S Terezou jsme si povídali na Facebooku o její knížce Hladová přání, o jejím pohledu na „spisovatele“ z řad blogerů, a mnoha dalších tématech. Naživo se s ní můžete setkat 7. října od 16.00 v Klubu Krakatit v Praze na křtu její knížky, o které se více dozvíte v tomto článku.
Tereza Matoušková, autorka blogu temnarka.blog.cz
- Co tě takhle po ránu (rozhovor probíhal v pondělí 26.9 brzy ráno, pozn. S.R.) na začátku nového týdne nakopne? Kafe a cigárko, běh kolem Špilberka…?
Na Špilberk to mám trochu daleko, přece jenom bydlím na periferii. Na kávě jsem poměrně závislá, ráda mám i černý nebo zelený čaj, cigarety nekouřím. Takže zůstaňme u té kávy, možná sprcha a trocha sluníčka.
- Zaujala mě ta diskuse na tvém blogu, kdo je vlastně spisovatel. Přijde mi, že si tu otázku kladeš mj. proto, že se na blogu setkáváš s celou řadou lidí, kteří se tak označují. Pro mě je spisovatel ten, kdo knižně publikuje umělecké texty, tečka. Ten, kdo dělá to samé na svém blogu, aniž by mu kdy něco vyšlo tiskem, je bloger, nikoli spivovatel. Souhlasila bys tím?
Víceméně ano. Nicméně v dnešní době nemálo publikujících autorů bloguje nebo dává své povídky na pokračování na internet. Z patra mě napadá třeba Renčín a Štulcová, oba velice úspěšní a ostřílení autoři. Přijde mi to jako poměrně dobrý nápad, vzhledem k tomu kolik času my ostatní trávíme na internetu. Takže se ona hranice mezi spisovatelem a blogerem podle mě v mnoha případech stírá.
- Kolik lidí z blogu spisovatele.blog.cz jsou opravdu spisovatelé, podle tebe?
Přiznám se, že jsem nečetla všechny rozhovory, takže je pro mě těžké soudit. Myslím, že tu ale máme profily mnoha kvalitních autorů, kteří, pokud tedy ještě spisovateli nejsou, se jimi rozhodně mohou velmi jednoduše brzy stát. Edith Holá, Sikar, Lúmenn, KatyRZ… a takhle bych mohla pokračovat dál a dál.
- Líbí se mi ta tvoje fotka na blogu – vypadáš na ní jako oduševnělá kráska z jiného světa. Když jsem nedávno zpovídal Ivanu Drábovou, další mladou atraktivní literátku, zajímal jsem se, zda považuje svůj vzhled za výhodu pro prosazení na literárním poli. Jak je to u tebe? Spojuješ svou image se svou tvorbou?
Moc děkuji za takovou pochvalu, červenám se.
Moje image je s mou tvorbou spojena přímo, jelikož jsem se v patnácti začala stylizovat do jedné své hrdinky. Nejprve jsem byla jenom zvědavá, jak lidé reagují na černý oděv a zvláštní líčení, chtěla jsem se své postavě tak nějak přiblížit – no a zůstalo mi to. Vzhledem k tomu, že poslouchám metal, se nad tím ani nikdo zas až tak nepozastavuje.
- Existuje názor, že v současné knižní nadprodukci dochází k inflaci tištěného slova a knihy, které vychází, jsou stále horší a horší. Dnes, kdy může vydat svou knihu naprosto kdokoli, jaký je ještě důvod toužit po tom, vydat taky svou knihu a přispět tak k tisícům knih, které budou ležet na pultech knihkupectví, aniž by si je někdo někdy přečetl?
Nemůžu mluvit za ostatní, ale pro mě není ani tak důležité „vydat knihu“, jako moci vyprávět lidem své příběhy a zprostředkovat jim je v rozumné formě. Takže primárně nejde o to, nacpat knihu nakladateli, ale naučit se psát tak, aby se to dalo číst a zjistit jak prezentovat svou tvorbu, aby to potenciální čtenáře zaujalo. Mnoho amatérských autorů si myslí, že vydání knihy je nějakým úspěchem. Ano je, jenže pouze dílčím. Je to vlastně takový první krok. Když kniha leží na pultech, je pochopitelně všechno špatně a to mohla být klidně vydána v pevné vazbě, na křídovém papíře a v ohromném nákladě. V tom okamžiku je to fuk.
- Neuniklo mi, že jsi pro spoustu mladších dívek z Blog.cz vzor a vyzvídají na tobě, jak napsat taky svou knihu, a podobně. Líbí se mi, že jejich literární ambice bereš vážně a pokaždé jim poradíš. Jak se třeba díváš na kurzy tvůrčího psaní? Máš s tím nějaké zkušenosti? Dá se psaní literárních textů naučit?
Každý umělec se v první řadě musí naučit řemeslo, v tomto směru mají určitě kurzy tvůrčího psaní význam. Co ho ovšem na kurzech nenaučí, je vkládat do svých prací kus sebe, aby se z jeho řemesla stalo ono umění – no a mnohdy mu naopak ještě pokazí osobitý rukopis, který je důležitý, aby jeho dílo každý okamžitě poznal. Takže pro člověka, který řemeslo jakž takž zvládá, jsou kurzy TP spíš kontraproduktivní. Já osobně jsem jim nikdy neholdovala, raději se spoléhám na vlastní čtenářskou zkušenost a zpětnou vazbu od redaktorů, porotců ze soutěží a čtenářů.
- Patříš k autorům, kteří mají načteno hodně textů, ať už čítankové klasiky, nebo vlastních oblíbenců, nebo jsi naopak ten typ, který nikoho jiného nečte, aby se nekontaminoval cizími vlivy a udržel si svůj styl?
Neřekla bych, že toho mám načteno moc, znám větší čtenáře než jsem já. Orientuji se hlavně ve fantasy, žánru, který píšu, mám přečtenou téměř polovinu Sapkowského kánonu. Osobně ale názor, že by autor neměl nikoho jiného číst, aby se nekontaminoval, neuznávám. Možná to u někoho funguje, ale má zkušenost je taková, že vášniví mladí čtenáři píšou obvykle neskonale lépe než jejich kolegové, kteří za celý život přečetli možná tak Pottera a Stmívání.
- Prozraď prosím stručně něco o tvé knížce – jak vznikala, o čem je, pro jakou cílovou skupinu je určena, a komu bys ji doporučila.
Hladová přání se poprvé objevila na mém blogu ve formě interaktivní povídky pod názvem Žádný cukrkandl. Protože ohlasy byly kladné a návštěvníci četli, komentovali a hlasovali, rozhodla jsem se poté, co jsem zveřejnila poslední část, povídku stáhnout z blogu, přepracovat ji a nabídnout nějakému menšímu nakladatelství. Měla už jsem nějaké zkušenosti z vydání vlastním nákladem a ze soutěžních antologií, takže se mi nakonec povedlo vše realizovat. Knížka vyšla na začátku září v nakladatelství Krigl. Jsem moc ráda, že se Hladová přání objevila na trhu i s obálkou a ilustracemi od Aleny Kubíkové, se kterou spolupracuji dlouhodobě a která můj svět a hrdiny důvěrně zná.
Příběh se odehrává v imaginárním světě Podmoří. Nečekejte ale žádné „travel story s elfem a trpaslíkem“, příběh je velice komorní. Točí se okolo jednoho kláštera, nezdařeného pokusu s niternými přáními, děvčátka a čtyřech krapet výstředních čarodějů. Do všeho se motá spousta kostlivců ve skříni a intrik.
Já osobně bych Hladová přání označila jako temnou fantasy (spojení fantasy a hororu). Knihkupci knihu hlavně kvůli malé hlavní hrdince obvykle zařazují mezi dětskou fantasy nebo dětské horory, já osobně bych to ale dětem číst nedala. Ne, že by příběh byl zas až tak brutální, ale obávám se spíš, že děti některé pasáže prostě nepochopí. To nemluvím o mém smyslu pro humor a zálibě v jemných dvojsmyslných narážkách. Cílovou skupinu tedy vidím tak od dvanácti, možná patnácti let nahoru a milovníky trochu netradiční fantastiky.
- Jaké máš plány do budoucna a na čem zrovna pracuješ?
Plánuji dát dohromady sbírku podmořských povídek. Nic rozsáhlého – tak 150-200 stran. Dále už nějaký ten pátek v hlavě nosím nápad na rozsáhlejší celek. Uvidíme. To, v jaké formě příběhy čtenářům nabídnu, závisí na úspěchu, či neúspěchu Hladových přání.
- Na Blog.cz je celá řada mladých dívek, které taky píší vlastní texty a které by je rády vydaly knižně. Co bys jim poradila na jejich cestě za splněním literárního snu?
Jelikož amatérské práce mladších blogerů už nějaký ten pátek čtu (nejen ty dívčí, ale i klučičí, přestože náctileté dívky píší z nějakého důvodu mnohem více než stejně staří kluci) a rozebírám je, poradila bych asi tohle. Nebojte se literárních soutěží a publikace na internetu či vlastním nákladem. Nicméně – než text publikujete nebo zašlete do soutěže, dejte jej někomu přečíst, případně si ho po sobě aspoň důkladně pročtěte sami. Opravte (nechte si opravit), kolik můžete. Logické a gramatické chyby děláme v povídkách všichni. Nejde o tom, že bychom neznali pravidla. Já osobně ve víru vášně nehledím na íčka ani na čárky a nějaká ta drobná hloupost v ději mi taky leckdy uteče. Ani důkladnou korekturou nikdy nevychytám všechno. Jsem tedy moc ráda, když mě na chybu někdo upozorní. (Ještěže máme ty redaktory). Z čehož plyne má druhá ráda – nenechte se tvrdou kritikou odradit, ale učte se z vlastních chyb a radujte se z jakékoliv odezvy.
Mimochodem, není nic horšího než autor, který neumí uznat vlastní chybu a píše kritikovi lítostivé nebo vulgární maily. Za kritiku se děkuje.
—
O zpovídané blogerce se více dozvíte na jejím blogu temnarka.blog.cz
od sebe k sobě 
