O zpovídané blogerce se více dozvíte na jejím blogu karolinaloskotova.blog.cz
od sebe k sobě 