Na Blogu aktuálně frčí zajímavá diskuse na téma, jak nazývat blogery s literárními ambicemi. Rád bych se k tomuto tématu rovněž vyjádřil, protože souvisí s dalšími fenomény, o které se dlouhodobě zajímám.
Pokud nejste v obraze, nejprve čtěte:
Na Blogu jsou mraky blogerů s literárními ambicemi, to je bez debat.
Poslední dobou o sobě dávají vědět více než v minulosti. Výrazně jim k tomu pomáhají vzory z řad ostatních blogerů, kteří již oslavili první publikační úspěchy.
Čtěte: Knihy našich blogerů
Oč jde: diskuse se vede kolem toho, co se jaksi už samo o sobě brání nějaké škatulce. Hledá se totiž pojmenování pro blogery z Blog.cz, kteří se nepovažují „pouze za blogery“, kteří mají literární ambice, kteří publikují nějaké umělecké texty, a ve vzácných případech dokonce i vydali vlastní tištěnou prvotinu. Jak jim říkat? Pisálek, psavec, grafoman, spisovatel, autor, literát… na žádném označení nepanuje 100% shoda.
To vše za situace, kdy dokonce ani nepanuje shoda na označení pro uživatele Blog.cz – existuje několik výrazů, na které můžete narazit, a které se tady drží dlouhá léta, aniž by cokoli naznačovalo, že se to má změnit:
Teoreticky bychom se mohli ptát: jak chcete hledat označení pro literárně aktivního blogera, když ani nepanuje shoda na tom, abychom ho nazývali blogerem? Vysvětlím, proč se domnívám, že jde pouze o zástupný problém, a proč celé toto hledání postrádá opodstatnění.
Nejprve nesmírně stručné shrnutí, jak dnes vypadá literární svět. Žijeme v době, ve které vychází historicky bezprecedentně nejvíce textů v historii. Na maličkém českém knižním trhu působí několik tisíc vydavatelů, kteří každoročně vydávají závratné množství knih. Současně se neustále snižují tištěné náklady, tzn. vychází sice stále více knih, ale každá kniha se tiskne ve stále menším počtu výtisků. I nejprodávanější autoři si dnes mohou jenom nechat zdát o nákladech, které byly ještě za „totáče“ v podstatě běžné (150 tisíc výtisků a více).
Vydat vlastní knihu nikdy v historii nebylo jednodušší – kromě široké sítě specializovaných nakladatelství existuje nespočet služeb, které vám vydají cokoli, stačí na to mít peníze. Nesmírná poptávka dala vzniknout početným kurzům tvůrčího psaní, ze kterého se už dávno stal sexy obor vyučovaný na vysokých školách; vychází tuny původní i překladové literatury, jak se stát slavným spisovatelem; internet přetéká amatérskými servery, které publikují začínající a amatérskou tvorbu, nebo rady, jak se zlepšit ve svém psaní. Z návodů, jak napsat literární text, se stala nepřehlédnutelná houština hlasů, a se samozvanými rádci se roztrhl pytel. Jenom na Blog.cz jsou jich mraky, mezi nimi kupříkladu i malé děti, které radí, jak napsat dobrou knihu (!).
Současně panuje všeobecně rozšířená póza proti tvůrčímu psaní se vymezovat a ostentativně vykládat, že spisovatelem se člověk rodí, nikoli stává. Žel tyto nářky nejčastěji slyšíme od lidí, kteří nikdy žádnou knihu o tvůrčím psaní ani neotevřeli.
V populaci čtou více ženy, knihomolství je stále považováno za chvályhodný a intelektuální koníček, a panuje obecně přijímaný stereotyp, že lidé (navzdory záplavě nových knih v knihkupectvích praskajících ve švech pod náporem nových titulů) čtou čím dál méně, protože vysedávají u počítačů nebo před televizí.
Odvěké historické role spisovatele a čtenáře se vyměnily. Spisovatelé byli v minulosti polobohy a váženými kmety, kterým se stavěly sochy a jejichž knihy povinně četly generace školou povinných dítek. Případně bohémskými idoly, jejichž dramatické životní osudy vzrušovaly zástupy jejich čtenářů.
Dnes je to čtenář, kterému se nadbíhá, který je lákán na trendy proužky na knižních hřebetech s informací, jakou že literární cenu dílo vyhrálo. Ve světě, kde počet spisovatelů dávno převážil počty čtenářů, muselo logicky dojít k tomu, že čtenáři jsou dnes tím vzácným a nedostatkovým zbožím, polobohy, ke kterým spisovatelé vzhlíží a skoro s prosíkem škemrají na kolenou, aby si vydobili pozornost ke svým knihám, vydaným čím dál častěji vlastním nákladem.
V neposlední řadě je nutné zmínit probíhající revoluci elektronických knih, které naprosto zásadně před našimi očima mění svět literatury. Je nepochybné, že je otázkou času, než se z četby e-knih stane mainstreamový model, a tištěné knihy zůstanou úzkou doménou hrstky bibliofilů, podobně jako je tomu v hudbě u staromilců, kteří sbírají vinylové desky.
Text jako zachycená forma mluvené řeči dospěl do stadia extrémní inflace. Žijeme ve světě, který neuvěřitelně přetéká texty, a platí jako u všeho, že čeho je moc, to ztrácí na ceně. Již dávno neplatí, že co je psáno, to je dáno. Magická moc slova byla rozdrcena na padrť všeobecně rozšířenou nadprodukcí textů, které náš svět produkuje. Každý, kdo na této nadprodukci textů participuje, má svůj maličký díl viny na tom, že psané slovo ztratilo svou váhu. Psát je dnes možné cokoli, nikoho to ale už nevzruší. Ty tam jsou doby, kdy Milenec lady Chatterleyové byl neslýchaně skandálním textem, kdy za „závadnou“ literaturu hrozil kriminál, kdy spisovatel psal své texty navzdory represivním tlakům totalitních režimů či existenčním potížím, apod.
S příchodem listopadu 89 a svobody slova náhle spisovatelé zjišťují, že ve světě, kde je možné náhle psát cokoli, ztratili důvod, proč vůbec něco psát. Řada autorů je natolik zaskočena totální svobodou volby tématu i jazykových prostředků, že propadají čím dál více syndromu „prázdného papíru“ (či „blikajícího kurzoru“, chcete-li). Chtěli by psát, ale nemají o čem.
Jeden známý český intelektuál se kdysi nechal slyšet, že současným básníkům by nejvíce prospělo, kdyby u nich policie sem tam udělala alespoň na oko domovní prohlídky či jim sem tam cvičně posvítila lampičkou do očí u výslechu. Příchod nových Karlů Krylů by na sebe zajisté pod příchodem této „represe“ nedal dlouho čekat.
Jak chtít autentickou poezii ve světě přebytku, kde nám nic nechybí a psát je možné cokoli? Ty největší texty v historii literatury většinou vždy vznikaly navzdory něčemu nebo někomu, a autorovi za ně kolikrát hrozil v lepším případě kriminál, v horším postavit se ke zdi. Čtenář to ocenil důvěrou v to, že takto vzniklá kniha je podložená spisovatelskou autenticitou, a byl ochotný vystavovat se i riziku, například při četbě samizdatových titulů. Dnes si můžete v tramvaji otevřít Sadeho či Wildea, a nikdo nad tím ani nehne brvou.
Ve světě, který jsem se zde pokusil nastínit, je potom nutné se ptát: kdo je vlastně dnes spisovatel? Navzdory oblíbených relativizujícím soudům, kterými blogeři z Blog.cz rádi spisovatele vystavují, mám v této věci velmi jasno. Být spisovatelem znamená zacházet s jazykem, vytvářet z něj texty, a tyto texty dostávat ke čtenářům, kteří za to spisovateli poskytují obživu. Spisovatel je jednak profese, která se dá do jisté míry naučit, a současně je to i vrozená dispozice a jisté naladění člověka, který chce být (a je) čten a který „pracuje hlavou“.
Současně je spisovatel člověk, který je za spisovatele obecně uznáván, který je takto označován v médiích, je zastoupen ve slovníku spisovatelů, apod. Je hlubokým neštěstím spisovatelů, že jejich pracovními nástroji disponuje naprosto každý – rodným jazykem a gramotností. Odtud pramení ona iluze, že stát se spisovatelem je snadné, protože k tomu přece stačí umět číst a psát – a to hrome přece umím taky, řekne si náš grafoman a dá se do vzniku svého neblahého dílka.
Dnes je zcela běžné, že jen malá část spisovatelů se svými texty uživí natolik, aby se z nich mohli stát spisovatelé na volné noze. Pokud to jsou ale skutečně spisovatelé, pak mají za sebou minimálně jednu vydanou knihu (případně e-knihu), psaní se věnují denně, a soustavně pracují na vylepšování svých literárních dovedností. Souhlasím zde navíc s názorem J. Škvoreckého, že zatímco skvělým básníkem může být člověk klidně v 18 či ve 20 letech, dobrým prozaikem se člověk stává až po třicítce, teprve s dostatečnými životními zkušenostmi, apod.
Za této situace důrazně odmítám souhlasit s tím, že spisovatelem je ten, kdo se za něj označí, ačkoli nikdy nic nevydal a veškeré své publikační pokusy realizoval výhradně na svém blogu. Totéž platí o mladých blogerech kolem 20 let, kteří jsou zastoupeni v jakýchsi bezvýznamných „sbornících“, a kteří se mj. sdružují kolem blogu spisovatele.blog.cz. Trvám na tom, že to nejsou spisovatelé, ale blogeři. Byť s literárními ambicemi. Nerozumím tedy tomu, proč proč ně hledat jakési označení za cituace, kdy:
1) se stejně nikdy nedojde k všeobecné shodě na jednom názvu
2) je každý bloger s literárními ambicemi jiný
3) se za spisovatele označuje každý druhý, ale zatím se nezdá, že by blogy zrodily nového Dostojevského nebo Hrabala
4) jsme zavaleni texty, vše už bylo napsáno, nic nového vymyslet nejde, a nové knihy pouze variují to, co už dávno před nimi vymyslel někdo jiný
Myslím, že je to na škodu všem. Spisovatelé přišli o svou prestiž v momentě, kdy se za spisovatele považuje každý. A blogeři si naopak dosud svou prestiž nestihli vybudovat, protože se označují za někoho jiného. Velmi bych si přál, aby i u nás existovali blogeři, kteří se budou hrdě hlásit k tomu, že jsou blogery. Kteří si to dají na vizitku, kteří se tím budou živit, a kteří budou plnohodnotně stát vedle dalších profesí, které se živí psaním.
Na Západě už dávno takové své blogerské celebrity mají a pár by se jich našlo i u nás (dokonce i na Blog.cz). Příkladem takové hrdé blogerky, která samu sebe označuje za „foodblogerku“, je Šárka Škachová, přitom paradoxně právě ona vydala vlastní (a velice úspěšnou) kuchařku. Člověk si až říká, kde se stala chyba? Autorka úspěšné knihy je (food)blogerka, zato blogeři, kteří nikdy nic nevydali, si říkají spisovatelé, respektive hledají, jak si sami budou říkat.
Dle mého soudu by se měli spisovatelé a blogeři držet od sebe a nesměšovat. Ano, na Blogu sice je pár blogerů, kteří podle všeho jsou i spisovateli, ale těch je tak málo, že by neměli podporovat onu velkou iluzi, jaká jsme všichni jedna velká báječná spisovatelská rodinka. Ne, skutečně nejsme, a já se ptám, kde je mezi všemi těmi „spisovateli“ na Blogu ten nový Hemingway, na kterého stále marně čekám?
Za sebe bych navrhoval, aby se majitel blogu nazýval bloger. Jestli na svém blogu publikuje vlastní povídky, básně, cokoli… nechť. Dokud ale totéž nevydává ve svých (e-)knihách, je to stále „jen“ bloger. Ano, je to bloger, který může být současně i pisálek, psavec, grafoman, spisovatel, autor, literát… ale pořád je to především a v první řadě
BLOGER
(Poznámka závěrem: tento článek je zařazen do nově vzniklé rubriky Úvahy. Zpětně jsem do ní zařadil i starší články z tohoto blogu, u kterých mě v minulosti trápilo, že se pro ně stávající rubriky nehodily.)
od sebe k sobě 