Slyšeli jste už někdy o termínech „fake blog„, „word of mouth marketing (WOMM)“ či buzzmarketing? Budete chtít k Vánocům koupit notebook, který vychválil na svém blogu váš oblíbený bloger? Hledali jste někdy na blozích informace do školy? Pojali jste už někdy podezření, že čtete blog, na kterém se někdo za někoho vydává?
Jednou z příčin úspěchu blogů byl na začátku jejich vzniku fakt, že je mohl psát kdokoli. Internet byl řekněme do roku 2004 doménou odborníků a placených profesionálů, kteří se živili publikováním profesionálního obsahu. S nástupem blogů mohl náhle na internetu publikovat kdokoli: sousedovic Andula, váš 10 letý bratr, postarší paní v invalidním důchodu, se kterou se potkáváte občas ve výtahu. (Čtěte: Tvá bábovička je hnusná…).
Blog.cz tento jev na českém internetu vydatně podpořil: v tiskové zprávě z jara 2008 se psalo o demokratizaci internetu. Co tento jev do značné míry umožnilo? Byl to zrod amatéra-blogera, postavy nezávislé na inzertních příjmech a požadavcích vydavatele, kterým musela čelit klasická média. Kdokoli z davu mohl psát o čemkoli, a v tom paradoxně spočívala hlavní síla a příčina úspěchu blogů.
Proč paradoxně? Protože odvrácenou stranou této tzv. demokratizace byla skutečnost, že blogeři na rozdíl od profesionálních novinářů mohli psát cokoli. Zatímco každý novinář se řídí (nebo by se alespoň měl řídit 🙂 nějakým kodexem a dalšími pravidly, blogeři mají až na mizivé případy ruku zcela volnou, a mohou teoreticky lhát a psát nesmysly, aniž by se tím nějak profesně zdiskreditovali (ponechme stranou riziko soudního stíhání).
Jaktože si tedy blogeři-amatéři získali tak rychle nově nabytou důvěru? Ukázalo se, že internetoví čtenáři důvěřují právě takovýmto lidem z davu, a mnohem spíše dají na kamarádské doporučení nebo hospodskou radu u piva, než na nezávislé názory, recenze a tipy z řad placených profesionálů.
Když se v té restauraci XY líbilo švagrovi a vřele mi ji doporučil, tak na tom přece něco musí být, řekne si typický člověk, který má evolučně danou tendenci reagovat stejně jako většina členů jeho skupiny. Podobně reaguje i čtenář blogů, kterého baví kontakt se sobě rovnými lidmi z davu a který jim intuitivně důvěřuje.
Všichni máme přetékající poštovní schránky plné reklamy, denně dostáváme desítky spamů, o reklamní zahlcenosti medií a veřejného prostoru nemluvě. A s příchodem webu 2.0, jehož součástí jsou právě blogy, zřejmě došlo již před lety k dobývání poslední hradby nedotknuté komercionalizací, kterou můžeme nazvat třeba „uživatelskými zkušenostmi“. Zatímco před lety by vás ani nenapadlo podezírat z postranních úmyslů někoho, kdo vám třeba radil s výběrem banky nebo mobilního operátora, dnes se více a více obrňujeme nedůvěrou k „podezřele“ nekritickým doporučením od kohokoli – především pak na internetu.
Čtěte k tématu některé starší články, které se v minulosti tomuto tématu věnovaly:
Říkáte si, že se podobné kauzy Blog.cz nijak netýkají? Že zde neexistují žádné fake blogy (či flogy), ani placené články propagující nějaký výrobek? Ne tak docela. Nedávná popularita jisté nejmenované blogerky zvedla vlna zájmu mezi lidmi z řad PR branže a marketingu o dívčí blogy. Kdosi dostal nápad, že by se na nich dalo možná vydělat.
Vtip je v tom, že právě cílová skupina dívek ve věku 12-16 let klade velký důraz na konformitu s partou, doporučení kamarádek a dodržování trendů (známé IN & OUT). Dosavadní ojedinělé případy, kdy se někdo zatoužil svézt na vlně dočasné popularity blonďatých „celebrit“, byly spíše neškodné až diletantské pokusy o jakousi virální kampaň, ale je zřejmě otázka času, než se z dívčích blogů stane plnohodnotná platforma pro marketingové cílení na zákazníky z řad teenagerek (byť se jedná o nízkopříjmovou skupinu).
Chcete konkrétní případy z praxe na Blog.cz, které lze označit za minimálně eticky sporné či přímo klamavé směrem ke čtenářům?
- Nejmenovaný uživatel s homosexuální orientací vedl blog, na kterém se vydával za dívku a na kterém publikoval především fotky polonahých mužů. Po prozrazení blog okamžitě zrušil.
- Několik blogerek nedávno obdrželo zdarma od nejmenované kosmetické firmy oční stíny, které měly na oplátku na svém blogu vychválit.
- Někteří autoři blogů věnovaných nejmenované PC hře pořádali na svých blozích soutěže o originální hry a další ceny spjaté s touto hrou. Vše ve spolupráci s výrobcem hy.
- Nejmenovaný autor si založil blog na adrese nápadně připomínající webové stránky telekomunikačního operátora a snažil se, aby jeho blog vypadal jako oficiální blog zmíněného operátora. Operátor nás později kontaktoval se žádostí o zablokování tohoto blogu.
- Jiný uživatel si založil blog obsahující v záhlaví logo nejmenované státní instituce, která nás kontaktovala se žádostí o zablokování tohoto blogu z důvodu neoprávněného užití chráněné značky.
Podobných případů by se dala najít celá řada. Každý z vás se možná už setkal s podobným sdělením na nějakém blogu:
- „… jdu si dát cigaretu značky XY a kafe značky XY“ (napadlo by vás někdy, že si takový článek mohla zaplatit tabáková společnost?)
- … „dneska budu v televizi koukat na XY“ (neřekli jste si někdy, že takový blog mohl založit někdo z televize?)
- „… včera jsem si v XY koupila nový svetr, tady máte fotky“ (skutečně si ten svetr koupila, nebo ho dostala za to, že o něm pochvalně napíše na Facebooku a svém blogu?)
- „… mám nový mobil XY, je super“ (dokážete odlišit, zda chcete nějaký mobil, protože se vám prostě líbí, nebo spíše proto, že ho má každý?)
…
Jak moc tyto příklady táhnou? Nakolik je kouření mezi teenagery rozšířené kvůli nápodobě a konformitě s ostatními? Dá se mluvit o manipulaci se čtenářem, pokud se na svém blogu zmíníte, že váš nový MP3 přehrávač je naprosto dokonalý a všem ho doporučujete? Dáte na podobné doporučení, nebo naopak sami rádi doporučujete svým čtenářům produkty, které vás oslovily?
Další kapitolou této problematiky je slepá důvěra mladších uživatelů k blogům a neschopnost rozlišovat důvěryhodné informace. Řekněme si to na rovinu: blogy až na čestné výjimky v žádném případě mezi důvěryhodné zdroje informací nepatří, a blogy jsou pro hledání informací do školy v drtivé většině případů zcela nevhodné. Důvod je naprosto banální: protože si blog může založit kdokoli a stejně tak na něm cokoli může i zveřejnit, aniž lze jakkoli ověřit, zda je to pravda.
Blogy mají být subjektivním vyjádřením pohledu jejich autora na svět, nikoli garantem objektivních pravd o světě, které se snaží postihnout školní výuka.
Vysvětlujte to ale dětem, které chtějí v první řadě co nejrychleji odbýt otravnou školní povinnost referátu, a to nejlépe metodou Ctrl + C & Ctrl + V. Není proto náhodou, že na Blog.cz najdete v podstatě libovolný referát na jakoukoli povinnou četbu nebo populární téma vyučované na základních školách. Touha některých dětí sdílet tyto nekvalitní paskvily poslepované v lepším případě z Wikipedie, v horším z různých amatérských stránek, není o nic menší než dychtivost dalších dětí tyto referáty hledat a bezostyšně ve školách odevzdávat.
Jestliže dříve do jisté míry platilo: „Říkali to v televizi, tak to musí být pravda„, pro nejmladší čtenáře blogů dnes platí: „Psal to někdo na blogu, tak to musí být pravda„. Tím se do jisté míry vysvětluje i existence hoaxu, včetně toho na Blog.cz (čtěte: Hoax na Blog.cz).
Za kým půjde typický teenager, když potřebuje poradit? Bude to rodič nebo třeba učitel? Ale jděte. Pro určité rady se odjakživa chodilo za vrstevníky. A že ten vrstevník může být náhodou podstrčený z nějaké PR agentury, nebo že za nějaký článek obdržel malý dárek? Koho by to napadlo, vždyť je to přece absurdní. Nebo snad není?
Některým z nás se na tomto místě možná vybaví známé motto: „To, že jsem paranoidní, ještě neznamená, že po mně nejdou.“ Vzpomeňte si na to, až zase budete číst nějaký podezřele reálný článek na blogu svého vrstevníka, ve kterém vám bude tvrdit, že ta nová PC hra je prostě boží a musíte ji mít taky.
od sebe k sobě 