Nové rámcování autofikce

Publikoval Jakuta

Četla jsem, že žena dva roky po nástupu na rodičovskou, prožívá nejhlubší pád svého sebevědomí. Určitě to byl moudrý článek. O tom, co sebevědomí udělá během dalších přibývajících roků bez sociální masáže v zaměstnání, nepsali. Každopádně jsem se nestala nejlepší matkou na světě (ano, to jsem v plánu měla), zjistila jsem, že vařit-prát-oblékat-žít ekologicky nejde (to jsem aspoň zkoušela), nenaučila jsem se nový jazyk (to možná ještě zkusím), ani nazaložila firmu, nedodělala doktorát ani nezískala nový titul, nepohnula lokální ani světovou politikou, nezačala chovat včely... Zkrátka, že není nic, čím bych se tu blyštěla a jiskřil Jediné, co trénuji donekonečna je trpělivost, plánovací + slaďovací schopnosti a odvahu. Běhání a psaní blogu jsou dva úniky, které si držím chráněné jako výsostné vody jejího veličenstva. To je to, co mě spojuje s dobou bez dětí a co mi umožňuje vracet se pouze a jenom k sobě. Obé je zdrojem endorfinů. Kladný vliv běhu pociťuje zejména rodina - když se vrátí úplně jiná žena/máma. A když blogem potěším někoho z vás, bude to bezmezně těšit i mě. Jiné ambice nemám. Světlu vstříc!!

5 komentářů: „Nové rámcování autofikce

  1. u příspěvku Přepočítávám se mi neukazuje žádný text

    Přečetla jsem si knihu Evropanka. Opravdu působivé čtení. Mám taky z druhé ruky poznatky, jak to chodilo na Ukrajině. Bydleli jsme s rodiči v Milovicích, kde spolu s námi na sídlišti bydlely rodiny ruských okupantů. Naše sousedka, manželka oficíra, byla Ukrajinka. Kamarádila se s mojí maminkou. V domě kromě nás už bylo jenom málo Čechů. Většina rodin, kdy manžel byl u vojáků, byla přeložena do Prahy, do Pardubic a jinam. Můj otec už tehdy u armády nebyl, tak jsem tam zůstali poměrně dlouho. Mohlo mi být tak 12-13 let (jsem ročník 1960). Měla jsem ve škole ruštinu a tak jsem sousedce rozuměla, i když mluvila trošku s jiným přízvukem, ukrajinským. Jednou jela domů na Ukrajinu na návštěvu rodičů a to co nám potom celá ustrašená a jako tajemství vyprávěla, tomu jsme ani nemohli uvěřit. Totiž jak se k jejím příbuzným chovali represivní složky tam na té jejich vesnici. Bylo to k neuvěření, například že nějakého muže odvlekli na stanici a tam ho utloukli k smrti a přitom nic neprovedl. A všechno bylo ututláno, zakázáno o tom mluvit. Nyní mi to trošinku připomíná film Díky za každé nové ráno, který jsem viděla až daleko později, tam také návštěva z Ukrajiny líčila příbuzným v Praze děsivé historky, co se jim na Ukrajině dějí. Ale tyhle příběhy naší sousedky byly hroznější, bylo na ní poznat, jak se bojí, i když to jenom vypráví.

    To se mi líbí

      1. No to souvisí tak, že tu knihu Evropanka, která ve mě vzbudila tu vzpomínku na dětství, napsal podle všeho váš manžel. Nebo?

        A nevíte, proč u dvou vašich příspěvků není zobrazen žádný text?

        To se mi líbí

      2. Tak to jste šikovná investigativní čtenářka, měla jsem za to, že píšu dost anonymně. Aneb, ten text se nezobrazuje proto, že není zveřejněný. Je tam jen nadpis.

        To se mi líbí

Zanechat odpověď na Věra Topinková Zrušit odpověď na komentář